Vajonek

První dvě série (druhá o něco více než první) mě zaujaly svou zvláštní atmosférou, syrovostí, určitá zvrhlost až zhmotněné všudypřítomné zlo divákovi dokázaly pořádně zabrnkat na nervy, až skoro zvláštně fascinovat; pomáhaly tomu např. i dobré výkony pro našince neokoukaných herců mluvících pro nás poměrně neobvyklým jazykem. Líbilo se mi a udržovalo mě v napětí, že jsem si nemohla být vůbec ničím jistá, tvůrci jsou tu např. schopni poměrně brutálně naložit i s těmi, dalo by se říci, hlavnějšími postavami. Vzhledem k naznačeným kladům jsem byla schopná tomu seriálu odpustit i některé nepravděpodobnosti, nelogičnosti. To se ale změnilo v poslední sérii, při jejímž sledování jsem měla dojem, že scenáristé (předlohu jsem nečetla, tak nevím, jak moc věrně se jí to drží) už nemají naprosto žádnou záklopku, už se netrápí tím, aby to vedle všeho toho zla a nechutností taky v komplexu dávalo aspoň nějaký smysl. A tak z toho vzniká taková fantasmagorická, místy až směšná slátanina, při jejímž sledování si říkáte, že horší už to být nemůže, ale s přibývajícími minutami se přesvědčujete, že ještě furt může, až to dojede do úplného závěru, který snad radši ani nebudu komentovat... Jednu hvězdičku tak třetí sérii dávám asi hlavně proto, že tu po dlouhé době vidím Carla z Lásky nebeské, kterému o Vánocích, když se znovu a znovu dívám, vždycky tak fandím, aby mu to s jeho milou kolegyní konečně vyšlo:) Ale jsem teda docela naštvaná, že Dobrý den, Verônico tou poslední sérií, místo aby přišlo nějaké důstojné zakončení, na které se divák těšil, takhle zabili...

Před zhlédnutím filmu jsem sice neměla o události z roku 1972 příliš informací, nějaké hlavní body jsem ale věděla. Takže jsem si trochu říkala, jestli se náhodou nebudu 2,5 hodiny trochu nudit, jestli mě má ten film ještě čím překvapit, upoutat. No a ve výsledku jsem od prvních minut seděla jak přikovaná. Přesto, že jsem zhruba věděla, co v dalších minutách přijde, bylo to udělané tak syrově, autenticky, že jsem po většinu času byla napjatá, skoro jako kdybych byla v těch Andách spolu s hrdiny; spolu s nimi jsem trnula, zatínala zuby, uhýbala očima od řítící se laviny nebo porcování oběda. Nakonec ani o některá ta překvapení nebyla nouze (skvělá volba ohledně osoby vypravěče příběhu, šoky střídalo dojetí...). Tohle vše, stejně jako např. dobří neokoukaní herci nebo skvělá hudba udělaly z toho samo o sobě až fascinujícího neskutečného, i když skutečného příběhu na obrazovce záležitost, která vyvolává pestrou škálu emocí a zároveň i (nevyděračsky, nepateticky) nutí přemýšlet. Nad smyslem lidského bytí a konání, nad významem přátelství, pospolitosti, nad strašidelností i krásou náhod a zázraků... Doporučuji a jen přemýšlím, zda si (časem) dát i starší vyobrazení události v podobě Přežít, s nímž jsem dosud neměla tu čest. Ještě uvidíme, zatím si budu asi chvíli držet nadšení ze Sněžného bratrstva. 90 %.

Obsahuje drobné spoilery. Vtipná intelektuálka a hezounek, který by ale nemusel být úplně marný, něco v něm bude, jen si k tomu musí dojít. A tak pomalu jde, roky ubíhají, ona je tam tak nějak stále s ním. Oba to dobře hrají (Ambika Mod mě zaujala už v Tohle bude bolet, vlastně hlavně ona pro mě ten seriál vytáhla do lepšího průměru - budu se muset na věci, v nichž se objeví její jméno, do budoucna zaměřit...). Je to takové přirozené, až to ani jako hraní nevypadá, je moc fajn s těmi dvěma jen tak být. Hodně tomu napomáhá opravdu skvělý soundtrack, takové příjemné retro (pro řadu mladších diváků spíše už možná pravěk - jen ať se ale něčemu pořádnému přiučí(me):D). Stejně jsem si ale v průběhu sledování občas říkala, že je těch dílů a těch "one days" možná trochu moc, že už by si jako mohli ti dva uvědomit, že chtějí být regulérně spolu a už to neprotahovat. A plánovala jsem je proto ocenit "jen" čtyřmi hvězdami. Pak ale přišel předposlední díl a já jsem na to najednou zírala úplně zdrcená, dojatá. Až tehdy jsem si asi naplno uvědomila, jak moc jsem si Emmu stihla za ty předchozí díly oblíbit. A to, co pak předváděl Leo Woodall v posledním díle!?! I když v průběhu seriálu to byl právě on, kdo byl často už trochu "napřeshubu", na konci jsem s ním tolik cítila, dokázal ve mně vzbudit tolik emocí, předvedl tak uvěřitelnou esenci čirého zoufalství, nekonečné lásky, jakou divák jen tak nezažije. A ty přesně vybrané flashbacky, co se v posledním díle objevily, aby příběh Emmy a Dextera zakončily! No, nebudu to protahovat, závěr to u mě vytáhl na nejvyšší hodnocení. Jak už napsala Kytarka, připravte si kapesníky. A připravte se taky na to, že Emmu a Dextera a jejich společnou cestu možná nedostanete dlouho z hlavy. A hlavně ze srdce. 90 %.

