tidwell

Celou dobu jsem se snažil do filmu "naskočit", ale naskočil jsem leda tak na písečného červa. Obávám se, že ta velkolepá podívaná už (pro mě) pozbyla lidsky uvnímatelných rozměrů. Ale vyprávění příběhu? To asi zůstalo ukryto kdesi v knize...

Ne, na tenhle "špek" já skákat nebudu. Vždyť je to klišé na klišé. Tatínek s maminkou už se nemají rádi, hádají se, a jejich syn, navíc se zdravotním handicapem, tím trpí - to je smutné. Tatínek je jednoho dne nalezen mrtvý na sněhu s podezřelou ranou na hlavě (patrně extrémně mrzlo a sníh měl tvrdost baseballové pálky) a scénáristický chaos může začít. Tradičně teatrálně pojatý soudní proces rozplétá partnerské soužití dvou sobců - jakoby všichni spisovatelé museli být narcistní sobci - a zdá se, že o rozpletení záhadného úmrtí ani tolik nejde. S nepříjemnou tendenčností se z celého případu má stát jakási obecná výpověď o genderové ne/rovnosti, manželských stereotypech, podivně okořeněná bisexualitou a lesbickým úletem. Ovšem tatínkovi už žádné řeči život nevrátí a mrtvý je prostě proto, že to tak Justine Triet chtěla... Jediná živoucí a tragická postava ve filmu je jejich syn, dítě, jež se stalo obětí nevyváženého vztahu dvou dospělých, kteří veškerý čas věnovali vzájemnému zraňování a okázalému nerozumění - právě on je jedinou skutečnou obětí celé události...

"Ty čerchmante! Tohle se dělá, takhle strašit soudruha ministra?"

… ne kvůli tomu, že „historicky“ zde sedí pouze palcát, cep a páska přes oko (nejsem včerejší, spektákl musí být), ale kvůli tomu pokrytectví zarámovat a prodat celý film jako příběh z „českých dějin“. Proč se onen středověký žoldák v Jáklově filmu jmenuje zrovna „Jan Žižka“ a ne třeba „Josef Vomáčka“, tomu nerozumím, ale příběhu by to na věrohodnosti stejně nepřidalo. Nevím, proč má tento „Žižka“ takový eminentní zájem o neteř francouzského krále, a sekundují mu k tomu lesní „povstalci“ v čele s Janem Budařem, o nichž není moc jasné, proti komu vlastně povstali (asi z principu, tak to občas bývá). Není to špatný film, miliony dolarů jsou vidět, ale se scénářem si nikdo hlavu nelámal. Ostatně, počet useknutých hlav byl zjevně podstatnější než smysluplná zápletka, takže výsledkem je jakási dobrodružná obíhací hra okolo Dolského mlýna...

Dějiny nelze změnit. Na to je krátký i ten nejefektněji natočený film, ať už se snaží šokovat lidským masem nebo explicitním násilím. Prožité utrpení tu zůstává jako memento s námi. Proč tedy existují historické filmy? Resp. proč by měly vznikat? Aby nám umožnily zprostředkovat vizi minulosti, zpřítomnit ji skrze obrazy, představit tak mnohdy bolestnou minulost očima naší přítomnosti. Odstup umožňuje pochopení. Film Volyň činí jen velmi málo z výše uvedeného. Chce vrátit hlas zavražděným, nechce pochopit, ale znovu (marně) rozvrhnout dobro a zlo. Nedivil bych se, kdyby po shlédnutí filmu lidé vzali srpy, kosy a vidle, a vydali se na Ukrajinu páchat „spravedlnost“ ve jménu odplaty. Ale takhle vyrovnávání s traumatickou minulostí fakt nefunguje, proto tento filmový obraz volyňských událostí NEPATŘÍ DO 21. STOLETÍ, protože jen rozdmýchává nacionální resentimenty, již tak živené některými polskými politiky. Není třeba propadat hysterii a zakazovat tento film, jak se to dělo na Ukrajině – sám se dostatečně usvědčuje z jednostrannosti, proto jej kritizují i ti rozumnější z polských historiků. Protože Ti ví, že na Volyni přestalo dobro a zlo existovat, a Poláci (a už vůbec ne Němci, jak film naznačuje) zde proto nemohli představovat pouze stranu dobra, Ukrajinci zla – byli to konkrétní lidé, kdo se provinil, bez ohledu na národnost. Udělat z Ukrajinců nelidské zrůdy pro pochopení složitosti zdejších dějin ničím v současnosti neprospěje. Takže ano, úkolem historických filmů je pochopit složitost minulosti a přičinit se na tom, aby se neopakovala. Wojciech Smarzowski (snad z nevědomosti) činí svým filmem přesný opak. Chce, abychom nepochopili a historii opakovali, se všemi důsledky…

