tidwell

Ponurý noir situovaný do Vídně a zčásti i do normalizačního Československa mi svou halucinační atmosférou i výbornou hudbou připomněl třeba Coppolův Rozhovor - dějový minimalismus, postupné noření se do chorobných zákoutí mysli až na samou hranici, za níž začíná šílenství - ale dokážeme si uvědomit, že jsme tuto hranici sami v sobě překročili a je v našich silách vrátit se zpátky, jako by se ptal Roeg? Kriminální zápletka a špionáž jsou tady vedlejší, Roega zde zajímá milostný vztah mezi pedanticky se sebeovládajícím psychoanalytikem (Art Garfunkel) a živelnou nymfomankou (Theresa Russell), vztah, který je předem odsouzen k zániku - a jeho postupný rozpad sledujeme jako geniální skládačku celý film až do strhujícího závěru. I když je ten film tak nějak "nemocný", intezita vyprávění nedovolí přestat se dívat, od filmu si nemůžeme přát víc... P. S. Vyčítat Roegovi trochu pokroucený pohled na československé reálie je zbytečné, vypořádal se s nimi docela obstojně. Art Garfunkel i Theresa Russell jsou jinak vynikající, jen Harvey Keitel jako vídeňský detektiv Netusil mi sem moc nesedí (jak Keitela vidím, jsem rázem někde v New Yorku).

Tak trochu jarmuschovsky výstřední postavy, newyorské klubové reálie 90. let, ale hlavně hodně šílená komediální jízda, kterou táhne především Rosanna Arquette, Eszter Balint a David Bowie - ta jeho topornost Ziggy Stardusta se nehodí do žádného filmu, ale do téhle komedie tak nějak zapadá... Skrytá perla, kterou stojí za to vidět (i když se za těch pět hvězdiček trochu stydím, nemohu jinak.) P. S. Ta krabice Pilsner Urquell ve skladu!

Kde leží hranice mezi šílenstvím a rozumem? Vynikající komorní historický snímek Alice Winocour jakoby převáděl do filmové řeči Dějiny šílenství Michela Foucaulta - je o tom, jak se lékařská věda snažila přeložit ne-rozum do řeči rozumu, což se nikdy neobešlo bez násilí. Každý lékařský obor má svou temnou historii, včetně psychiatrie. I když Charcot pro psychiatrii udělal mnohé, jeho "výzkumy" byly z dnešního pohledu velmi kruté a vedle obnažování těl pacientek před psychiatry (samozřejmě, že výhradně muži) zahrnovaly i takřka divadelní inscenace nejrůznějších záchvatů (často záměrně vyvolaných hypnózou či alkoholem). Pacient byl "materiálem", který sloužil pro vědecké účely, na němž se na veřejných přednáškách demonstrovaly příznaky, diagnóza i výsledky léčby. Ovšem hlavní roli hraje ve filmu Augustine trpící epileptickými záchvaty a herecký výkon Soko (Stéphanie Sokolinski) doslova bere dech. Ponurá a temná atmosféra filmu oděného do tmavých barev nemá (naštěstí) vůbec nic společného s Nebezpečnou metodou (2011). Neskutečně smutný film o temných zákoutích lidské mysli.

Myslím, že jsem ještě neviděl film s takovým potenciálem, který v podstatě neutralizoval tak nesmyslný příběh. Dokonalé herecké výkony, vybroušené záběry, tklivá hudba, melancholie, která se však vyčerpává s každým dalším posunutím děje. Chtěl jsem ten příběh přijmout za svůj (a první polovina filmu k tomu dává příležitost), ale pak se mi začal odcizovat a na konci už jsem se díval jen kvůli Carey Muligan a Andrew Garfieldovi (K. Kneightley tradičně afektovaná). Film ústí do prázdna a celý závěr, lze-li o něčem takovém mluvit, popírá veškerý předchozí děj, že to až působí fyzickou bolest. Asi je zbytečné se tohoto filmu ptát na ta všechna proč, které vyvolává. Líheň bytostí vypěstovaných jen k tomu, aby darovali své orgány a rychle zemřeli - co to ale znamená? Čeho je to metafora? Etiky dárcovství? Těžko. Každý sci-fi svět musí mít smysl, referenci, důvod, proč existuje a proč je vyprávěn - ten tady chybí, a proto je snad i lepší příliš neposlouchat dialogy. (Možná je to obecně vlastnost pop spisovatelů jako je Ishiguro nebo Murakami, kteří chtějí vyprávět o lásce a smrti jinak, atraktivněji - a jen se soustředí na formální exhibici s cílem vzbudit emoce, dojmout se až k zalknutí - viz Norské dřevo). Proč ale o SMRTI a LÁSCE nevyprávět jednoduše?

Nostalgie, prchává paměť, dětství plné malých radostí a velkých křivd, které se s dítětem nesou celý život. Tolik krásy, bolesti a něhy v jediném filmu, který není dokonalý (a lehce se pozná kde), ale především není patetický. Léa Pool se zde vrátila k poetice i tématům svých filmů z dob Emporte moi, konečně...

