ink flo

Sofia Coppola natočila pro A24 životopisný film o Priscille Presley, může se na téhle kombinaci něco pokazit? Víceméně ne, funguje to jako dobrej protipól Baz Luhrmannova loňskýho ADHD cirkusu "Elvis", kdy je ten samý příběh sledován pohledem ženy, která jeho slávu sledovala prímárně skrze klaustrofobní nudu v Gracelandu. Elvis je tu vykreslenej jako manipulativní nedospělej narcis, kterej od ní primárně chtěl, aby byla jeho poslušným hezkým přívěškem a věděla, kde je její místo. A u kterýho relativně brzy zjistila, jak se nenechat nachytat na jeho citový vydírání (a během toho sama tvrdnula, přičemž tahle její proměna je z hlediska hereckých výkonů na filmu to nejzajímavější). Celou dobu to osciluje mezi vyprázděnou tlumeností a pomíjivou zdánlivou rozverností. Nejzajímavější jsou momenty, kdy probleskává její starej režijní styl alá Marie Antoinetta (moderní hudba v kontrastu s historickými kulisami apod.). Je otázka, zda fakt, že jich tam bohužel zase tolik není, je cílená práce ve stylu "méně je více", nebo prostě jen to, že už se její režijní styl stal více usedlým a normálním. Btw Priscilla ten film produkovala a je to natočený podle její knihy.

Robert Rich právě vydává knihu Winona, kde dokumentuje 20 let jejich přátelství polaroid fotkama. Tento objev spustil další vlnu Winona obsese a pátrání po nějakých zatím neshlédnutých filmech. Tento je ze zlatého období, komedie o outcast podivínce, která je adoptovaná posh rodinou, ale radši se stará o prasata a toulavý psy v rozbořené bárce v přístavu a myslí si, že je dcerou Roxy Carmichael, což je celebrita, která vlastně nic nedokázala, ale přesto je celé její město její osobou absolutně posedlé. Většina charakterů jsou více či méně karikatury a pod povrchem zdánlivě přímočaré komedie se dají najít zajímavé hlubší vrstvy.

Abel Ferrara je prostě svůj, jeho styl hodně lidí moc nedává. Tahle věc sice nedosahuje kvalit Bad Lieutenant (kde hrál taky Harvey Keitel dost podobnou roli zoufalýho člověka vláčenýho svými závislostmi) ani podivínské předělávky sc-fi povídky William Gibsona New Rose Hotel, ale za shlédnutí to celkem stojí, i když to dost balancuje na hranici "tak jiný, až je to zajímavý/tak jiný, až je to špatné koukatelný". Je to taková pretentious devadesátková nezávislárna s metavyprávěním, kde se různě prolíná děj filmu, který točí hlavní hrdinové (kterej nechtěně nejvíc připomíná spíš nějakou soap operu), s jejich vlastními životy. Celý je to podtržený experimentálním stylem zpracování, spousta roztřesených VHS close-upů apod. Všichni jsou tam rozháraní, zpráskaní a hysteričtí, ale pod emocionální vyhroceností se vlastně skrývá prázdnota a banálnost. Madonna tu hraje celkem dobře, asi tímhle chtěla získat kredit na poli nezávislých filmů.

Paul Giamatti jako životem unavenej učitel, kterej dostane přes vánoce na hlídání studenty a nakonec se i on od nich něco naučí. Velice vkusnej a povedenej "feel-good" film s uvěřitelnýma postavama a realistickým zobrazením života se všema jeho světlýma i temnýma odstínama a dobrým hořkosladkým humorem. Určitě bude patřit k letošním nejpovedenějším.

Film, kterej by stejně tak mohl být divadelní hrou, většina děje podmázlého cool jazzovou hudbou se odehrává v kostele na setkání anonymních alkoholiků, druhá linie je o jednom z nich, který vydržel být střízlivej dva roky, ale pak mu zemřela žena a tu noc relapsuje a zoufale se motá po městě.  Posloucháme životní příběhy jednotlivých postav, který jsou každá velice výrazná a jejich vyprávění živý, reálný, bolestný a silný. Celý je to primárně hereckej koncert, kde se sešla solidní sestava - Sam Rockwell, Amanda Plummer, Parker Posey, Dianne West, Faye Dunaway atd. Nejvýraznější je ale relapsující Richard Lewis s jeho nepříčetným pohledem. Jeden z těch zdánlivě nenápadných filmů, který se vám dostane pod kůži.

