ink flo

Celkem definující je, že když se režisér tohoto dokumentu poprvé setkal s Leanem, tak zjistili, že oba milují dokument "The Devil and Daniel Johnston" o životě dalšího hudebníka, který má s tím jeho styčný bod v tom boji s duševní poruchou. Yung Lean se objevil jako zjevení/indigové dítě kombinující to, co okoukal u svých oblíbenců v US trapu (Lil´B) se snovýma cloud/vapor instrama a projevem, u kterýho si nikdo nebyl jistej, jestli je to mazaná ironie, nebo to myslí vážně. Postupně se z tohoto zvláštního úkazu ze Švédska stala senzace. Takže parta puberťáků vyrazila na US turné pod vedením hamižného managera a jeho syna. Spousta vystoupení a drog kulminovala v jednu noc, kdy asi museli evokovat zajímavý věci, protože výsledek byl, že se během ní jeden zabil a druhej zbláznil. Když ho Leanův kolega našel s namalovanou maskou na obličeji a pořezanýho v koupelně, tak se mu podíval do očí a prý viděl, že už to není on. Syn managera na xanaxu měl mezitím autonehodu. Imho to, co rozhodlo o tom, kdo z nich tu noc přežil a kdo zemřel, byl jejich záměr - ten manažer byl syn chlápka, kterej otevřeně přiznal, že mu šlo jen o prachy, chtěl se svést na slávě naivních puberťáků a ten syn byl bohužel součástí toho záměru (možná ne uplně uvědomovanou). A Leanův záměr byl čistej - kreativita, předávat ty věci ostatním, proto měl na své straně i jiný síly. Je to takovej archetypální příběh "Wounded healera" a Fénixe povstávajícího z popela (nakonec se po dvou atakách ukázalo, že ty psychózy byly příznaky bipolární poruchy), každopádně dobrej čaroděj. Vzhledem k tomu, co reportují jeho fanoušci (jak jim zachránil život, jeho hudba a texty k nim promlouvají a pomáhají jim pochopit a zvládat vlastní emoce atd.), tak to, co se děje na pozadí jeho aktivit, je možná daleko hlubší, než se může zdát na první pohled :-). Je fascinující, že někdo dokáže channelovat tyhle věci v tomhle zdánlivě jednoduchým a povrchním "pop" hávu, díky čemuž je to široce přijatelný. Hodně výstižný bylo, jak tam někdo řekl, že Lean je stará duše v mladém těle. Tam bylo očividný i z těch záběrů, když byl děcko, že ho v té kreativitě rodiče celou dobu podporovali + on už od mala pořád něco psal a ten směr byl jasnej od začátku. Vzhledem k tomu, kolik toho už ve svým věku stihnul, tak o něm asi ještě uslyšíme :-) https://www.youtube.com/watch?v=6wgFliyJ4Bk

Novej Sam Mendes je takovej hezky natočenej mix atraktivních témat - nostalgie po starých kinech, rasismus, duševní porucha, netypická romance. Akorát to je překvapivě vlastně celkem nemastný neslaný (i když formálně dokonalý a naleštěný). Moc to nedrží pohromadě, pomalý idylický rozjezd, pak najednou nečekané emocionální vyhrocení (během kterého Olivia Colman zazářila ze všech herců v celém filmu nejvíc), po kterém následovalo podobně nečekané uklidnění/vyvanutí, vzhledem k tomu peaku ale ne úplně uvěřitelné. A celé to skončilo tak nějak unyle a mdle, ke konci už nudilo. Ale jako dívalo se na to dobře, i když z toho šel trochu cítit podobnej kalkul jako z "Belfast" - retro na efekt, který chce být tak moc emocionálně silný (přeslazenej klavír napovídá, kde se máte cítit dojatí atd.) až to paradoxně působí trochu chladně. Nebýt toho peaku uprostřed, tak dvě hvězdičky.

