ink flo

Hodně povedenej debut režisérky Molly Manning Walker. Indie záležitost o třech UK teenagerkách užívajících si týdenní kalbu v Řecku. Tím neonovým bling-bling vibem to trochu připomíná Korineho Spring Breakers a Beach Bum, lokacema Aftersun. Děj se zaměřuje hlavně na jednu z nich, která je panna a v očekávání změny tohoto statusu. Celou dobu je tam zajímavej kontrast mezi tím, co se děje navenek (nekonečná chlastačka a diskotéková rozjuchanost a nevázanost) a uvnitř (nejistota, zklamání). Taková vlastně dost smutná love-story, ve které zvítězí místo křehkosti a citů dotěrnost a síla. Krouží to kolem věcí, který se dřív považovali za normální, ale dnes se o nich více mluví. A dá se ocenit, že ačkoliv je to dostatečně edukativní, tak to zbytečně netlačí na pilu a nesnaží se lacině šokovat a dojit silné emoce na efekt. Možná i proto je to vlastně účinnější.

Druhej film Kathryn Bigelow je celkem originální  road-movie. Takoví upírští Natural Born Killers prohánějící se jížanskou pustinou, non-stop barama a motelama. Plus za Lance Henriksena a Bill Paxtona.

Je to povedené, ale ještě více to stoupne na ceně v těchto případech - a) když to berete jako pokračování tématu z  "Don´t Look Up" (který měl taky premiréru o vánocích, rok předtím), kdy nezpracovává hrozbu ekologickou, ale kybernetickou/politickou, b) když to vnímáte jako alegorii, která v kulisách apokalyptické situace vpodstatě (bohužel) popisuje stav, ve kterém se po covidu a během několika souběžných válek nacházíme už teď (poštvání lidí jeden proti druhému jakožto hlavní mocenský nástroj), c) když budete poselství vnímat skrze nenápadnou dějovou linku s "iracionální" potřebou dcery dokoukat seriál "Friends" (která je na něj tak fixovaná proto, že jí saturuje blízkost a bezpečí, které se jí v její rodině/společností nedostává)

Todd Haynes v rámci rovnoprávnosti servíruje hodně heavyweight (tu tíhu kouzlí z velké části odosobněným a chladným přístupem, stejně jako neupřímností/vyhýbavostí většiny postav) psychologické drama o ženské sexuální predátorce. Která jakožto 36letá manželka a matka 2 dětí svedla ve skladu zverimexu 13letýho kolouška. Následně šla do vězení, tam porodila dítě, odseděla si to....a od té doby spolu posledních 24 let žijí. Do domu přichází herečka (Natalie Portman), která jí bude hrát v chystaném filmu, takže začne otevírat uzavřené a zapomenuté kapitoly. Haynes je mistr tlumeného napětí skrývaného pod povrchem, kdy pomalé tempo, opravdu do posledního detailu vypiplaná elegantnost a měkká lyrická kamera kontrastují s v průběhu děje neustále rostoucím pocitem, že je něco špatně. Julianne Moore je v rolích těchto úzkostných ženských nejlepší (viz. "Maps To The Stars" od Cronenberga). Vlastně je to skoro tak dobrý, jako Haynesova dokonalost "Safe", kde taky hrála. Dobře si tu hraje s nenápadnou symbolikou, třeba to, že hlavní hrdina, ačkoliv už dospělý, vlastně emočně zamrznul v době té aféry a toto své téma si odžívá tím, že venku fascinovaně z listů sbírá vajíčka a pak doma v motýláriu pozoruje jejich vývoj, jak se z kukly vylíhne krásný motýl. Ta poslední scéna s Natalie Portman v tom skladu zverimexu tomu nasadila surreálnou korunu. Slowburner, kterej se dostane pod kůži.

Gregory je vytahanej pavoukovitej tak trochu natvrdlej brankář, v jehož školním mužstvu/ženstvu se objeví holka (což bylo v té době velice neslýchané a je to vlastně taková první vlaštovka, která pak skončila u "Bend It Like Beckham"), do které se zamiluje a chce jí pozvat na rande. V první půlce jsem moc nechápal, proč má tahle skotská coming-of-age komedie tak dobrý hodnocení. Dějově průměrný a rozvláčný, zpracováním to evokovalo ČSSR normalizační filmy z té éry. Ale ta dobovost a švihlost některých postav dokázala dostatečně zaujmout. V druhé půlce už to bylo o dost lepší a vyklubala se z toho velice roztomilá věc hrající si hlavně s rozdílem mezi vyspělostí pubertálních kluků a holek. Kdy kluci jsou ještě takoví jaloví, zatímco holky už spřádají své plány, o kterých tutani nemají šajnu.