Film plný (falešné) okázalosti, která je zradou nejen na divácích, ale i na Kosińského díle. Když se na plátně producírovaly herecké hvězdy, aby pronesly tři věty, když se po podlaze mlýnu koulely oční bulvy, když se nebohý kozel stal nástrojem pomsty… všechny tyhle „efekty“ mocně upozorňovaly na zjevné nepochopení metafyzického zla (jak mu rozumí třeba Béla Tarr). Vážně nerozumím té posedlosti pokoušet se „zfilmovat“ a zobrazit něco, co je třeba nechat na vnitřním prožití a zkušenosti četby, protože obraz na to zjevně nestačí…

Další zručně zhotovená adaptace historické události, ale bez špetky pohnutí, skutečného zájmu a schopnosti zobrazit emoce - zpětně si právě tyto vlastnosti spojuji s většinou "produktů" z filmové manufaktury Agnieszky Holland. Snad právě proto se v posledních letech vrhla na adaptace a historické filmy - jenže i v těch je potřeba autorská invence a také zřetelný důvod, proč je příběh vyprávěn - pokud chybí, výsledkem je mechnicky rozhýbaná kapitola z dějin, a to je ve filmu málo...

Další do sebe zahleděný pokus o portrét "lidské stránky" velkých mužů velkých dějin, v českém kontextu již tradičně zredukovaný na víření feromonů a proudění tělních tekutin. "Přelet nad kukaččím hnízdem" zdejší neschopnosti vyrovnat se filmově s minulostí, nebo alespoň trochu přispět k hlubšímu pochopení dějinných souvislostí. To není psychiatrická diagnóza JM, o které nevíme nic, ale naší současnosti a nás samotných. Sebedojímavý a ublíženecký obraz se ještě hlouběji noří do hodnotového marasmu mnichovského komplexu, který o to víc nutí docenit Zelenkův film Ztraceni v Mnichově (2015) jako skvělou a sebekritickou reflexi našich dějin. V Ševčíkově filmu jde pouze o další bulvární slídilství, kolik kokainu asi zmizelo v roce 1938 z lékarničky ve Vinelandu...

Přirozená špína newyorských ulic a klasická estetika amerických kriminálek 70. let v Born to Win svědčí hlavně o vnímavosti Ivana Passera, který do téhle filmové tradice vstoupil ze zcela jiného kontextu a do té doby se v ní pohyboval pouhé tři roky. Příběh těží z autenticky zachyceného prostředí (viz záběry z ulic) i jemného humoru, byť se záhy začne nořit do závislácké bezútěšnosti... Jistě, Taxikář bude natočen o pět let později, Corneauova Série noire až v roce 1979, ale i první americký film I. Passera je součástí jejich rodokmenu...

Claire Denis zůstane i po tomto filmu jednou z mých oblíbených režisérek, jen je třeba se smířit s tím, že poetika jejích předchozích filmů už se stala historií a autorka od filmu Parchanti spí dobře postupně začíná směřovat jinam... Kam? Myslím, že už na tom přestává záležet a ví to jen ona sama. Civilnost a citlivý vhled do všedních situací a duší postav už dávno ustoupil racionálnímu rozvrhu příběhu, ohledávání mezí lidského chování oproštěného všech konvencí směřující přes zobrazování tělesnosti až k ryzí animálnosti - výsledkem je přesný opak toho, co Denis sledovala v 90. letech, i v tom někdo může spatřovat vývoj. Já vidím jen okázalou hru na "vážnost", která vyvolává odpor a nechtěnou směšnost...