pytlik...

Dobře, budu myslet pozitíívně. Film je vcelku vtipný, nenudí. Trochu jsem se divil, že se jedná o francouzský snímek, připadal mi jak typické dílo od Disnyho, Daltoni silně připomínali kačerovské Rafany. Teda jako chováním a inteligencí, né vzhledem, tam se jednalo spíš o protiklady. Což je asi tak všechno, co jsem schopen s pozitííívním myšlením napsat, jo kdybych mohl dumat negativně, tak bych vyplodil komentář minimálně na dvě stránky. Krásný příklad, jak pozitivní myšlení zabíjí kreativnost!

Inspectors Clouseaus are the bestSellers.

Claudia ve svých 44 letech vypadala líp než zamlada, už tím musí být každý muž naprosto okouzlen... a to ještě vezměme do úvahy, jak krásně dokázala lichotit ("máte krásný krk!"). Nelze se divit Grégoiremu, že jí podlehl. No i když, minimálně jedna žena by Claudii hravě strčila do kapsy. Ano, jedná se o Helenu Růžičkovou, která měla v mládí každodenní sexuální potenciál okolo 10, čemuž nemá šanci odolat už vůbec nikdo. A pokud by se našel odvážlivec, co by odolávat chtěl, byly tu silné Růženčiny paže.

Protože tomu jsou už dva dny, kdy jsem se naposledy vysmíval Maraisovi, tak teď to musím napravit: chudák, on za svou varhánkovou tvář doopravdy nemohl. Však si zkuste mít na sobě nejdřív masku Fantomase, pak na ní masku doktora... za prvé, pleť se dusí, odumírá, a za druhé, když si strháváte jednu pečlivě přilepenou masku za druhou, tak i při té nejopatrnější manipulaci se zkrátka tvář vytahá a nikdo se pak nemůže divit, že postižený vypadá jako šarpej. Možná mohli Maraise kapku přiškrtit, jako že by sám zmodral, čímž pádem by jednu masku ušetřili. Funésovi patří uznání za jeho ránu, pouhým doutníkem se trefí líp než kdokoli jiný revolvérem. Ani se tomu jednomu padouchovi v černém nedivím, že v následujícím dílu vstal z mrtvých, ono být zastřelen doutníkem je pěkná ostuda, na náhrobku se to špatně vyjímá. No a film taky krásně objasňuje, proč se Citroen DS nejmenuje kachna - sice umí lítat, ale tuhle přezdívku si pro sebe okupoval již předchozí typ.

Od dětství můj nejméně oblíbený Fantomas: a) nesnáším, když má někdo pravdu a ostatní mu nevěří a/nebo se mu vysmívají, v tomto případě navíc opakovaně b) hon na lišku mi připadá podobná zábava jako topení koťat. No, abych tenhle vážný úvod něčím vyvážil, budu se teď věnovat své oblíbené činnosti – tj. vysmívání se vzhledu a/nebo výkonům herců ve filmech. Takže coby prvního pána na holení si vezměme Maraise. Ten je v tomto ohledu nejvděčnějším objektem k posměškům, neboť není nad to, když se padesátiletý chlap snaží působit jako pětadvacetiletý mladík. K tomu účelu oplývá velmi energetickými, vzteklými gesty, které mi bohužel připomínaly majora Zemana, když má dva dny do menstruace. I obličejem je Brabcovi celkem podobný (doufám, že si to Brabec nepřečte, by puknul pýchou, zato Marais má štěstí, že už je mrtvý, ten by to asi prožíval naopak). Mimochodem, právě tvar tváře byl příčinou Fándorovy neporazitelnosti. Jak jste si jistě všimli, žádný padouch se ho nesnažil uhodit do ksichtíku, neboť dobře věděl, že by se nepěkně pořezal o jeho ostře řezané, mladické rysy. No a pod pulovrem nosil tento novinář nikoli noviny proti větru, ale patrně plech. U Fantomase mě zase v tomto díle fascinovaly jeho stavitelské schopnosti. Zatímco u nás poznají řidiči v okruhu stodvaceti kilometrů, když se silničáři snaží opravit nějaký ďůlek na cestě, on klidně předělá lord mekrašlejemu před nosem jeho zámek na bajkonur, aniž by onen lord cokoli zpozoroval. Funés tradičně překypoval svou energií, vzít dva takové a zapojit je do série a temelín se nemusí dostavovat.

