ink flo

Hartley se svou vlastní variací na Krásku a zvíře - na islandu za rohem od vesnice alkáčů, kteří mu poskytují whiskey obětiny žije schované monstrum (vizuálně něco mezi Faunem a Hellboyem), který je na zemi od počátku času, takže je podobně znuděný jako upíři v "Only Lovers Left Alive" a čas si krátí hlavně chlastáním (dřív aspoň plnilo funkci neznámého zla, ale ani to už není co bývalo). Cynická šéfka televizní stanice (Helen Mirren) tam pošle štáb, který se nevrátí. Druhý pokus s mladou začínající novinářkou už vyjde, ta ho přemluví ke společné cestě do civilizace, tzn. že to dostane i takový King Kongovský nádech. Celý to stojí na režisérově nezaměnitelné poetice, která se naplno projeví až v druhé polovině s příchodem postav jako krtečkovský roztržitý vědec, který je pro monstrum jedinou nadějí, která ho může konečně zprovodit z tohoto světa. A pak hlavně na charismatu monstra a jeho promluvách, díky kterým vzbuzuje spíš soucit než hrůzu plus je vtipnej.

Poslední díl trilogie odstartované filmem "Henry Fool" je opět dokonalou ukázkou nezaměnitelné poetiky Hal Hartleyho, ke které se asi nedá říct nic víc než to, že někdo jejímu kouzlu prostě podlehne a pak už je zbytečný o tom něco říkat :-). Jako vždy hraje velkou roli hudba, kterou si sám skládá, podobně silné spojení konkrétního režiséra a  nezaměnitelného hudebního doprovodu mě teď z hlavy napadá akorát u Greenawaye a Nymana.

První půlka je rozehraná dobře, muž s temnou minulostí (vytetované hákáče na zádech napoví) žije nový život jakožto správce zahrady, patřící domině (Sigourney Weaver), která ho má mj. jako prostituta. Monology o květinách, ambientní hudba, dostatečně zajímavé postavy i celková situace. Ale v druhé půlce to bohužel vyvane do ničeho, dramatická zápletka je obehraná a stokrát viděná jinde v lepším provedení, zápletka milostná je těžce uvěřitelná a bez šťávy.  Celkově takový průměr s promarněným potenciálem. Sice je to z úplně jiného soudku, ale připomnělo to The Counselor Ridleyho Scotta, což byl taky takový film, který měl něco do sebe, ale byl natočený tak nešikovně, že jste se celou dobu nemohlil rozhodnout, jestli je to dostatečně jiný na to, aby to bylo zajímavý. Paul Schrader byl kdysi dobrý režisér, po jeho kvalitativním pádu do záplavy akčních béček je ale tohle v jeho kariéře vlastně nakonec ještě celkem o.k.

Taková hezká komedie/rodinný film, kterej je vkusnej a nesklouzává do kýče, i když na té hraně občas balancuje. Každopádně jsem si s holkama rád zavzpomínal na svou první menstruaci a klasická dilemata dospívání, jako například, zda být židem či katolíkem. Nejbizarnější na celým filmu je asi to, že otce hlavní hrdinky hraje Benny Safdie :-))

John Dahl servíruje překvapivě dobrej thriller odehrávající se v jeho oblíbených kulisách - tzn. texaské pláně a její nekonečné dálnice, kolem kterých jsou rozeseté hostely a benzínky. Dobrý je, že velkou část filmu vnímáme zloducha jen zprostředkovaně buď skrze vysílačku, nebo schovaného v obřím trucku, který je jakoby zástupným symbolem nebezpečí a zla. Má to fasádu i feeling horrorů z té doby alá "Vím, co jsi dělal minulé léto", "Vřískot" apod.

Společně s Body Double a Femme Fatale to tvoří takovou De Palmovu trilogii na téma "dvojník" (navíc zde dvakrát zazní stejná hláška jako ve Femme Fatale - "Cat is in the bag, bag is in the river"). První polovina se jim podobá noir Hitchcockovskou atmosférou, v druhé polovině to ale začne být příliš béčkově švihlý na to, aby se to dalo brát jako jejich důstojný partner. Každopádně John Lithgow exceluje a protože je to De Palma, tak i přes celkovou bizarnost (nebo právě kvůli ní, kdy není uplně jistý, jestli režisér trollí a rozesmívá záměrně, nebo omylem) to baví a je na co koukat.

