tidwell

Tváří v tvář Kleistově životopisu sledujeme značně upravený životní příběh, věci se velice pravděpodobně odehrály o nějakých 180 stupňů jinak (byla to skutečně na smrt nemocná Henrietta, která se chtěla zabít a ani Kleist nebyl jen nějakým jelimánkem se zálibou v chudokrevných ženuškách výběrčích daní, ale muž s pestrou, bouřlivou minulostí). Jako svébytné dílo ironicky účtující s absencí jakýchkoli citů však film funguje - funguje stejně chladně jako to, co se odehrává na plátně. A právě v tom spočívá jeho jediné úskalí, protože, zdá se mi, pod cynismem a chladnou povzneseností s níž jednotlivé obrazy doslova "vynášejí" (morální) rozsudky, se mi ztrácí skutečný zájem a pohnutí samotné režisérky, o čemž svědčí právě její zásadní úpravy v biografiích skutečných historických postav, tedy lidí, kteří skutečně žili, skutečně trpěli a navzdory všemu nepochybně skutečně "něco" cítili, i když to nemuseli dávat najevo, jak je zvykem dnes. A to všechno jen proto, že ten možný "jiný" příběh nezapadal do konceptu a zneklidňuje daleko víc...

Na rozdíl od děl jiných mistrů (Coppola) snad ani nejde o patetickou "poctu" muzikálové tradici, ale o milostné drama zasazené do muzikálových kulis, jejichž statická vyprázdněnost spočívající v důkladné popkulturní komercializaci (jak tento proces sledujeme i v tomto filmu, kdy se jazz na přelomu 40. a 50. let stěhuje z ospalých tančíren do zakouřených klubů nebo na velká pódia) vytváří zvláštní kontrastní pozadí k tomu "živému" bolestnému dramatu dvou lidí, jejichž mimořádný talent se v prostředí podněcujícím bezohlednost osobních ambicí stává jen prodejným artiklem, stejně jako celý jejich život, jejich osobnost a soukromí - stanou se jednou z mnoha značek z titulních stránek, vířících plakátů, jejich jména se skví v záři neonů na vchodech do klubů - ale, skrývá se za tím vším "něco" víc, než jen prchavá sláva pomíjivých ikon? Scorsese uměřeně dávkuje humor (úžasně absurdní a v situacích, kdy to nečekáme), "vážnost" i hudbu - a navzdory jisté rozvleklosti (i drobným filmařským nedokonalostem) film drží jako celek pohromadě, nerozpadá se na "povinná" hudební čísla a děj, takže i závěrečná skutečně muzikálová pasáž působí jako "radostně" melancholické loučení se všemi muzikálovými verzemi "Happy ending", které již v dravých 70. letech, kdy se film natáčel, promlouvají řečí "mýtické" minulosti plné barev a opojné víry v americký sen, kdy ještě uvaděčky v kině mohly snít o tom, že potkají toho "svého" producenta a stanou se hvězdami Hollywoodu. Robert De Niro i Liza Minnelli jsou jako nesourodý pár naprosto dokonalí a vlastně jsem celý film "nevěřil", že skutečně zpívá ta křehká žena s ospalýma očima... P. S. Scorsese uměl vytvořit atmosféru poválečného New Yorku dokonce i v studiových kulisách :-)