Slušné rodinné drama s poměrně netradiční zápletkou a dobrými hereckými výkony, které neplýtvá zbytečnými dialogy, často jen naznačí, namísto aby bylo příliš doslovné, a možná právě proto dokáže od začátku zaujmout, vtáhnout, napínat. Nebýt toho na můj vkus až příliš otevřeného konce a chování Karlovy manželky k Emilovi zkraje jejich seznamování (až tak nepřátelská by ta žena ke svému nově poznanému švagrovi s vědomím, jakou po něm její manžel bude chtít službu, jistě nebyla), snad bych tomu s klidem napálila plný počet. Takto slušné 4 a 80 %.

Drobné spoilery. Roztomilá opička ukrývající v sobě smrt. Zaire. Motaba. Cedar Creek. Nebozí lidé, kterým teče krev ze všech tělních otvorů a rozkládají se jim orgány. Umírající Kevin Spacey. Souboje morálky, spravedlnosti, lidskosti s individualistickým bezcitným prospěchářstvím a snahou udržet se u moci schovávanou za všenárodní zájmy, vojenskou poslušnost. Jak já jsem tím vším jako děcko žila, jak jsem tím byla fascinovaná! Přesto, že některá ta hlubší poselství jsem tehdy asi ještě tolik nedokázala vnímat. A ačkoli teď po letech už vidím ve Smrtící epidemii i některé nedostatky, musím konstatovat, že je tu nebudu vyjmenovávat, protože to dětské nadšení mě neopustilo. A hlavně si myslím, že tenhle film prostě i přes některé dílčí "přestřelenosti", nedokonalosti funguje přesně tak, jak má, nemá se vůbec za co stydět a mezi katastrofickými filmy se podle mě neztratí ani v budoucnu. Dovolím si tvrdit, že ho dokonce málo co překoná. Alespoň pro mě určitě. Jsem jedině ráda, že mu mohu ponechat nejvyšší hodnocení a že to není jen z prostého sentimentu, nostalgie. 85 %.

Drobné spoilery. Nadšení z tohoto filmu vůbec nerozumím. Neříkám, že není pěkné, inspirující, když se někomu podaří dojít přes překážky ke štěstí. Ale vzhledem k tomu, že už je to v rámci námětů vcelku "ohrané" téma (cynik promluvil 🙈), chce to asi za mě něčím to ozvláštnit, aby to zaujalo. Malý Jaden Smith byl sice roztomilý, s otcem Willem jim to dohromady asi docela šlo, ale jinak jsem se já osobně většinu těch dvou hodin docela nudila, říkala si, ať už proboha hlavně hlavní hrdina prodá všechny ty "rentgeny nové generace", ať se nemusím podvacáté dívat, jak s nimi křižuje zacpané ulice velkoměsta nebo honí někoho, kdo mu tu krabici zas ukradl. Nějak mě to nedokázalo emočně zasáhnout (snad vyjma toho - nutno říct značně předvídatelného - závěru) a to bude možná ten největší problém, těžko říct.