Hodně archetypální noir s Gary Oldmanem, kterej tam z nějakýho důvodu působí trochu Edwardnortonovsky. Zkorumpovanej policajt, kterej to hraje tak dlouho na obě strany (jak v práci mezi cajtama a gangsterama, tak doma mezi manželkou a milenkou Juliette Lewis), až mu to přeroste přes hlavu, nezbytnej jazzovej podkres, osudová fascinace penězi, monolog hlavního hrdiny provázející celým příběhem, konec na začátku, všudypřítomný NY metro, snové tempo, často i snová logika děje. Ale hlavně - naprosto famózní a nezapomenutelná femme fatale (Lena Olin) takového střihu, že by si Sharon Stone z Basic Instinct měla dělat poznámky. Psychopatická ruská vražedkyně, která se tam většinu času promenáduje v podvazkách a saku a jakmile si uřeže ruku a začne nosit umělou upevněnou koženým korzetem k tělu, tak to nabere zcela jiné obrátky. Nejvíc zabila hláška, kdy si osedlala Oldmana připoutaného k posteli pouty a jakožto předehru použila otázku "s ní, nebo bez ní?" :-)). Roy Scheider tam má taky povedenou dost démonickou roli a na konci potěšilo cameo mladýho Ron Perlmana. Vlastně je to místy tak přehnaný, že se to pohybuje na hranici černé komedie nebo mazaně nenápadné parodie na žánr samotný.

All-stars (Sean Penn, Gary Oldman, Ed Harris, John C. Reilly, John Turturro) gangsterka, je tam všechno, co u tohoto žánru potřebujete - hodný a zlý brácha, milenka doufající v nápravu své lásky, tlustí Italové srkající pressa v zahulených kavárnách, ožralí agresivní irové chlastající za barem a u kulečníku a hlavně genius loci špinavého New Yorku roku 1990

Joe chodí do anonymních alkoholiků, dělá načerno různý melouchy a sbližuje se se sociální pracovnicí. Jeden z těch filmů, kdy už minimálně od poloviny děje tušíte, že tohle nemůže dopadnout dobře.

Osudy dvou chlápků, kteří jsou nezaměstnaní a snaží se různými více či méně pofidérními způsoby (film začíná vtipnou scénkou loupeže ovce, kterou naporcují a snaží se rozprodat po hospodách) uživit sebe i své rodiny. U té jeho 90s tvorby udeří do obličeje daleko víc, než v pozdějších filmech, ta celková neutěšenost a bezvýchodnost UK dělnické třídy, špína, zoufalství, chlast, drogy, rvačky, ojebávání systémem i jeden druhým.

Provedením, prostředím i dějem nejsyrovější a nejchaotičtější z jeho tvorby, zároveň i dost drsným způsobem nejvtipnější. Banda dělníků dělá na stavbě, kde nic nefunguje jak má, neustále po sobě řvou, nebo šef po nich, rozkrádají náčiní, zašívají se, přežívají v dezolátních squatech. Mladej Begbie z Trainspottingu začne bydlet s hippísačkou, která sní o kariéře zpěvačky a protlouká se životem s podobným úspěchem jako on.

Typická A24 produkce, pomalé tempo, soustředěná kamera uplívající na detailech, zdánlivě obyčejný příběh, který naplno zasáhne až v posledních pár minutách pomocí triků alá "Under Pressure" s drone ambientem Oliver Coatese ("this is our last dance"). Nečekal jsem, že zrovna tohle skončí slzama na krajíčku. Síla toho filmu je v tom, co je tam jen naznačené, nevyřčené nebo zobrazené ve stroboskopických snových sekvencích. První polibek na poslední dovolené s tátou, postupně vystupující smutné tóny, nevyřčené pocity, promlčené události a vyznání, potlačené přízraky vzpomínek, skrývaná křehkost. Tím feelingem to může trochu připomenout "C´mon C´mon".

Krásy irské krajiny VS "krásy" irské nátury, celej film je dost repetitivní minimal točící se primárně kolem toho, že tvrdohlav se rozhodl, že už se nebude kamarádit s dutohlavem. Funguje to i díky svérázným vedlejším postavám typu stará vědma nebo Barry Keoghan hrající dalšího Barry Keoghana. Ve srovnání s jeho "V Brugách" a "Tři billboardy kousek za Ebbingem" ale trochu slabší.

Díky setu od Time Is Away jsem si vzpomněl, že musím konečně dohnat tento velký filmový rest - životopis středověkého arménského trubadůra/básníka Sayat Nova. Vizuálně jeden z nejkrásnějších filmů vůbec. Promlouvá to jazykem symbolických obrazů ala Jodorowsky nebo Greeenaway. Poetické vizionářské podobenství, ze kterýho museli být ruští cenzoři hodně vyplesklí :-). Zamítli název Sayat Nova, protože jim (oprávněně) nepřipadalo, že by se jednalo o srozumitelné převyprávění jeho života, ale pod jiným názvem to povolili. Existuje luxusní zrestaurovaná verze "The.Color.of.Pomegranates.1969.1080p.BluRay.x264-USURY" z remasterovaným zvukem i obrazem, ke které sedí české titulky.