Tim Roth jakožto chladnokrevná gangsta černá ovce ruské rodiny žijící v New Yorku, která začne přes protest otce kazit mladšího bratra. Je to špinavý a tíživý, má to v sobě tragiku ruské duše. A John Connor tam má stejný účes jako v Terminátorovi.

Předlohu od Ian McEwana jsem kdysi dávno četl, podle matných vzpomínek se hlavně ta psychologie a pocity/vnitřní život postav úplně na plátno převést nepovedlo. Ale jelikož to režíruje Paul Schrader, odehrává se to v Benátkách, hraje tam Christopher Walken a orientální hudební doprovod řeší Badalamenti, tak nakonec dobrý. Pojmu slowburner to teda dodává zcela nový rozměr, první tři čtvrtiny se to tváří jako celkem obyčejná vztahovka s tlumeným napětím, či spíše vyhořením a prázdnem mezi ústřední dvojicí.

Ivan Passer (Intimní osvětlení) se narozdíl od Formana bohužel v US neprosadil, tenhle film byl ve své době propadák (i když si pak časem získal status okrajového klenotu), takže to byl poslední film, kde mu hrál někdo formátu Jeff Bridgese. V první řadě je potřeba říct, že síla toho filmu plyne primárně asi z knižní předlohy, než ze samotné Passerovy režie, která je minimálně zvláštní a co se týče zpracování, tak spíš nevýrazná. Začíná to jako nějaký thriller, kdy Bridges je svědkem toho, jak někdo v noci odhodí mrtvou teenagerku do popelnice a ujede. Bydlí se svým excentrickým kamarádem, vietnam veteránem alkoholikem bez nohy a ruky (nejvýraznější a svým hláškováním nejvíce vtipný element filmu) a jeho podobně alkoholickou přítelkyní, všichni tři jsou stejně bezprizorní a bezcílní. Na oslavě ve městě má Bridges pocit, že vraha rozpoznal v jednom místním milionáři. Kamarád invalida se toho chytne a rozjede směs paranoidních spekulací a bizarních nebezpečných nápadů na odplatu, do kterých začne Bridgese namotávat. Přičemž celou dobu není jasné, jestli opravdu stíhají vraha, nebo je to jen jejich přebujelá fantazie čeřená neustálými kocovinami, výbuchy hněvu proti všemu a všem a potřebě si to s někým vyřídit, pomstít se mu za vlastní zpackaný život. Postupně se z toho ale vlastně vyklube spíše něco jako komorní posmutnělé psychologické drama o traumatech a ztracených nadějích (s větším důrazem na postavu přítelkyně.) Jeden z těch filmů, kdy se první polovinu trochu ošíváte, protože to jakoby nikam nesměřuje a po skončení to ve vás dozraje. Plus za nenápadnou melancholickou hudbu.

Před pár dny jsem po letech zopakoval jeden z mých nejoblíbenějších filmů "Body Double" a zjistil, že jsem vlastně nikdy neviděl tohoto dalšího De Palmu (asi v době vydání odradil ten lacinej plakát a Banderas v hlavní roli :-), což je dobře, protože bych to tenkrát asi tolik nedocenil). No a překvapivě tyhle dva filmy mají hodně společnýho, kromě dějovýho motivu záměny dvou žen a stalkera/paparazziho hlavně těžce Hitchcockovskou atmosféru zahalenou do snové mlhy táhnoucí se downtempo rychlostí. Takže nepřekvapivě je tenhle film často těžce nepochopen, když někdo neocení tu hračičkovost, spoustu detailů, odkazů, spikleneckého pomrkávání atd, kdy to začne jako heist movie a skončí jako poetická surreálnost. Každopádně nemalá stylařina a určitě jeden z těch filmů, kterej při druhém shlédnutí odhalí další skryté vrsty, významy a vtípky. Z technickýho hlediska zaujme opět dokonalá práce s kamerou s jeho trademark pomalýma přibližovačkama oddalovačkama. Vkusně sentimentální soundtrack od nedávno zesnulého Ryuichi Sakamota. Zcela v déjá vu duchu toho filmu se navíc stalo to, že ráno jsem mimoděk prohodil útržek, který přiletěl z bůvijakého koutu paměti "The cat is in the bag, bag is in the river" a večer jsme si pustili tenhle film, ve kterým to několikrát zazní :-))