dank011

Svižně plynoucí komedie, vlastně přesně typ filmu,který mám rád, neokázalý, naivně normální a s optimismem v různé míře, záleží na jednom každém z nás, přesto... netloukl úplně v mém rytmu. Ale v podobných filmových vodách rozhodně hodlám plavat nadále. P.S.: vůbec nevím, proč tolik pěkného přichází zrovna ze Skandinávie.

Perfektně předložená podívaná. Prostě Příběh. PŘÍBĚH. Pomijím politické pozadí, protože pro posouzení příliš pochybností plný plus pokoru pociťuji.

S křížkem po funuse, aneb mnohaletým odstupem od natočení. Nesnáším romantické filmy a mám šílenou slabost pro Juliette Binoche. Teď jak se s tímhle poprat, toť dilema. Ale jo, Juliette je kouzelná a neznám herce, jenž by mě doslova přišpendlil pohledem ( Ralph Fiennes). Dále nehodnotím, ce n´est pas ma tasse de café. P.S. letos se chystá divadelní adaptace v Divadle Petra Bezruče v Ostravě v režii a dramatizaci Jana Mikuláška, ale to nepatří mezi kinofily, že? Já půjdu.

Atmosféra a okamžik . Tak tady jsem KMPlayer zapnul intuitivně a časově v pravou chvíli, více méně z dlouhé chvíle, jo, už vím,jak jsem k němu došel, Ztraceno v překladu vrylo hlubokou rýhu do hlavy ( srdce ??). V kině bych se asi unudil, ale za okny tma, ještě se nechce spát, tak Tramín červený, polosed v posteli, noťas na klíně. Nechci to rozebírat, zbytečné, všechnu už napsali ti pode mnou.. Ten film má svou atmosféru, unuděnost a prázdnotu, vypnutý mozek a nesedí mi k němu patetická slova o nalezení smyslu života. P.S.: ale je to trošku klišé, že, ten Johnny Marco ?

Jo,jo,jo !!! Přijal jsem film se vším všudy, jako příběh, příběh masakr, některým záběrům možná trošku škodí přeestetizovanost ( "poprava" malého dítěte). Určitě pro mě jeden z největších filmových ..a teď co ?? zážitků ?? jde mluvit v souvislosti s takovou hrůzou, co se valí z plátna v kategoriích "zážitek", "událost". Tohle není katarze, jde o svět mimo moji středoevropskou představivost a přesto tomu věřím, pro mě film z rodu třeba Lepší svět. Prostě FILM. A to prosím nejsem levicový multikulturalista !!

Tak tři hvězdičky, v mojí kategorizaci film "který už příště nemusím". Úvod se statickými kompozicemi vtahující, minimálně větší první půlka části Justine fantastická, "dogmatická" jako řemen, zavzpomínal jsem na Vinterbergovu Rodinnou oslavu. Všechna ta faleš, rituály, prázdnota, nervní kamera.. Druhou část si netroufám hodnotit, protože mě naprosto minula.. Vlastně jde jen o to, jestli TOTO TAKTO chcete vidět, pro mě manýristické, schematické. Někde jsem četl "krásný film o konci světa" - sedí. Řeknu to stupidně: neberou mě konce světa. Herecké výkony par excellence, oči k plátnu, neodtrhl jsem se, neztrácel se. Přesto v hlavě a duši po odchodu bez emocí, prázdno. Ke konci možná trošku nuda. P.S.: se smíšenými apriorními pocity se těším na Strom života.

Tak tohle těžko hodnotit... Miniaturka, přitažená za vlasy docela dost, je fakt že v takovémhle vlaku bych se za starých časů docela rád projel, takové krásné společenství náhodných cestujících...Bizzar. Ale Svoboda umí, prostě umí, tady asi z minima maximum. Malý nostalgický návrat, proč ne?

Tak z filmových políček televizních. Shlédnuto vlastně náhodou, při kuchtění puštěný medailon Vladimíra Dlouhého, s následnou inscenací Dušana Kleina coby poctou či vzpomínkou. Nejprve odrazení, protože jsem si neuměl představit více nevyrovnanou dvojici než Lucie Vondráčková a Pan Herec Vladimír Dlouhý. No trpělivému štěstí přeje – zde typově naprosto přesně obsazená Lucie, jejíž lolitka byla velmi uvěřitelná. Zpočátku naivní, nevyrovnaná, toužící a přímá až k bolesti a nelidsky krutá v posledních minutách. Pan Dlouhý rozjíždí svou roli zpočátku trochu plachého a obezřetného bankovního úředníka ve strhující sinusoidě: od rozpaků k poblouznění, trýzni z nenaplněného fyzického milování, postupnému střízlivění a nakonec finálnímu zkratu. Setkání s přítelkyní z dětství Milenou mu vrací potřebný vnitřní pokoj, nemající ale dlouhého trvání.. Televizní miniaturka s vynikajícími hereckými výkony, soustředěnou režií a perfektní původní látkou. Těžko chtít od televize více.

Tak první Allen posledních let, který mě opravdu „dostal“, samozřejmě v kontextu žánrového zařazení. Jde o …? Kouzelné , až téměř svébytné bedekrové obrázky Paříže, i mého srdce města. Jednoduchý, archetypální pohádkový příběh o otevření očí, prohlédnutí, odhození falešných iluzí a .. potřebě nostalgie. Skvěle obsazený Owen Wilson v roli romantického snílka,lehce roztržitého literáta, toužícího konečně polapit MÚZU a stvořit ROMÁN. Zbytečné vyjmenovávat veškeré další postavy, jde o epizodní figurky zahrané se zjevnou rozkoší. Je asi zbytečné vyčítat některé nelogičnosti scénáře ( kde se ti dva vůbec dali dohromady a proč ? apod...) a s gustem se vrhnout do snového víru, nočního světa staré Paříže a ..ke starým literárním láskám, třeba. V míře vrchovaté.

Jsou filmy, které nudí a filmy,které mě skoro až pobuřují. Jako třeba tento. Exkrementy chorého mozku. Sterilita jako ze zahraniční mutace časopisu Domov, od příjezdové cesty k zámečku až po poslední kožní záhyb na vytvořeném hybridovi. Vše vyladěné a „vydizajnované“ do puntíčku. Psychopat z vyšších kruhů. Probůh, tady nejde o hledání hlubiny v podvědomí, dotýkání se hranic etiky či tak nějak, film vnímám jako zvrácenou a perverzní samoúčelnou exhibici. Prostě uvěřitelnost příběhu čistá nula a coby žánrový obrázek či stylový film, tak na to asi nemám žaludek. Prostě tohle mě nejenom nebere, ale doslova s…. A to jsem, pěkně prosím, viděl v artovém kině, kde nás na konci bylo tak nějak o třetinu méně… Dal jsem dvě hvězdy, protože , jsem trošku dost „vyměkl“ nad tou chválou kolem. Nicméně: není film ten,aby se zavděčil lidem všem.. Pro mě Almodóvar již nikdy !