CheGuevara

Jitka Rudolfová je takový mladý Forman v sukni. I jí se podařilo zachytit život ve své celistvé trapnosti. A člověk by ani nevěřil, jak můžou být ty trapné postavičky k smíchu. V mém případě to byl dost tlumený smích, protože jsem se smál vlastně sobě samému. Kousavá výpověď jedné ztracené generace, co zabloudila stejně tak dobře v Praze, jak ve svých životech. Trapné.

Guy Ritchie se urputně snaží vypadat jako ten starý lišák Ritchie, až vypadá jako svoje nepovedená imitace. RockNRolla je svým způsobem návratem ke komplikovaným gangsterkám, které brnkali na lehkonohou strunu. Ale i tak jsme měli strach o naše hrdiny. Nechybělo jim napětí. Autenticita smrti byla stejně tak blízká, jako ústí hlavně u Ritchieho hrdinů z nemanic. I tentokrát tu máme partu budižkničemů, kteří se zapletou s bohatým mafiánem. Ale opravdové napětí a strach o jejich osudy přichází až v poslední půl hodině. Mezitím sledujeme víceméně nezajímavé zápletky, na které už jsme zvyklí z jiných a především lepších filmů. Ritchieho snaha vrátit se do zajetých kolejí připomíná spíše umanutý vzdor druhorozeného prince, než návrat právoplatného krále londýnského podsvětí. Škoda.

Sice o ničem, ale zato s nadhledem a s letní atmosférou jako řemen. Jen mě až do morku kostí iritovala ta okatá kopírka Dobrého ročníku. Toš máme to zapotřebí?

Zapomeňte však na zasněnou režii Tomáše Bařiny a obrazotvornou kameru Martina Preisse. Druhé Bobule se musely obejít bez nich a ve výsledku je to citelně znát. Avšak srovnání s předešlým dílem, kterému se bohužel nedá vyhnout, odbuďme konstatováním, že druhý díl není lepší ani horší, ale docela jiný. Dvojka na předešlý díl navazuje jen volně, což potěší zejména ty, kteří s Bobulemi dosud neměli tu čest. K původnímu hereckému ansámblu přibyly osvědčené tváře ze sobotních estrád a je docela zábavné sledovat, jak se mísí mladí neokoukaní herci s generací televizních bavičů, kterou reprezentují zejména Jiří Korn a Jiří „Nikdo není dokonalý“ Krampol. Zápletka o tom, jak mafiánský bos chce zabít svého zetě, není žádnou erupcí originality. Ostatně celý příběh až nápadně připomíná celovečerní díl Bakalářů, na kterém se patřičně vyřádil neukojený dramaturg. Tvůrci sice rezignují na jakékoliv intelektuální či umělecké ambice, ale i tak druhý díl působí až neuvěřitelně decentně. Jejich jediným cílem je pobavit své publikum. Trailer sice nabádal k ostražitosti a lákal na estrádní humor, ale - světe div se - v samotném filmu funguje na výbornou. V čemž mu vydatně pomáhá nejen samotný kontext, ale i promyšlený timing. Svůj účel tak 2Bobule plní do puntíku a nabízejí oddechovou zábavu, která sem tam pokukuje po tom nejlepším z žánru crazy komedie. Druhé Bobule se výrazně emancipovali od svého mladšího bratříčka, což není vůbec na škodu. A co na tom, že právě 2Bobule budou diváckým hitem podzimu? Vždyť před pár měsíci americkým kinům kralovala morčata, co potírají světový terorismus, a nikdo z toho nedělal vědu.

The Ugly Truth je ukázkový příklad toho, jak moc je současná romantická komedie v krizi a jak moc bychom si měli vážit příchodu Juda Appatowa. Nevyčítám filmu žánrové škatulky, ani sladkobolné dialogy. Vyčítám mu, že nepokrytě nadržuje chlapům, zatímco chuděra Katherine Heigl to odskákala ze všech nejvíc. Myslel jsem, že si tu budeme dělat legraci z genderových stereotypů, šovinismu a kdo ví ještě čeho, ale že právě tento status quo tu budeme naopak utvrzovat, jsem tedy nečekal. Já bloud!

Seriál, co působí vyčerpaně už při čtení jeho obsahu. Po první epizodě nemají tihle rádoby kontroverzní puberťáci už co říci, což je u tříminutového projektu vyloženě tristní. Navíc je to docela povrchní satira.

Sex, drogy a RocknRoll! Richard Curtis nám už samotným obsazením dal přes deset důvodů, proč právě Piráti na vlnách budou filmovou událostí sezóny. Britská smétánka společně s několika americkými hosty kraluje nejen britskému éteru, ale i filmovému plátnu. Vše, čím kdy byl RocknRoll, je i tato Curtisova komedie. Prostě sexy.

Nedělní prime time je jakousi výkladní skříní České televize. Každou neděli nám dojde upomínka, na co že vlastně tu stovku měsíčně posíláme. Tohle avízo v podobě snímku Les mrtvých si však můžou protentokrát strčit za klobouk. Cožpak si páni a dámy z Kavčích hor neuvědomují, že dravý snímek nedělá jenom rádoby dynamická kamera? Že záběr na pár mrtvol už dávno nikoho z křesla nepostaví? Že symbolika šestákových románů z Jiřího Svobody žádného velkého umělce neudělá? Cožpak se musí v každém dospělém filmu souložit o s to šest, aby jsme ukázali, jak se ničeho nebojíme? Cožpak je krize natolik tíživá, že Janeček už vyrazil všechny schopné dramaturgy? Cožpak musím mít zase ten palčivý pocit, že tvůrci ukazují asi takové zapálení pro věc, jako brigádník na noční směně? Cožpak se zase musím ptát bez nároků na odpověď? A z Kavčích hor se ozývá jen hrobové ticho.

Dospělost je pro dětský svět, tím čím byl ledovec pro Titanic. Víme, že to jednou přijde a neobejde se to bez obětí. Roztomilé a přitom bolestné. Hravé a přitom vážné. Fantaskní a přitom tolik reálné. Sobecké a přitom láskyplné. Film Vadí nevadí je vlastně úplně stejný jako život, taky plný protikladů, které doceníme, až vyrosteme.

Nemá cenu se rozepisovat, jak by se to asi líbilo malým capartům, když o ty tady vůbec nejde. Těm se líbí kde co a nejspíš bude i tohle. Otázka zní, zda-li Karel Janák dokáže zabavit i dospělý doprovod. Odpověď je spíše polovičatá, stejně jako tento film. Chápu, že zrovna vrcholí ekonomická krize, ale vynechat ve svém štábu pozici dramaturga bylo vyloženě nešťastné. Filmu chybí potřebný tah na bránu, zápletka drží pohromadě jen z vůle diváků a vůbec všechny peripetie titulních hrdinů připomínají ze všeho nejvíce hru malých dětí. Dramaturgická výstavba je ledabylá a postrádá kouzlo nenucenosti.Tyto nedostatky jsou vykoupeny přirozeností titulních hrdinů a zdařilou výpravou. Jen ten Pavel Kříž až příliš načichl hereckému umění z Ulice. Charisma nahrazuje afektovaností, což i ty děti vědí, že tudy cesta nevede. Karel Janák a zejména Martin Preiss umí točit filmy a rozhodně se za to nestydí, takže od televizního filmu jsou Ať žijí rytíři na míle daleko. Dospělé diváky tak ve výsledku nemá film čím strhnout, ale nakonec to bude příjemných 105 minut strávených ve společnosti jejich potomků.