No, on někdo ty postřelené dealery, mafiány, narkomany, bezdomovce, bloudící pomatence a vůbec všechny ty aktéry nočního života New Yorku musí do nemocnice odvážet - a v tomhle filmu je to zlomený N. Cage se svými výstředními kolegy-saniťáky. Scorsese tentokrát zvolil pohled z "druhé strany" a Cageova sanitka pomyslně odváží všechny přizabité postavy jeho předchozích mafiánských filmů, které zůstaly ležet na ulici - ale že by to byl nějak útěšný pohled, to vůbec ne. Všechny ty litry řinoucí se krve, bezbřehá pouliční krutost a duchové nezachráněných pacientů jsou naštěstí vyvážené nadsázkou, notně černým humorem (i trochu zbytečnou milostnou linkou). V mnohém ohledu je to nepříjemný, halucinační film připomínající noční můru, ale s vynikajícím vtipným scénářem kultovních parametrů postrádajícím hluchá místa (srovnání s Pulp Fiction se přímo nabízí - viz Ving Rhames v roli saniťáka/zvěstovatele Božího slova). Trochu jiný Scorsese, vedle Taxikáře možná jeden z nejlepších...

Od kriminálky, dnes již pouhého komerčního produktu, žádné myšlenkové poselství čekat nelze - její funkcí je lehce zahrát na strunu našich nižších pudů a ukojit touhu po strachu a děsu a ano, Le Chambre des morts tyhle pocity navodit umí, ale není to trochu málo? Přijít dnes v tomhle žánru s něčím novým, znamená vymyslet krkolomnější způsob trýznění obětí nebo "úpravy" mrtvol - což může mít pro nás, kteří kriminálkám nerozumíme, něchtěně komické účinky - ale samo o sobě to je trochu zvrácené. Tenhle film si za své hodnocení může sám se všemi svými účelovými skoky ve vyprávění, neuvěřitelným množstvím nesmyslností (mrtvé opičky, to tu ještě nebylo:) a především neobjasňováním motivací jednání postav (že by bylo jedno, proč někdo vraždí, ale hlavně, že vraždí?) - zbývá tedy jen ponurá atmosféra. Mélanie Laurent, Céline Salette i Gilles Lellouche jsou výborní herci, především ve filmech, které mají hlavu a patu. Závěrečná dekadentní klipovitá scéna byla "zajímavá", ale hlavně kvůli hudbě...

Povedená komedie o národních stereotypech odkazující celým "retro" zpracováním od titulků, přes rychlejší tempo vyprávění, až po hudbu (George Gershwin), k tomu nejlepšímu z tradice francouzských bláznivějších komedií, charakteristických absurdním humorem, špetkou cynismu a ironie. Nesourodá skupinka zaměstnanců švýcarské stanice +SSR spolu se svým "překladatelem", který se jim na cestě vnutí jako milovník Marcela Pagnola, jezdí ve své dodávce po Portugalsku a snaží se vytvořit reportáž "z ničeho", protože, jak už to bývá, obraz švýcarské hospodářské pomoci musí být ukázán v tom nejlepším světle. Do toho v dubnu 1974 propuká Karafiátová revoluce, do níž skupinka nečekaným způsobem zasáhne... P. S. Film je po Comme des Voleurs (2006) druhou částí tetralogie věnující se událostem v evropských zemích na čtyřech světových stranách. (A jestli jsem to ze závěru pochopil správně, film se inspiroval příběhem skutečných švýcarských reportérů.)

Nikdy se do Memphisu nepodívám, ale po shlédnutí tohoto filmu můžu říct, že jsem TAM byl. Fascinující polodokument o (ne)natáčení alba, který postrádá jasnou dějovou linku (ona tam je, ale o tom je zbytečné tady psát), zato vypráví jednotlivými obrazy. W. E. Beal se jen prochází Memphisem, sem tam s někým promluví, kamera snímá hrající si děti, baptistické kázání, všudypřítomné náboženské nápisy, zevlující mladíky, ulicemi brázdí bílý lincoln s jednonohým černošským filozofem (když si na ulici tenhle osudem poznamenaný jedinec zapíná bavlněnou košili, je v tom - pro mě - neokázalá symbolika, s níž pracuje celý film)... Film je taky napěchovaný uhrančivou hudbou (nejen dřevní blues). Aniž bych si toho v jiných filmech nějak extra všímal, tady je skutečně celých 79 minut naprosto dokonale ozvučeno (zvukař Micah Bloomberg), zvuky a obrazy vypráví samy - šumění listů na stromě, praskání ohně, vrzání koženkového sedadla, noční cvrčci, jízda kaluží na kole, projíždějící vlak - tohle všechno dělá z Memphisu výjimečný "atmosferický" snímek, který by mohl být jen trochu delší... P.S. To občasné "plácání" rád odpustím.

