Natascha

Na to kolik mám v Perhaps Love námitek se sama sobě divím, že tomu dávám čtyřku (ovšem slabou). Začnu od žánrového zařazení k muzikálu (to není výtka, spíše upozornění) - ano, je tam pár typicky muzikálových scén, kdy na plátně všichni tancují a zpívají rázné nebo tklivé písně, ale jej jich pomálu a většina je součástí filmu, který hlavní hrdinové natáčí. Pravdou je, že hudba a písně hrají téměř nonstop, ale většina je spíš doprovodná, takže nějakých častých tanečně-hudebních scén se divák nedočká. Když už tam tedy někdo začne předvádět nějaké krokové variace, většinou za moc nestojí, je to prostě něco tisíckrát viděné, bez svěžího vánku originality, navíc s ne zrovna povedenou kamerou (často se jen zabírá mumraj tanečníků, bez většího zaměření na postavy). Hlavní hrdinové skřivánky v hrdle taky nechali při natáčení v přívěsu, ale čert to vem. Pokárala bych i člověka zodpovědného za zvuk, často to působí, že je každý zvuk pouštěný z jiného zdroje a vše tak nějak slátané dohromady (což je u hudebního filmu trošku problém). Co se týče obsahu, tady bych pochválila vykreslení vztahu mezi Takeshi Kaneshirem a Xun Zhou, naopak linka s režisérem, která měla dodat na dramatičnosti a přidat nějakou tu motivaci k jednání hlavní ženské hrdinky, je natolik očesaná, že se zdá téměř zbytečná. V podstatě i prolínání života hrdinů s filmem působí samoúčelně a funguje méně než v zde několikrát zmiňovaném Moulin Rouge. Když si tedy zrekapituluji, proč mě tenhle film přece jen svým způsobem fascinoval, tak mi vyjdou dvě muzikálové scény (Kaneshiro nemůže spát a tanec v uličce) a milostný příběh ústřední dvojice (i tím jak je zakončen).

Komedie roku! První Hellboy byl pro mě až příliš jednoduchý, s nudným záporákem, ale zajímavou hlavní postavou. Průměrný komiksák se vším, co k tomu patří, ale s ničím navíc. A po něm jsem opravdu nebyla přichystaná, že přijde tohle. Film, kde se mezi přehršel vtipných scén (i když je ten humor občas poněkud stupidnějšího rázu..) občas prorve povedená akční scéna a kde se neřeší to, že za chvíli by mohly přijít pro lidi zlé časy, ale to že Hellboy se hádá s holkou a Abe se snaží nějakou splašit. Kdo přijde na akční pecku bude zklamán, kdo přistoupí na to, že omylem zašel na komedii o vztazích a láskách několika podivínů, ten si naopak užije příjemné 2 hodinky. Škoda, že se lépe nepovedly vážnější a dramatické scény, protože i ty občas zavánějí nechtěnou komedií. Již z trailerů bylo také jasné, že druhý Hellboy bude freak show na plátně, ale překvapivě všechny ty deltorovské potvůrky vůbec nevadí a k příběhu, jak je prezentován docela sedí. Skříňková scéna je boží a z toho pěveckého duetu dnes asi neusnu...

Chtěla bych být při projekci která se konala v Karlových Varech, věřím, že to byl nezapomenutelný zážitek. Asi to bylo nějak takhle: Úvodní scéna - dívka s melounem. První diváci prchají zděšením, někteří nevěřícně zírají, další propadají v hurónský smích. Úvod do děje, první muzikálová scéna - další smích, další odcházející diváci. "Sprchovací" soulož. Ti, co se doteď přemlouvali, že to vydrží, berou nohy na ramena. Ostatní se skvěle baví. Pár diváků totálně nechápe. Muzikálové scény přibývají - řehot se line ze sálu. Japonka a láhev od vody. Tady už asi většina diváků zůstane do konce. Ale ne - další odchází. Zbytek se řehtá, nebo pleští oči na plátno. Teď už zbyla jen část diváků a ti si to vážně užívají. Konec se blíží a tady i ti otrlejší nechápou, popřípadě zavírají oči. Pár divvákům je horko. Ze sálu se potácejí zmatení, spokojení a šokovaní návštěvníci. Celý den budou mít před očima jen melouny. Já sama nevím, mezi které diváky se zařadit - přišel divoký smích, přišlo znechucení, rychloposun některých scén (kamarádka spěchala na autobus, ehm:-). Těžké hodnocení, nechám to na neutrálních třech a už nad tím radši nebudu moc přemýšlet...

