LadyEsik

Na Kawasakiho růži jsem se chystala dlouho, ale kdybych byla bývala tušila, jak krásný film to je, pustila bych si ho dřív. Krásný v příběhu, který je smutný, ale nekončí až tak špatně, také však v umělecké podobě. Precizní práce s kamerou Martina Šáchy, točeno technikou, díky které je obraz dokonale ostrý. Vidíme všechny vrásečky na tváři, lesk očí, záběr na ruce starého STBáka, který má pokřivené prsty. Stejně tak bravurní režie Jana Hřebejka - kompoziční postupy, volba prostředí, úhlu pohledu atd. Film je z větší části spíš jako dokument, je tu tedy množství monologů, na kterých můžu ocenit scénáristu Petra Jarchovského, který vytvořil jasný text a propracovanou psychologii postav. Dokonce jsem si vypsala několik poznámek, což u filmů nedělám. V neposlední řadě si mě získala hudba Aleše Březiny. Vedle nich pak stojí herecké výkony mistrů jako je Lenka Vlasáková, Martin Huba, Daniela Kolářová a další. Jak tedy vidíte, film je skvěle odvedený po všech stránkách. Přesto je tu něco, co bych vytkla. Příběh se točí kolem zatajených informací, kolem osudů několika lidí za komunismu, postupy STB (zpověď Kafky), na diváka čeká mnoho otázek a překvapivých, uvěřitelných odhalení. Když si ale vzpomenu na začátek filmu, kde se objevuje vyléčená rakovina, nevěra a manželská hádka, nechápu, co tam dělá. První čtvrtina filmu mi nedává moc smysl vůči celku, řeší se tam postava manžela, vidíme ke konci i to, jak dopadl, ale pro samotný příběh jsou to už nepořebné vedlejší linie. Nijak hlavní zápletku neovlivní, i když se o to snaží poukázáním na nenávist manžela k otci jeho ženy – ale ani to není podstatné pro točení dokumentu o psychiatru Joskovi. Celkový dojem je ale na pět hvězdiček.

Tuto klasiku, prvotinu Terry Jonese a Terry Gillama, jsem - světe div se - viděla teprve nedávno. Na staré flmy se ráda podívám, ale také mi to nejdéle trvá, než se k nim dostanu. Čekala jsem úlet a nezklama se. Muži bez koní klapající kokosy, což určitě ušetřilo rozpočet. Povídky z doby krále Artuše, které jsou volně pojaté. Kam šel vložit vtip, tvořený jiným náhledem (až parodickým) na situaci, tam byl vložen. Humor Pythonů mi není tak blízký, ale líbil se mi. Rozhodně je to příjemné osvěžení po všech těch vážných artuškovských filmech a seriálech.

Experimentální snímek Koyaanisqatsi režiséra Godfrey Reggia je nejen experimentálním, ale i poměrně nebezpečným počinem. Bere si za téma ekologii, ať je to hlavní myšlenka, či ne, každý ji v tomto snímku vidí. Vztah člověka k vlastní větvi, kterou pod sebou podřezává. Téma ekologie je probrané ze všech směrů, i na tomto poli vznikají nejen dokumentární, ale i umělecké snímky, mezi které patří například dokument Home od Yanna Arthuse-Bertranda. Reggiovi se ale podařilo vytvořit opět něco nového, co diváka uhrane. Žádní herci, jen skuteční lidé, stroje a příroda. Žádné role, snad jen role mravenců. Žádné dialogy, jen vizuální prostředky a podmaňující hudba, která mění své tempo i výraz dle obrazu. Nedokresluje ho však jen, žije i vlastním životem. Film složen z tisíce snímků, které režisér se svým týmem sbíral přes sedm let. Snímky všeho druhu, který s tématem nějak souvisí. Snímky zrychlené či zpomalené, které dodávají filmu na gradaci, na napětí, na naléhavosti. Obrazy mraků přelévající se přes horu v kontrastu s mraky výfukových plynů valících se z traktoru. Hory v údolí versus potrubí táhnoucí se krajinou. Srovnání párečků jedoucích po pásu bez ustání a lidí namačkaných jako ty párky na eskalátorech. Tak tohohle jsme dosáhli svým vývojem, od jeskynních maleb po přecpaná města. Film není už jen o vztahu člověka a přírody, člověka a technologie, ale i přírody a technologie. Co z přírody vzešlo, přírodu zahubilo, vysálo, pozřelo. A sebe samo také. A my v raketě, která snímek zahajuje, míříme do vesmíru, na další planety. Ničit. Podrobovat technologií. Nebo však můžeme i shořet, zničit sami sebe. Chaos se stupňuje, dochází i k nepochopitelnému skoku ze shonu výfuků k válce. Takový chaos, z kterého po chvilce začnou bolet oči. Náhle však běh ustane a my sledujeme pomalý výbuch atomové bomby, který je nehledě na dopady fascinující. Pomalu jedoucí letadlo připomínající vážku v tetelícím se vzduchu. Hudba evokující smutek. Sledujeme koloběh v přírodě, od rána do noci, a koloběh lidského života ve velkoměstě – od rána do rána. Film by jistě nebyl tak dramatický, kdyby se jednalo o koloběh na vesnici. Svět není jen velké město, velký počítačový čip, svět není jen Amerika, na což je nutné myslet při sledování těchto filmů.

