tidwell

Exploatační survival pouť (show?) pro jednoho indiánského míšence s velmi tuhým kořínkem. Bez přesahu, s drobnými nelogickými detaily, ale se zápletkou hodnou ocenění. Lépe nad tímto filmem nefilozofovat, nestojí to za to, jde tu pouze o ten exotický "zážitek", který můžeme zhýčkaně sledovat, ale na smysl slov jako je utrpení, umírání, život, pomsta ani zdaleka nedohlédneme a vyřknout je v souvislosti s tímto filmem je jen důsledek toho, že už nám je (zřejmě) jejich význam naprosto vzdálený. Kapky krve rozcáknuté přes kameru mi na režiséra Iñárritova formátu přijdou hodně laciné. Revenant má všechny rysy pokleslých žánrovek, ale zabalené v relativně zajímavém zimním westernu, jinak je to PRODUKT jako cokoliv dalšího...

Ještě, že je Stravinského hudba tak silná, jinak si "tohle" nezasloužil. Kounen postavil schéma - génius mezi dvěma ženami - a monotónně jej pořád dokola opakuje v různých variacích celý film, podsouvá ho do motivací jednání, do hudby i do práce C. Chanel. Jenže emocí je tu minimum a scénář k nim ani nedává žádnou příležitost - buď celé té "hře" na Stravinského a Chanel uvěříme, nebo ne. Mně se to nepodařilo, místo Stravinského jsem pořád jen viděl Mikkelsena i s tou jeho huhlavou ruštinou, která z neznámého důvodu nepokročila příliš daleko za "da". I postava upovídané Coco (jistě, někdo v tom filmu musel mluvit, když se k tomu ruský komponista neodhodlal :) nedávala příliš prostoru k empatii. Všimněte si však, že jakmile začne hrát Stravinského hudba, třeba jen jako podkres bezeslovným scénám, začne úplně jiný a mnohem silnější film. Těch prvních patnáct minut filmu ilustrujících "slavnou" premiéru Svěceného jara je proto neskutečný zážitek - a to bez obou hlavních hrdinů a téměř bez jakéhokoliv slova... P.S. Vážně se spolu manželé Stravinští dorozumívali pouze v holých větách? A kolik kliků přesně dělal polosvlečený Stravinskij před snídaní? Musím zjistit v nějaké monografii :-)

Asi by se to mělo přejít rozpačitým mlčením... ale protože jsou ve hře velká jména (Corbijn, Dean, Stock), očekávání musí být nejvyšší a Corbijn si koneckonců laťku svými předchozími filmy sám nastavil velmi vysoko. Bohužel, u Life se povedl pouze plakát a u něho to taky mělo zůstat. Marně hledám nějaký důvod... vysvětlení... ale tenhle film se absolutně nepovedl - výběrem herců, nulovou snahou něco sdělit (kromě konstatování, že se "to stalo") a nesnese ani měřítko televizního filmu. P.S. Pro srovnání tvůrčí poctivosti při zpracování podobného životopisného tématu (příběh fotografa Davida Baileyho) se nabízí britský televizní We'll take Manhattan (2012), natočen jistě s nižším rozpočtem, než tento nabubřelý nepodarek...

Hodnotím v první řadě osobní zaujetí Patrice Toye a její citlivý empatický přístup - tedy něco, co se z evropského filmu vytrácí. Příběh zpočátku svádí k očekávání klišé typu "drama dvou dospívajících dívek - submisivní a dominantní", viz třeba Lost and Delirious (2001) nebo Respire (2014), ale nic z toho se naštěstí nekoná. Prostředí "zařízení pro neplnoleté matky" je vykresleno skrze filtr "ženských" (sic) pocitů, letmých impresí, které mi však otevřely svět, do něhož jinak někdo, kdo nikdy nemůže být těhotný (rozuměj: muž) nemá přístup. Pro mě jeden z nejcitlivějších filmů, jaké jsem v poslední době viděl, tím spíš, že je vyprávěn tiše, skromně, svébytným jazykem a s doprovodem skvělé Parishovy hudby...

Epická gangsterka s velkým přesahem. Zajímavá práce s hudbou, atmosférou, vyprávěno uměřeně a ačkoliv stopáž překračuje 120 minut, stále se příběh rozvíjí, někdy až trochu nepřehledně, ale vždy jde "navázat" na nepozorností přerušenou linii příběhu (znalost historického pozadí by sledování možná prospěla, protože vložené autentické záběry jsou opravdu zajímavé). Placido zároveň více než důstojně navazuje na klasické mafiánské filmy, a to i precizní stylizací do sedmdesátých let - v tom se hodně liší od horkou jehlou ušitých amerických "retrogangsterek" typu Pokrevní pouto (2013) nebo The Wannabe (2015). Kus evropské historie (a současnosti) z pohledu římského podsvětí 70. a 80. let...