Atmosféra Paříže se tomuhle mozaikovitému dílku upřít nedá, bohužel velké procento povídek je docela slabých a těch pár dobrých (Tykwer, Cuarón, Natali, Assayas, Payne...) to nahoru nevytáhne. Zajímavé jako celek, slabé v jednotlivostech...

Příběhu trochu pomalejšího chlapce a nevyrovnané dívky hodně ubírá jeho přemrštěná délka a fakt, že nemá žádný pořádný děj. Atmosféra v něm obsažená totiž zdaleka nestačí na to, aby ste na film i přes dějové prázdno fascinovaně zírali. Na začátku jsou naprosto zbytečné pasáže z prádelny (proč se vlastně film jmenuje podle ní, když hraje svou roli jen v úvodní části?), ve které poznáváme místní exoty. Trochu to ubírá zvláštnosti hlavního hrdiny, protože blázen přestává být bláznem, když je mezi lidmi, kteří se chovají také divně. Kdybych si měla vybrat jednu figurku, která mi nevadila, tak je to jednoznačně holubář, který chce prsatou blondýnu.

Po animační stránce celkem fajn, některé příběhy mi sedly méně (třeba úvodní Have I Got a Story for You, In Darkness Dwells), některé více (Field Test, u kterého jsem ráda, že se vyhli stereotypu, ve kterém Batmanův obličej vypadá jako tvarovaná krabice a dali mu Baleovský šmrnc). Nádherně nakreslená jsou všechna pozadí - Gotham na nich vypadá opravdu úchvatně. Po obsahové stránce je to ale slabota, ani jeden příběh mi nepřišel vážně zajímavý nebo zajímavý nápad něco přebíjí... Working Through Pain je až příliš vykalkulovaný - východní mystika, fakíři, vyobcovaná čarodějnice, boj s bolestí, rádoby filozofické rozhovory - toto budí dojem něčeho hlubšího, ale na to by bylo potřeba přece jen více prostoru. Have I Got a Story for You zase zabíjí nepěkná animace a kresba postav a překvapivě tady by prospělo zkrácení, protože se v té nezáživné akci utápí základní nápad... A takhle bych mohla pokračovat dále. Hlasový casting se taky zrovna nepovedl - všechny postavy mají naprosto zaměnitelné hlasy a dramatickou, ale naprosto chladnou a neživotnou dikci (zajímalo by mě, jak by to znělo namluvené Japonci...).