Příliš nemusím povídkové filmy, které se skládají z menších či větších jednotlivých příběhů, jež spolu (postavami, dějově) příliš nesouvisí. Obvykle mě něco takového nedokáže dostatečně zaujmout, chybí mi větší propracování charakterů, více času a prostoru, abych si zvykla na jednotlivé postavy, naladila se na ně. O to víc jsem překvapená, že prvotina Denise Šafaříka mě dokázala hned od začátku zaujmout velmi. Je to taková příjemně nepříjemná, veselá i smutná směsice dobře zahraných příhod všedního dne, které na tom malém prostoru vlastně dokážou být často docela hluboké, docela nevšední, pobaví, rozesmutní, donutí vás přemýšlet. Samozřejmě mě některé ty mikropříběhy bavily více, jiné méně, některé by si možná zasloužily propracovat více, jiné zase naopak trochu zkrátit. Ani jeden z nich mě ale neotravoval, na všech jsem nacházela něco poutavého, a to považuju vzhledem ke svým výše nastíněným zkušenostem s povídkovými záležitostmi skoro až za malý zázrak. Byla bych docela zvědavá na Šafaříkův delší "nepovídkový" film s podobným černo humorně melancholickým laděním jako má O malých věcech. Zda by tento mladý talent dokázal udržet atmosféru, nápad i za situace, kdy by bylo třeba, aby to celé více drželo pohromadě, bylo tam více spojovacích prvků než jen žití ve společném domě, jestli by dokázal patřičně rozvinout, propracovat charaktery postav. Zdá se každopádně, že potenciál tam je a že by Šafaříkova scenaristická a režisérská dráha nemusela skončit tady tímto na debut až překvapivě povedeným "malým" počinem. 75 %.

Taková nenápadná věc, která se podle mě moc povedla. Zajímavé případy, o kterých jsem s výjimkou posledního vlastně nikdy neslyšela. Až jsem sama trochu v údivu, jak mě to bavilo, ačkoli obvykle mě spíše zaujmou krimi věci blíže našemu století. :D Skrze ty příběhy se dle mého názoru poutavou formou skutečně daří poukázat na nějaký vývoj, smysl, účel trestání napříč staletími a vliv (aktuálních) společenských událostí, zažitých hodnot na přístup k onomu trestání. Velmi dobře funguje propojení Igora Chmely s pozvanými odborníky, jsou to takové přirozené "pokecy", ze kterých si divák podobně přirozeně, nenuceně může odnést spoustu zajímavých informací. Asi jediné, co mi vadí, je, že to nemá více dílů.:D 90 %.

Film, ve kterém sledujeme hlavního hrdinu, o němž nic nevíme, vidíme jen, že se chová skutečně zvláštně, mnohdy ne zrovna hezky, což by zřejmě mohlo souviset s tím, že jemu samotnému se děje nebo se stalo něco hrozného. Netušíme ale, jestli bude nakonec ten chlap dobrák, zloduch, obojí. Nevíme, jaký cíl sleduje, proč dělá, co dělá, můžeme jen tipovat, že to bude asi něco, co jiným spíše pomůže než uškodí... Mnohé tady ta konstrukce, kdy hlavní (spíše možná jediná větší?) zápletka zůstává téměř úplně a téměř po celou dobu filmu pečlivě skrytá, zřejmě dle zdejších hodnocení těšila a dokázala udržet v napětí a zvědavosti. Přiznávám, že mě moc ne a poměrně záhy, když se mi nedostávalo vůbec žádných nápověd, vodítek, nad kterými bych mohla průběžně přemýšlet a došlo mi, že to tak asi bude po většinu filmu (či dokonce po celý film), mě přestávalo bavit to celé sledovat. Spíše mě vlastně až trochu rozčilovalo, že po mně tvůrci chtějí, abych se kvůli zjištění zápletky na jejich dílo dívala dvě hodiny, ale už se z mého pohledu tolik nenamáhají tím, aby vyplnili mezičas tak, abych měla pocit, že se vyplatí čekat až do konce. Dodívala jsem se na to tedy hlavně kvůli tomu, že když už jsem s tím snímkem strávila tolik času, chtěla jsem se přece jen dozvědět rozuzlení. A taky proto, že Will Smith je prostě hezký charismatický chlap :D (i jeho společné (niternější) scény s Rosario Dawson se mi líbily). A ještě bych asi vyzdvihla hudbu, ta se pěkně poslouchala. Zápletku bych až tak moc, jako to dělají někteří ostatní, nehaněla, jakkoli byla "přestřelená". Ocenila bych to, že šlo přece jen o něco poměrně neotřelého. Akorát bych osobně prostě asi potřebovala, abychom k jejímu rozuzlení dospěli nějakou jinou, rafinovanější, zajímavější cestou. 60 %.

Tak rozjezd za mě hodně dobrý! Několikrát mi to připomnělo to nejlepší z MINDHUNTER: Lovci myšlenek, a rozhodně ne ve smyslu, že bych si v duchu stýskala, jakou tu zase jednou máme nepovedenou tuzemskou parodii. Doufám, že se v dalších částech podaří vysoko nastavenou laťku udržet a nedopadne to jako u některých dalších projektů Voya, které měly zkraje dobře našlápnuto, ale do zdárného konce úplně nedojely.