Dojímavá "studie" duševních trýzní v kýčovitém podání potápěčského esteticismu s cvičenými delfíny, modrými lagunami, roztomilou Rosannou Arquette, srandovním Jeanem Renem a pro mé hudební buňky nesnesitelně pompézní disco hudbou. Příběh o hodnotách jako je přátelství a láska zasazený do rámce "sportovního" klání, kdo doplave nejhlouběji, se zbytečně snaží stát podobenstvím. Ovšem "čeho", to ví snad jen sám "francouzský Spielberg" Luc Besson. Magická hlubina znamená cokoliv chcete, tak se raději nechme unášet rytmem šplouchajících vln. Nic naplat, když se ryby narodí v lidském těle, táhne je to zpátky do moře. Hrdinové trochu jiného snímku - Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách - o tom vyprávějí s větší grácií :)

Zlehčující forma vyprávění podvratně polemizuje s tehdejší představou americké středostavovské morálky, jejíž navenek přísně dodržovaná pravidla paradoxně svazují svobodu těch, kteří tuto morálku vehementně zastávají, tak i těch, kteří se proti ní snaží bouřit. Toto pokrytectví celé společnosti, kdy zastánci morálky nejsou o nic víc "morální" než ti, co jí okázale ignorují, jistým způsobem vyvrcholilo právě na konci 60. let. V tomto světle se mi jeví jako nejtragičtější postava filmu paní Robinsonová (vynikající Anne Bancroft), která svůj život obětovala ve jménu tohoto předstírání a svým jednáním si (trochu) bezohledně chce vzít zpět čas, o který byla v mládí okradena, aniž si je vědoma toho, že to už není možné provést bez dalších následků. Příběh tak pro ni (na rozdíl od mladého zamilovaného páru) nemá žádné východisko. Velmi svobodný film...

Myšlenkově sterilní filmy nelze hodnotit jinak. Přesto tenhle romantický zamilovaný snímek není špatný, má takovou příjemnou nezávislou atmosféru. Nutno si tedy odmyslit ty scénaristické přehmaty: epilepsie, zamilované pohledy na svítící mobil a úroveň dialogů neodpovídající žádnému stupni vývoje lidského druhu. Bylo by však pokrytecké tvrdit, že se v tom filmu člověk nemůže poznat nebo, že film originálně nezachycuje osamělost, křehkost vztahů v jistém věku, takže v rámci žánru je to rozhodně nadprůměr a stojí za vidění. Na vychutnání těchto filmů musíte mít ten správný věk. Je to takové "Před úsvitem" pro generaci 21. století...

Michaelu Polishovi se podařilo nemožné, zfilmovat nezfilmovatelný Kerouacův román Big Sur, složit spisovateli filmovou poctu (kdo dokáže pochopit závěr autorova života, ví o co jde) a ještě svým filmem otevřít nečekanou dimenzi jeho příběhu. Myslím, že Polish si musel být vědom limitů filmové řeči - točit další životopisné snímky o beat generation je marné a všechny dosavadní pokusy skončily tragicky (usuzuji z The Last Time I Committed Suicide a Kvílení). Polishův minimalistický snímek se proto soustředí hlavně na atmosféru, krajina v okolí Big Suru ostatně vypráví sama a jak se ukázalo, opravdu to stačí, ba co víc, film není jen adaptací, ale svou vlastní řečí posouvá příběh do obecnější roviny. Myslím, že žádný další snímek o Kerouacovi už tenhle film nepřekoná, díky za něj...