Lisabellla

Prdlá, ale nijak zvlášť špatná komedie to nebyla. Jen je dobře, že jsem se na ni podívala před třicítkou. myslím, že lidé "dříve narození" už to neocení.

.... a přiznám se, že jsem ani nedokoukala ... velmi mladé prostředí a velká romantika na můj vkus ..

Já vám nevím .. Mě osobně to nijak zvlášť nechytlo. Hopkins sice dokázal, že hrát vždy uměl, ale to mi prostě nějak nestačilo. Čekala jsem víc. Ne - já jsem chtěla víc! Potřebovala jsem víc než jsem dostala. Emotivně to byl celkem slušný zážitek (vzhledem k zajímavosti lidské psychiky samotné). Ale .. já nevím, něco mi tam chybělo, něco nesedělo, něco přebývalo .. a to celé dohromady z toho udělalo film, který já už si nikdy víc nepustím a až se někdo bude ptát, jakou dobrou starou klasiku pustit, tohle dílo nedoporučím.

Poměrně příjemná podívaná, to vám povím. V poměrně příjemných barvách laděná, poměrně příjemnou hudbou doprovázená .. Já nevím, o co tam šlo. Nevím, v čem byla pointa skryta. Nevím, proč byl film natočen. Ale bezpečně vím, že jsem v životě viděla jediný vzdáleně podobný film a to Truman Show a že ho jistě doporučím nenáročným přátelům, kteří si ho s chutí pustí a věřím tomu, že nebudou zklamáni.

Rozhodně zdaleka nejhorší z werichovské trilogie. Příběhy nudné, fádní, šedé, nevýrazné .. postavičky jakbysmet a o vyprávění ani nemluvě. Proč se rozhodli podkreslit právě takovými nelíbivými tóny je pro mne záhadou .. Byla jsem smutná, zklamaná, rozmrzelá, znuděná. Dvě hvězdičky snad jen za to, že samotné příběhy z knihy doopravdy znám a jako takové se mi líbí. Velmi mne mrzí, že z nich udělali ... právě tohle ..

Jak se člověk naučí být člověkem až když je odtržený od společnosti. Jak se člověk naučí žít se zvířaty misto s lidmi. Jak se člověk po dvaceti letech někomu omluví. Jak se člověk učí o něco slušně požádat. Jak přežít v malé cele bez vyhlídky na propuštění. Jak vést sametovou válku s úřady. Jak se smířit sám se sebou. Jak se podívat na padesát let starý film a nevidět nedokonalosti. Jak vnímat plochý příběh a vidět v něm hloubku. Jak poslouchat slova a slyšet v nich strach, úzkost, zlobu, obdiv, přátelství, smíření, zoufalství i porozumění. Jak vnímat hudbu a chtít víc. Jak se podívat na ptáčníka ..

Nad hezkými roztomilými věcmi pookřeje srdéčko i největším tvrďákům. Špinavá kolínka, slzičky na tvářích, létající obří medvídkovité cosi, kočičí autobus ... skvělá animace, neuvěřitelná hudba ... Jen mám trochu dojem, že ta mistrovská díla, která z rukávu sype Hayao Miyazaki ocení spíše dospěláci než dětičky :)

Chtěla bych si myslet, že hluboko v sobě ve skutečnosti jsem přece jen ta romantická duše, která vyplouvá na povrch díky příběhům mladých krásných zamilovaných lidí. Na okamžik se tak umím cítit a za ty okamžiky mohu děkovat málokomu. Jsem sama překvapená, že mohu děkovat i Miyazakimu a jeho postavám. Jen zřídkakdy mi něco vezme slova a filmy to zpravidla nebývají, leč stává se a já takové chvilky hltám plnými doušky, přijímám po litrech ty potoky slz a nekonečno ojetí a úsměvů a doufám, že to nikdy neskončí. Jsem ztracena. Jsem okouzlena. Jsem spokojena.

Nemám nejmenší tušení, čím přesně si mě tento film získal. Nemám podobné pohádky moc ráda. Nejsem ani fanouškem fantasy, nemám ráda japonské příběhy hrané ani kreslené.... Od prvních okamžiků do posledních jsem si ale tuto pohádku užívala. Je v ní něco, co se těžko vysvětluje. Je v ní něco, co vás pohltí, zadusí, vtáhne, nepustí. Jsem naprosto spokojená. Jsem více než spokojená. Byla jsem unesena do světa snů, pohádek a fantazie a líbilo se mi to. Tu cestu si dozajista zopakuji a mým průvodcem bude i nadále Hayao Miyazaki.

Já už jsem se u filmu hrozně dlouho takhle nenudila...