Spisovatelka zjistí, že přes větrací šachtu slyší příběhy pacientky jednoho psychiatra a souběžně s tím začne postupně poznávat sílu svého sebeklamu, absenci či zablokovanost svých emocí a zpochybňovat vše, o čem si myslela, že má v životě jisté, jako třeba oblíbenost u svých přátel a vztah se svým partnerem (je tam podobný motiv jako ve filmu 45 years). Genu Rowlands jsem si zamiloval v Love Streams (John Cassavetes), tady podává podobně silný výkon. Ačkoliv tu jde poznat Allenův rukopis (skákání v čase, lokace do New Yorku a nekonečných společenských setkání, plkání a popíjení), tak je to na jeho vkus neobvykle vážné a melancholické (prý se to podobá Bergmanovi, což nemůžu posoudit, protože jsem na něj ještě nedozrál). Hezky vypiplaná je barevná sladěnost celého snímku, kdy je většina kostýmu i interiéru laděná do odstínů hnědé a šedé, hodně podzimní film celkovou náladou i věkem všech postav.

První půlka je taková hitchcockovina (s klasickým námětem šmírování za oknem) o dvou párech, které koketují s myšlenkou vyměnit si na jednu noc partnerky. Druhá půlka trochu ztrashovatí do thrilleru s několika solidními logickými dírami. Lehce nad průměrem to drží hlavně dobrý obsazení - Kevin Kline, který tu má stejný "štramácký" knírek jako v "I love you to death", Forest Whitaker a hlavně slizkej záporák Kevin Spacey (u téhle role se opravdu nemůžete ubránit myšlenkám na to, proč byl cancelnutej a někde vzadu to tam vidět :-)

Viděno podruhé a dojem snad ještě lepší. Chazelle jako málo jiných režiserů umí takhle nastavit tempo filmu, kde i přes eklektičnost, opulentnost a přebujelost naprosto všeho drží pořád směr a dynamiku vyprávění (nevadila mi ani její změna na konci, kterou někteří interpretovali tak, že se mu to začalo rozpadat), jehož sílu podtrhuje přesně vyváženým střídáním dupání na brzdu a plyn, kdy dokáže naservírovat takhle silnou a nádhernou poctu magii velkého plátna kombinovanou s ještě krásnějším heart-breaking milostným příběhem. Ta hlavní melodie linoucí se v různých formách jako stále se opakující téma celým filmem se zase vracela několik dní.

Na to, že to téma je celkem nudný, tak povedený....

Stejně jako "Lean On Pete" režíroval Andrew Haigh. Manželé žijou idylickej život na anglickým venkově, chystají se na oslavu 45. výročí a pár dní předtím se objeví jedna věc z mužovy minulosti, která napřed působí bezvýznamně, ale postupně se ta prasklina začne rozšiřovat a v hlavě ženy relativizovat, zpochybňovat celý jejich spokojeně prožitý společný život a to, jestli vlastně byla tou pravou a jedinou (přičemž otevřenou otázkou zůstane, jak moc je to v její hlavě a jak moc reálné.) Ta konkrétní věc je hodně symbolická, protože objeví ve sněhu zamrzlou jeho první lásku, která spadla na horách a nikdy jí nenašli. A podobně, jako se po více než 45ti letech objeví její tělo ve stále stejné podobě, tak i její psychologický stín začne ovlivňovat současnost. Vtipný je, že muž díky tomu začne chodit do knihovny a zajímat se o klimatické změny a tání ledovců :-). Hodně subtilní drama, ve kterém je mj. dobře vykreslená křehkost stáří a které je nejvíce intenzivní hlavně díky své tlumenosti a úspornosti. Charlotte Rampling exceluje, poslední scéna byla všeříkající. Nejen tou poslední scénou se společným tancem to může paradoxně připomenout "The Aftersun". Kterej byl podobně silnej ve vykreslování vztahů dvou lidí tak, že na vás plnej impact toho, co bylo pod povrchem, dolehne až na konci, případně v následujících hodinách či dnech.