Překvapivě docela vtipné a nijak extra hloupé. I trochu odvahy pan režisér prokázal, když do rolí vedoucího a ředitele šachty obsadil herce oplývající tvrďáckými jmény Babka a Moučka. Na filmu lze také vidět, jak moc se naše společnost změnila - dřív si horníci budovali kalciovou bariéru proti silikóze, dnes si ženské nechávají hromadně silikózu implantovat, a ještě za to platí. Jinak se divím, že komunisté, známí puristé, si víc neposvítili na používání cizích slov v tomhle filmu a v hornictví obecně. Šachtu bych nahradil dolem, kalciovou bariéru vápníkovou zábranou, silikózu křemičitózou, Gotta Bohem a partu hic skupinou vedro. Mimochodem, když jsme u toho Gotta, myslím, že se o něj v jeho současné vážné situaci nemusíme bát: a) bůh je přeci nesmrtelný b) díky účinkování v tomhle filmu si vybudoval dostatečnou kalciovou bariéru proti čemukoli, těch pět minut čučení na mlíko by mělo stačit.

V dětství jsem měl v největší oblibě svlíkací scény, tj. ty, ve kterých si Fantomas před zrcadlem sundaval masku. A spíš než jeho jsem se bál Maraise, který i přes veškerou snahu působí neuvěřitelně padoušsky, obsadit ho do kladné role ukazuje na velkou režisérovu odvahu. A divil jsem se, jak může tak krásná žena jako Myléne milovat takového starého dědka, a to prosím pěkně prej děti neuměj odhadovat věk. No teď v dospělosti dodávám, že Maraisovi to rozhodně víc slušelo, když hrál postavu Fantomase, tu masku měl nosit pořád, i v jiných rolích a filmech, o civilním životě nemluvě! A když už chtěl režisér obsadit Maraise a Myléne do jednoho filmu, měl zkusit nějakou pohádku, třeba Panna a netvor. Pravda, Myléne asi už panna nebyla, ale zase Marais vydal za dva netvory, tak by se to vyrovnalo! Jinak film obsahuje i mnohá poučení, např. že je vhodné si před každou jízdou zkontrolovat stav vozidla, a taky ukazuje neotřelý způsob, jak si vydělat peníze v kasinu.

Velice realistický konec mě hodně překvapil, byť bych Kopeckému poradil v jeho morálním dilema, že varování před padouchem se v žádném případě nerovná bonzování. Jinak velkou slabinou jsou "filozofické" Kopeckého úvahy, zejména ta, kterou si Tosim zvolil za svůj komentář, a dokonce ho napsal velkými písmeny, asi je to pro něj velká myšlenka či co. Pro mě je to taky velká, ale hloupost. Nerozlišování mezi velkou a malou nespravedlností je totiž koncem každé spravedlnosti. Jinak ve filmu chybělo upozornění pro nás útlocitné, že při natáčení nepřišlo žádné zvíře k úhoně, že i ti králíci, které Kopecký s takovou chutí zblajzával, byli jen ze sóji.

Film prokazuje, že kromě speciální pedagogiky by se měla akreditační komise zaměřit i na další obory UJAKu. Komenský je krásným příkladem toho, že být slavný se né vždy vyplácí. Chudák Ámos, tohle si fakt nezasloužil. Možná moje hodnocení bude někomu připadat moc tvrdé, ale ten rozškrábaný monitor by rozčílil každého. Když se totiž začal vodník vynořovat z vody, považoval jsem ho původně za flek na obrazovce (hamal jsem zrovna svíčkovou). Takže mi to nedá a doporučuji autorkám(?), aby si našly libovolný Meliésův film z období kolem 1897 a pochytily od něj nějaký ten moderní trik.

Oč neraději potkávám podobné typy jako byl Bergner v životě, o to radši se na ně dívám ve filmu. Taková výborná zábava, Homolkovi našli důstojného nástupce. Jednu hvězdu srážím za konec, byť existuje nezanedbatelná pravděpodobnost, že Kopeckému jeho polepšení moc dlouho nevydrželo.