Scénář je sice šitej horkou jehlou, ale slabší děj bohatě vynahradí realističnost, syrovost a výraznost charakterů. Ital Lion Soundsystem se chystá na soundclash s Jah Shaka Soundsystemem a během toho čelí věcem jako rasismus obyvatel kolem jejich garáže, ve které mají zkušebnu nebo nulové vyhlídky na lepší život a neschopnost uplatnění na pracovním trhu. Spousta jamajského patois, dub music od Aswad a jako třešnička na dortu Nyabinghi rituál s bezchybným monologem o Jah I and I Halle Selassiem. Londýn léta páně 1980 byl podobně v crashi jako v té době New York a na většině záběrů to vypadá, jakoby se tama před týdnem prohnala nějaká občanská válka.

Režisér starých bondovek si střihnul motivační člověčinku s Michael Cainem, kterej tu hraje vyhořelýho profesora alkoholika, ke kterému začne chodit na dálkový studium literatury working class dívka (kadeřnice). Ta naráží na dobovou determinovanost - je jí 26, její manžel s poměrně užším mentálním rozletem a aspiracemi než ona jí chce už zahnízdit (proti čemuž ona bojuje tím, že jí tajně antikoncepci) a její snahy o emancipaci nese velice nelibě. Ona však začne poznávat krásy literatury a chce "sing a better song" (tahle haunting scéna se všemi jejími známými sedícími v hospodě a spokojeně zpívajícími nějakej pop hit s refrénem "why all that talking? its OK, we are all together" patří k nejlepším z filmu a vystihuje podstatu celého děje/dilematu). Je to vtipný i co se týče jazyka, že v UK se ty třídní rozdíly projeví vpodstatě už v první větě přízvukem a volbou slov. Což byla jedna z věcí, kterou Julie Walters zvládla skvěle, to postupný kultivování jejího výrazu, jak rostla a začala zjišťovat, že jí život může nabídnout víc, než bylo pro ženu v jejím věku/v její kastě v té době možné či běžné. V kontrastu s ní je život profesora, kterého jeho alkoholismus tahá do spirály sebelítosti a zoufalosti.

Nicolas Cage ohlásil, že je tohle jeden z jeho posledních filmů a pro A24 natočil kombinaci Michel Gondryho a "Being John Malkovich", může se na téhle kombinaci něco pokazit? Samozřejmě, že ne. Nezajímavý profesor se začne z nějakého důvodu objevovat jako pasivní pozorovatel ve snech všech lidí na světě. Švihlej nápad se postupně morfuje do satiry a kritiky cancel culture a dá Cageovi příležitost předvést jeden z jeho nejlepších výkonů poslední dekády. Reklamní spot s lucid dreamfluencery nabízejícími zboží ve snech byl hodně děsivej.

Režisérka "Promising young woman" má novej film s Barry Keoghanem, může se na téhle kombinaci něco pokazit? Rozhodně ne! Vizuálně i dějově to začíná jako studentská Oxford gay romance ve stylu "Call Me by Your Name" od Luca Guadagnino. Po přesunu na panství Saltburn se to jeví jako něco od Paolo Sorrentina, krása a dekadence bohatých spojená se satirou alá Trojúhelník smutku, kdy si rodinka pro pobavení hýčká svá zaběhnutá štěnátka z nižších sociálních tříd, která každou sezónu mění, až je začnou nudit. No ale protože tam hraje Barry Keoghan, tak to nakonec dopadne úplně jinak. Jo a šlechtice a majitele zámku hraje Richard E. Grant z "Withnail and I". Jelikož se to odehrává v r. 2006, tak tam celou dobu hrají věci typu "MGMT - Time To Pretend", "Bloc Party - This Modern Love" nebo "Ladytron - Destroy Everything You Touch". Díky finální scéně dostane "Murder On The Dancefloor" od Sopie Ellis-Bextor opravdu nečekaný význam, i když scéna s Keoghanem po pohřbu je ještě daleko víc a asi se zařadí do jedné z nejvíc over-the-top vůbec. Prostě po všech stránkách film blížící se dokonalosti.

Eli Roth rozjíždí svojí vlastní franšízu alá Halloween, tož dá sa, je tam pár dobře přehnaných splatter nápadů. Před 20ti lety by to asi bavilo trochu víc.