Skřivánci na niti Jiřího Menzela jsou jedním z mnoha filmů natočených podle knihy Bohumila Hrabala. Zatímco Obsluhoval jsem anglického krále a Postřižiny mají humorný nádech, přestože se v nich objevují náznaky kritiky, Ostře sledované vlaky už jsou trošku více prodchnuté vážnějším tónem a v tomto snímku najdeme humoru nejméně. Objevuje se zde stejně jako v Ostře sledovaných vlacích jednodušší, ale velmi milý chlapec, který usiluje o dívku. Stejně tak je tu jako v Postřižinách (a vlastně i v ostatních filmech) pár, jehož manželství je neobvyklé – a to kvůli povahám a zvyklůstkám manželů. Vidíme tu opět hrabalovské postavy, které mají mnoho zajímavých vlastností a libůstek, které bychom u lidí kolem nás nehledali – přestože jejich předlohou jsou skutečné osoby. Tento typický prvek Hrabalovy tvorby je tu však více než jinde upozaděn protikomunistickým podtextem a filosofickými myšlenkami. Učitel filosofie citující Kanta na skládce železa, kde za trest pracuje. Stejně jako mnoho jiných, tvořících skupinu inteligentních, zajímavých, svých, ale právě za to trestaných lidí. Muži po večerech sledují svlékající se vězeňkyně, ,,chodí do kina“. Strážník, který je má na starosti, není ukazován v černém světle, naopak ho poznáváme i z osobní stránky, právě on je součástí toho zajímavého manželského páru, o kterém jsem mluvila. Jeho novopečená manželka se mu neustále schovává, rozdělává si oheň v koupelně a spí na skříni nebo na podlaze. Není však jasné, jestli je narušená, jestli je prostě hravá, jestli chtěl Hrabal ukázat, že Romové jsou zvířata a neznají moderní zařízení jako je kotel nebo postel (což snad říct nechtěl) nebo jestli je s manželem nerada. ,,Ty seš typická česká nátura, jen dostaneš funkci a už si myslíš, že hovno je tvůj strejc!” Právě filosofický nádech a protest proti režimu braný s nadsázkou vede spíše k zamyšlení než k úsměvu. V srdci zanechá spíše nostalgii, směs smutku a naděje. Postavy jsou výjimečné v tom, že se nenoří do depresí a nepáchají sebevraždy, popřípadě se snaží navázat jen lidský kontakt se spoluvězeňkyněmi místo aby je znásilňovali, zachovávají si stále svoje filosofování, právo na odpor a na svobodnou duši (přestože za to je dají do vězení na tvrdo a ne na takovéto prace), zachovávají si víru a nezdolný, možná trošku ironický optimismus. ,,Ukradli nám pravdu, kurvy!” Film byl natočen v roce 1969, ale samozřejmě ho do distribuce pustili až po Sametové revoluci, tedy v roce 1990. Můžeme zde klasicky vidět Rudolfa Hrušinského, Václava Neckáře, Vlastimila Brodského, Naďu Urbanovou nebo Jitku Zelenohorskou.

Na tomto filmu jdou krásně vidět přebytečné pasáže knihy, přestože některé pasáže nejsou jen zkrácené, ale i pozměněné. Film maximálně využívá střihu. V knize je šest příběhů pospojovaných jako pyramida, ale tady se neustále přechází z jednoho do druhého a zpět. Lépe si tak všimneme spojitostí. Navíc v každé části hrají stejní herci, což může vyvolat dojem další spojitosti. Film se mi líbil, ale nic ve mě nezanechal. Stejně jako u knihy se dokážu těžko vžít do postav i do příběhu, když jich je šest v délce trvání jednoho. U filmů s podobným propojením více dějových linek, jako je například v Lásce nebeské, mi to nevadí, protože společně tvoří celek. Zde je ten celek rozostřený a těžko ho uchopuji. Provedení se mi zdá ale perfektní.

Líbí se mi, že je uchován poměr velikostí myši, krávy, husy a kozy, když vezmeme v potaz, že je to obrovská myš :D Jinak krásné sledovat původního Mickeyho.