Nečekala jsem to, ale stalo se. Noir mě zklamal. Ne hodně, ale dostatečně na to, abych ve výsledném dumání, ke kterému hodnocení se přiklonit, byla za přísnou hodnotitelku. Noir se rozjíždí pomalu a v prvních dílech se o minulosti postav či o ústřední tajné organizaci Les Soldats nedozvíme téměř nic, čímž jaksi pozbývají na významu. Jistě, představí nám Kiriku a Mireille, ukážou, že život nájemného zabijáka není žádný med, ale to by šlo ukázat i za chodu, ve víru důležitějších událostí. Vražedná děvčata plní své zakázky, v každém díle je odstraněn naprosto nezajímavý protivník, jeden jako druhý. Přestřelky jsou solidní a občas mají hodně dobré nápady, ale nedostavuje se jakýkoliv pocit ohrožení postav, které vždy a za každých okolností všechny odprásknou (a to hlavně proto, že protivníci mají takovou mušku, jakou mají...). Chybí někdo, kdo by ztělesnil silného protivníka - občas se objeví někdo výraznější, a je to vždy žena (mužské postavy tady vůbec hrajou druhé housle) - ať už Silvana či Shaoli, jenže ty zase brzo zmizí. Právě jejich dvojepizody jsou tím zajímavějším, co Noir nabízí. Ke konci se naštestí věci začnou trochu více hýbat a příběh, ač jednoduchý jak facka, jistě není nezajímavý. Bohužel mi vůbec k srdci nepřirostla Kirika, asi proto že typ ukníkané dívenky (a je jedno jestli má světlé okamžiky v podobě chladokrevných vražd) jako je ona vysloveně nemusím. Naopak Mireille je zabiják jak má být - elegantní, v rámci mezi vyrovnaná, stojící nohama na zemi, vždy připravena sáhnout do kabelky a... No a pak je tu ojedinělý zjev Chloe, která stojí mimo jakékoliv škatulky, je prostě dobře divná:-) Rozhodně je také škoda že Les Soldats nejsou zosobněni nějakou výraznější postavou - takhle se jen těžko věří, že jsou organizací, která tahá za drátky celého světa. Takhle se sice asi snažili nabudit pocit, že jsou to lidé, kteří stojí ve stínu a přesto ovlivňují běh světa, já to tak ale necítila. Absence krve je pak wtf největší - v každém díle umřou málem destíky postav, ale krve se tvůrci dost štítili. Potom to opravdu vypadá, že zabití lidé jen submisivně lehli na zem a jinak jsou naprosto v pořádku. Hudba je samozřejmě, jak tady zmínil téměř každý, perfektní, sedne jak ulitá a pomáhá tvořit působivou atmosféru neveselého pátrání Kiriky a Mireille.

Kdo přečká roztahaný začátek, toho čeká odměna. V první části se bohužel vynechává to podstatné - je tam málo Jamese, málo Forda a mnoho postav, které jim zbytečně ubírají místo. Kdyby se Andrew Dominik věnoval více jim než ostatním podržtaškům z gangu, jistě by se nestalo, že film v první cca hodině a půl nudí a nikam nesměřuje. Avšak s okamžikem, kdy se Bob Ford a jeho bratr nakvartýtují k Jessemu, začíná teprve to pravé drama. Tady se dostavuje pocit, že každá scéna tam má své místo. Vrchol filmu paradoxně přichází po Jesseho smrti.

Na jednoduchý a triviální příběh nesmělého otaku se dobře dívá, ale prospěl by mu složitější děj a jiné pojetí hlavního hrdiny, který je až příliš ukoktaný a ubrečený, přece jen se dá nesmělost a malé zkušenosti z kontaktu s lidmi vyjádřit trochu nápaditěji. Je také škoda, že není nevyužito faktu, že Densha-kun nabývá neuvěřitelných komunikačních úspěchů, když začne mluvit...., no o čem jiném než anime:-) Příjemným zpestřením je skupinka internetových rádců. No aspoň mě tenhle film donutil uvědomit, že bych asi měla častěji zvednout zadek od počítače a vyrazit mezi lidi:-)

Haibane renmei je silné v okamžicích, kdy brnká na vážnou strunu, ale jeho slabostí jsou pasáže, ve kterých pozorujeme poklidný život obyvatel Starého domova a přilehlého městečka. Mezi ty se řadí hlavně úvodní díly, které mají za úkol seznámit nás se světem ve kterém žijou Šedokřídlí a samozřejmě nám mají dát poklady pro poznání jednotlivých postav. Bohužel většina jich je v seriálu jen do počtu, jsou zbytečně představeny v samostatném dílu, ačkoliv už dále v seriálu nemají téměř žádnou roli. Tohle seznamování je bohužel poněkud zdlouhavé a monotónní, navíc ty méně důležité postavy nejsou vůbec zajímavé (nejméně asi Nemu), vztahy mezi nimi taky ve většině případech leží pouze na principu "buďme na sebe milí", ale opravdové pouto je snad jen mezi Reki a Rakkou.