Komorní psychologické drama pro tři ženy a jednu mlčící stařenku. Pod vším tím cynismem a zlobou Beatrice Hunsdorferové (se kterou bych jinak nechtěl ani jet autobusem, natož sdílet s ní rozpadající se vilu) se něco skrývá... Všichni to známe, všichni tomu vlastními životy vzdorujeme... je to strach (před přiznáním prohry? před sebou? před smrtí?). Nejen vliv gama paprsků je zničující pro mladé organismy, i když..."vzniknou neskutečně krásné tvary, které si dnes ani nedovedeme představit". Na Paula Newmana hodně citlivý film, ze kterého (stejně jako třeba z Taxikáře) dýchá mohutná bezútěšnost americké periferie 70. let, koneckonců, jako by to bylo dnes...

Tenhle film "dělají" herci divadla Komedie, nikoliv režisér, nikoliv Lucerna nebo Václavské náměstí (záleží na tom?)- i když odcizené kulisy komerčního paláce se zašlou slávou minulosti uprostřed městské džungle jsou zvolené výborně, snad jen ta Fassbinderova obsese židovskou mentalitou zkoncentrovaná do mnohoznačné postavy ironického intelektuála a zbohatlíka se trochu vzpírá chápání, ale film, který zachytil esenci celého dramatu, funguje výborně. P.S. Když jsem se vracel z kina noční tramvají, opilý bezdomovec se na mě osopil jako na "židáka"-krásně to do sebe zapadlo, stačí se jen rozhlédnout-žijeme ve Fassbinderově světě...

Nevím. Vlastně nevím, jestli vůbec tento film hodnotit, komentovat, analyzovat, jestli jen nezhlédnout ono "svědectví", prožít ho, porozumět mu a vlastně jen setrvat v nepochopitelném údivu nad lidskou nenávistí. Protože jsem na pochybách, co vlastně film říká - je: a) historickým svědectvím-rekonstrukcí o životě Lvovských židů ukrývajících se v kanálu, b) psychologickou analýzou hlavní postavy (?) Poldka Sochy, c) svědectvím o vztahu nežidů-židů-nacistů ve Lvově ? Film vězí někde na půli cesty mezi Obchodem na korze ("To jsou moji židi! Moji židi") a Wajdovou Katyní (přičemž detailní historická věrohodnost se všemi dobovými reáliemi je už v dnešních evropských filmech standardem), není patetický, je intimní, ale tím, jak chce vměstnat všechno výše zmíněné do jednoho tvaru, sám se ochuzuje o to, přidat příběhu něco víc, vyprávět trochu víc "filmově", pouze nezobrazovat (jakkoliv věrohodně), nepodávat "zprávu", že se "to" odehrálo, ale ponořit se víc do hloubky-vždyť těch témat je tam tolik (14 měsíců prožitých v kanálech...), ale Hollandová je jen letmo zaznamená (nebo shrne do pár vět či sekvencí), protože ani nemůže jinak. Ať je to jak chce, film je to citově vypjatý, výborně natočený, je to málo? P.S. Film je faktograficky založen na knize Roberta Marshalla-W kanałach Lwowa (In The Sewers of Lvov) a vzpomínek jednoho z židovských dětí Krystyny Chiger-Dziewczynka w zielonym sweterku (The Girl in the Green Sweater).

Příjemně plynoucí romantická komedie s originálním "italským" humorem. Příběh sleduje dvojici přátel - imigrantů, Inda Apua a Itala Antonia, kteří žijí-pracují v New Yorku. Zatímco Apuovi přilétá z Indie novomanželka, kterou viděl naposledy v osmi letech, Antonio (vynikající Vincenzo Amato) se toulá New Yorkem a pronásleduje rozhlasovou moderátorku. Svéráznost (chcete-li "looserovství") obou hrdinů je pak zdrojem vtipných scének. Navzdory tomu, že tohle už jsme viděli tisíckrát, se Emanuele Crialese představuje v tomto nezávislém snímku jako režisér přidávající svým filmům originální melancholickou poetiku, která i z celkem obyčejné (milostné) zápletky dokáže udělat drama (jak to ostatně Crialese dělá dokonale ve všech svých dosavadních filmech). Inu, až někdy pojedete do New Yorku, nedávajte fotoaparát z ruky...

Trochu nudná groteska karikující náš současný neekologický způsob života, a to v kontrastu k utopické hippie komuně na jiné planetě. Film Corine Serreau (která v hlavní roli trochu oživuje film) záměrně hrotí protiklady, ale možná nechtíc tak paroduje i onen ideál v podobě planety, kde lidé spí v hnízdech z trávy a v klidu si sklízí papriky a hroznové víno (za povšimnutí stojí, že Serreau nikde neukazuje práci na poli, jen sklizeň a následnou konzumaci...). Výsledný efekt je tak poněkud rozpačitý, protože nevíme, která strana je tady parodována víc - a proč. Asi jsem měl raději zajít na nějaký ten "koncert ticha", než sledovat tento film....