CheGuevara

Chtě, nechtě mám neodbytný pocit, že nám kluci a holky od Pixaru začínají stárnout. Což o to, očekávání s každým dalším hitem bobtnají a publikum se rozšiřuje a rozšiřuje. Ale už tomu chybí ta dětská rozvernost, skoro bych chtěl říct až zlomyslná anarchie. Auta byla první vlaštovkou. Vzhůru do oblak se jim až povážlivě přiblížila. Chtělo by to nějakého pixarovského pohrobka. A to rychle. Ale jinak platí stále to samé: jímavé, vtipné, originální a pro všechny generace.

No, nalijme si čistého vína, přátelé. Glee, to je především hudba. Zbytek je jenom nevyhnutelná vata. Tedy aspoň prozatím. No a u toho i zůstávám. Hudební čísla už postrádají efekt překvapení a okolní vata je ... no prostě vata. Vzdávám to po šesti epizodách.

Už jsem si zvykl, že Terence Malick vypráví své příběhy neobyčejně podmanivým způsobem. Ale i přesto mi Zapadákov vyrazil dech. Antiteze Dostojevského, reinkarnace antické tragédie, šíré pláně jihozápadu a do toho vybrnkává Carl Orff. Je až s podivem, kolik si toho právě ze Zapadákova odnesli jiní a snad i slavnější režiséři. Malickův debut je inspirativní cestou do pekel, která však nikdy nebude lemována dobrými úmysly, což Kit v podání uhrančivého Martina Sheena věděl už od začátku.

Kristen Stewart jako Em byla tou nejúžasnější letní láskou, co se kdy vyskytly na stříbrném plátně.

Jason Reitman dospěl. Příběh o malém sobečkovi v každém z nás. Stavíme si vzdušné zámky, ostrovy sami pro sebe a hedonisticky se opájíme vlastní svobodou. Co z toho nám ale na konci zbývá? Prázdné chomáče oblak, opuštěné ostrovy a nakonec nesneseme ani pohled do zrcadla. Konečně mám pocit, že rodinné hodnoty a vousatá moudra nejsou zbožím ve slevě, ale upřímným budíčkem. Ne, Jason Reitman není podomním prodavačem citů. Nevnucuje se, ani nepodbízí. Je osobní. Citlivý. Upřímný. Vážný i komický. A hlavně neobyčejně všímavý. Film roku, howgh.

Vždycky jsem si myslel, že právě láska je tou největší inspirací pro každého tvůrce. Po ELFilmu si tím nejsem zas tolik jistý. Nemůžu se ubránit pocitu, že ona to žádná gró velká láska nebyla. Malé zaškubnutí v oblasti srdeční. Ale nic, co by Jakuba Sommera vybičovalo k natočení něčeho opravdu výjimečného. ELFfilm tak v jádru působí jako výprodej blešího trhu. Nic není původní, snad ani ta láska. Smutné.

Stahovák mohl být progresivním a dravým lídrem internetové generace. Mohl. Ale místo toho je z něj receptář pro puberťáky, o který však nikdo nestojí. Smutné.

Pushing Daisies je jako první polibek. Kouzelný, čarovný a tajnosnubný. Už teď myslím, že z toho bude vážná známost.

Richard Curtis je jeden z největších dekoratérů všech dob. Jako jediný by dokázal převléknout Mogadišu do zamilovaných barev, roztomilých sousedů a rozehrát v něm jímavou story o nekonečné lásce. Stejně tak i prozářený Notting Hill. Vlastně celý film je jako čokoláda. Sladká a návyková. Do toho ještě příchuť pověstného britského (či chcete-li welšského) kouzla a můžeme balit. Jsem rád, že Richard Curtis není žádný šmelinář a neprodává náhražky v obalech od Milky a taky že se nesoustředí jenom na limitované edice, neb bez jeho dalších čokoládiček by tu nebylo tak krásně. Milé.

Labutí píseň jednoho kultu.