"Na ničem nelpím, ale všechno lpí na mně a chce, abych se díval. Abych se díval na tu bezútěšnost všeho. Abych se díval, jak se opelichaný pes pod mým oknem ve věčně padajícím dešti pod olověným nebem přišourá k louži a napije se. A chce, abych se díval na to ubohé pachtění, kdy každý chce něco říct, než klesne do hrobu. Ale není čas, protože už klesá." Symfonie bezútěšnosti. Atmosféra v Tarrových filmech by se dala krájet, film připomíná černobílé fotografie, pomalé nájezdy kamery dávají vyprávění svůj zvláštní rytmus. V Kárhozat vstupujeme do světa, kde jako by všechno zásadní už kdysi dávno, v jiném čase, proběhlo. Jediné co lze dělat, je jen sledovat postupné zanikání, mizení a míjení všeho, být svědkem vlastního zániku, zabydlovat se ve vyhoštění z nějaké naděje – to je jediné, ale zároveň silné pouto mezi jednotlivými postavami, jejichž osamělé monology zpravidla vždy „ten druhý“ mlčky poslouchá. Právě pro tento cit k prosté lidské vzájemnosti, tichého spolubytí, osamělé kontemplace, jsou pro mě Tarrovy filmy - navzdory jejich zdánlivému nihilismu - oslavou lidského humanismu, a to v ostrém kontrastu třeba k Hanekemu. P. S. Celý scénář je geniální, ale to radikální milostné vyznání zhruba uprostřed filmu...

Neobvyklý, ale originální koncept "živých" obrazů stylizovaných do podoby černobílých fotografických snímků doprovázených četbou zápisků a dopisů estonské ženy Erny svému manželovi Heldurovi dělá z Risttuules jeden z nejzajímavějších filmů poslední doby (vedle Saulova syna). Funkčnost fotografie jako prodloužení a zároveň znehybnění vteřin prožívaného času je v této své 3D verzi mnohokrát umocněno, jen zvuky v pozadí jakoby ubíhaly svým nesmiřitelným tempem a dokreslovaly atmosféru scén. To Barthesovo "punctum" jsem si našel v každé "fotografii" (ruka ženy na pažbě pušky, poslední objetí před transportním vlakem...) a zdá se mi, že filozofie fotografie měla v celém konceptu zásadní roli, ale to není podstatné. Ano, minulost je přesně tohle, zabývat se tím, jaký to mohl být "pocit", být kvůli své národnosti prohlášen za nepřítele a násilně vystěhován na Sibiř, sledovat naposledy cestu ke svému domu, být odtržen od svých blízkých, krást chleba pro své nemocné dítě... zkušenosti, které nám svou blízkostí klepou na dveře...

Zpočátku se mi to jevilo jako sentimentální obrázek ze života několika hippie přátel – laškovné legendy o svízelích s odvodem, dlouhými vlasy, boji s konformitou a s doprovodem unylých folkových songů... Jenže postupem času se začalo vyprávění zauzlovat, komplikovat, vrstvit. Stejně jako později ve Čtyřech přátelích Penna nezajímaly prázdné fráze typu "volná láska" nebo "svoboda", jejichž platnost a funkčnost vždy prověřuje až sám život. V humorně pojaté lapálii se skládkou i následnou scénou odvodu Penn odkryl mnohé rozpory celé jedné (tj. své) generace - a dokázal přitom udržet nadhled, právě proto je jeho film tak nadčasový. Život je mnohem složitější než jedno heslo na plakátu (a s Hair tady není absolutně žádné propojení - to jen pro upřesnění). Jakoby nás film nutil otevřít oči a přiznat si, že za všechny své činy si neseme odpovědnost hlavně před svým vlastním svědomím - a v tom nám nepomohou ani přátelé, ani do důsledku uplatňované zákony, ani věrnost domněle mravným principům vytesaným někde do skály. Všechno ostatní už popsala JitkaCardova, která do Penna vidí víc než já. Duchovní propojení tohoto filmu s "Nés en 68" už je mi zřejmé...

Krystalický ryzí kýč...devadesátiminutová reklama na šampóny, mobilní telefony a generaci krásných nových lidí, kterým dal Sam Esmail do vínku obdivuhodný sklon k mnohomluvným dialogům, z jejichž prázdnoty se dlouho nevzpamatujete. Kdyby (kdyby!) se v tom filmu alespoň tři minuty mlčelo...

"Jsem nic. Jsem pomíjivý stav mysli", říká Emma a v jejím zasněném pohledu se mísí svatost s vášnivou touhou a bezednou odevzdaností času. Mnohovrstevnaté rozepsání postavy Emmy Bovaryové z Flaubertova románu, přenesené v prostoru a čase, tesané vypravěčem přímo před divákem do nového mýtu o ženě, kráse a její nedotknutelnosti, která sama sebe i ostatní strhává k nehybnému okouzlení, v němž se zastavuje čas. Asi už zase trochu víc rozumím Emmě i Karlu Bovarymu (zde Carlos de Paiva), odsouzenci vlastní pasivity, muži, který by v jakémkoliv čase lidského bytí pokaždé nově a pokaždé se stejnou intenzitou oddaně a slepě sledoval, jak mu milovaná Emma uniká v nekonečné smyčce lidské touhy a snu po dokonalém splynutí v kráse, kterou nerozdělí ani smrt...