Film režiséra Federica Felliniho oceněný Oskarem, o kterém vám toho málo řeknu, protože ani Felliniho, ani herce, ani italský film nemám moc v merku. Co by vás mohlo zajímat je, že jsem ho ocenila na csfd.cz pěti hvězdami z pěti, a to především za příběh. Film je údajně z části autobiografický, dává neznalci jako jsem já náhled na život Italů od jara do jara. Uvidíme, co jaký je typický ceremoniál pro vítání jara, pohřeb, svatbu, jak napadlo tolik sněhu, že museli vysekat dráhy pro auta, jinak byl všude led. Vykreslil skvěle - za což vděčíme i hereckým výkonům, Italy a Italky, tak, že si je docela živě dokážu představit. Za um považuji to, že se mi zdá, že nevyprávěl příběh, ale skutečný život. Že to byl dokument a on jen byl v ten správný moment na tom správném místě. Není zde nějaká hlavní dějová linka nebo hlavní postavy, těžko se tu s někým ztotožníte, protože nikoho do hloubky nepoznáte, je to opravdu spíš jako taková procházka italským životem.

Film o jedné z mnoha Charlieho profesí, tentokrát pomocníka u dentisty. Snímek neobvykle plný bolesti (vyražené zuby, trhání zubů, házení tašky na pusu plnou vytrhaných zubů...), kde chybí nápad, doplní facky, přesto na takové středně dobré úrovni.

Životopisné filmy mají několik úskalí. Málokdy je možné dostat na plátno všechny důležité momenty ze života osoby, o níž film pojednává. Často se režisérovi nepovede utvořit ucelený obraz lidského života, který by podal dostatek informací i někomu, kdo danou osobu vůbec nezná. Otázkou je, jestli by se o to měl režisér vůbec pokoušet. Mahler z roku 1974 od režiséra Kenna Russella je po formální stránce brilantní. Retrospektiva vložená do časové linky vlaku jedoucího do Vídně je velmi svěží a ne rušivá. Vzpomínky skladatele Mahlera od jeho dětství až po dospělost nezní v kontextu násilně či nesmyslně, jak to bohužel v mnohých filmech bývá. Informace, které jsou divákům prostřednictvím nich předávány, nejsou zbytečné, ale obohacující. Několik z těchto propojení bylo prostřednictvím hudby, která hrála umělci v hlavě, což je velmi zajímavý způsob, jak děj přenést do minulosti. Především to vyniklo ve scéně, kdy je malý Gustav zamčený v komoře a tiskne si ruce na uši. Zvolit jako podklad scén výhradně Mahlerovy skladby bylo velmi prozřetelné. Ve filmu se sice objevují i rané skladby jeho ženy Almy, ty však nijak nenarušují atmosféru, naopak dobře slouží k vykreslení její osobnosti. Mahler v tomto snímku není zobrazen v příliš příznivém světle. Jako skladatel je sice vynikající, ale jako manžel a otec ani ne. Jeho „zotročování“ ženy na něj hází takový stín, že vysvětlení, že dokud žije hudbou, žije láskou – tedy svojí ženou Almou, vyzní jako ohromné klišé a snaha udržet si majetnicky duši, kterou uzmul. Má také dvě děti, které se nezdají být ve filmu až tak zanedbávané, jak ve skutečnosti možná byly, především proto, jak sofistikovaně jim, přestože malým, Mahler vysvětluje složité otázky ohledně nebe, andělů a smrti. V tomto filmu je i přes jeho formální kvality několik podstatných nedostatků, které mu z hlediska životopisného chybí. Režisér se až příliš zaměřil na Mahlera jako manžela a otce, až poté jako na skladatele. Mahler tvrdí: „Diriguji, abych žil a žiji, abych komponoval“, ale ukázka jeho dirigování i přes to, že je takto neoddělitelnou součástí jeho života, ve filmu nápadně chybí. Stejně tak není ukázán v pozici ředitele opery, jak bylo zmíněno. Režisér ukazuje, jak se malý Gustl nestal studentem, protože je Žid, jak se nestal houslistou a jak jeho otec spal se služkou a byl skoupý na peníze, čemuž věnuje příliš mnoho prostoru, do kterého by mohl vložit již zmíněné pasáže, které ve filmu nejsou. Zdá se pak, že se zaměřil spíše na formální než obsahovou stránku příběhu. To jde vidět i na skvěle vizuálně propracovaných Mahlerových snech. Tyto metafory pro roli jeho ženy v jeho životě – líhnoucí se larva a stín, byly výborné. Mezi další fantastické scény patří pro mě dvě nejdokonalejší pasáže filmu vůbec, a to část v pohřební síni a část s Mahlerovým konvertováním ke katolicismu. I z toho důvodu soudím, že se režisér vyžil spíše v těchto momentech – i skrz velký prostor, který jim věnoval. Jako film umělecký je tento snímek velmi kvalitní a člověk by nerad přišel byť o sebemenší část, avšak z hlediska životopisného se divákovi nedostane všech zásadních okamžiků z Mahlerova života.

Tento snímek se mi moc líbil, hraje si především s obrazy. Milé mi taky přišlo, že se děti pohybují v těchto slavných obrazech, kde jsou na výletě. Pěkné