Lichty

Tvůrčí impotence je příšerná věc a jsem si jistý, že o tom ví své i bratři Coenové. V Bartonu Finkovi jsem tedy nalezl mnoho námětů, které i mě, amatérskému spisovateli nejrůznějších povídek, velmi imponovaly. Mám rád, když Coeni do svých filmů vkládají dvě rozdílné části, přičemž zatímco sledujete tu první, nemáte ani tušení, že by nějaká druhá mohla existovat. A Barton Fink je hrdým příkladem milé komediální absurdnosti, při jejímž sledování jsem neměl ponětí, co se bude dít dál. Skvělé herecké výkony, tajemná krabice a poetický poslední záběr... To vše dělá z Bartona Finka film hodný zapamatování.

Osobně moc nerozumím některým téměř odpadovým hodnocením, avšak zaradovat se s plným počtem rovněž nemůžu. Michael Davis si asi několik let dával do krabičky své vymyšlené akční nápady, které by rád někdy v budoucnu užil v akčním filmu. Když mu tedy před rokem dali scénáristé peníze, vysypal krabičku a všechny velmi dobré, průměrné i horší nápady smíchal do devadesáti minut. Přál si být druhým Johnem Woo a zabavit tak, jak to dokázal Crank. Bohužel všechny naděje, které mi připravila úžasná první půlka spolkla ta druhá, horší a dějově zbytečně zamotaná. Díky Clivovi se ale vyšplhám alespoň na sedmičku.

Rozumím většině oslavných komentářů kolem sebe, avšak připojit se k nim ani náhodou nemůžu. A vinu na tom nenese Denzel Washington ani Russel Crowe nýbrž jen a jen sám muž na režisérské židli, pan Ridley Scott. Od jeho Království Nebeského mám s tímto mužem zásadní problém - jeho filmy mě zkrátka nebaví. Kritikami velebený Dobrý Ročník, ve kterém jsem měl údajně najít pohodu a pozitivní atmosféru ve mě dodnes vyvolává vzpomínky na jeden z nejotřesnějších zážitků, který z Russela Crowea vytvořil poskakujícího šaška v hlavní roli. Zde je ale Crowe dobrý, Washington dokonce skvělý, ale Ridley má neobyčejný problém s tempem a jakoby nedokázal ukočírovat ta obří očekávání a tak trochu spoléhal na kompromisní rutinérství. To by se dalo omluvit u začínajícího nebo příležitostného režiséra (Robert De Niro např.), ale u matadora, jehož Gladiátor mě i přes stejně dlouhou stopáž vždy dostane do kolen, je nuda v Americkém gangsterovi neuvěřitelným zklamáním. Kamenem nemůže hodit ani Steven Zaillian coby scénárista, protože do filmu často zakomponoval i části, které by si mohl divák v klidu domyslet a výsledný dojem ze sledování spíše ruší.... Zkrátka a dobře, Ridley Scotte, nevím, proč spolu v poslední době válčíme, ale ač budou ostatní tvrdit opak, u mě v žebříčku popularity rozhodně nestoupáš. Stále ještě trochu věřím, že nezprasíš můj oblíbený román Davida Ignatia, Body of Lies, nicméně Americký gangster je podle mě nudnou a nic nového nepřínášející vykrádačkou starších filmů, kterou zachraňují skutečně jen ti herci.

Ale srandu si chlapci na natáčení asi užili...

Aj, tak tady se zrodil velký průšvih. Dementně napsané charaktery, prapodivná atmosféra a hlavně naprostá absence napětí dělá z rutinního scénáře naprosto nevěrohoudnou báchorku, které nepomáhá ani režisér svým až příliš starosvětským stylem. Detektiv Ray by navíc mohl v mžiku kandidovat na nejnudnější filmovou postavu všech dob. Jedna hvězdička za dobře namíchaný soundtrack.

Strašlivě, strašlivě, strašlivě nudné.

Unikátní a opravdu velmi zvláštní drama, které stojí především na fenomenálním výkonu Jeremyho Ironse, který zde doopravdy překonal sám sebe. Proti Dead Ringers můžete mít spousty připomínek, ale ani jedna znich mu neodpáře status nezapomenutelosti. A myslím, že to byl přesně Cronenbergův cíl.

Jasně největší Coenovic majstrštyk, po kterém už nikdy nemuseli nic točit a stejně by zůstali svým způsobem nesmrtelní. Vyvážený mix manželského dramatu a thrilleru, jaký dokážou skutečně napsat a natočit jen málokteří tvůrci, ze kterého sálá neobyčejná chladnokrevnost a brutalita. Mnoho režijních nápaditostí, hozených rukavic pro pozorné diváky a doopravdy nezapomenutelná závěrečná scéna, jejíž údernost v mém filmovém hledisku zatím nikdo nedokázal překonat. Zasloužených sto procent a jeden z největších zážitků, které mi kdy sledování filmu přineslo.

Neviděl jsem často vyvolávanou Frearsovu verzi a přesto musím říci, že mě Valmont po Formanovsku nijak zvláště nenadchl. Velkolepé kostýmy Theodora Pištěka, oproti opačným názorům i solidní herecké obsazení, avšak hlavním problémem tohoto filmu je samotné Formanovo pojetí slavného románu. Nadšení z některých scén se totiž mísí s natahovanou nudou a některé charaktery tak vyšumí úplně do prázdna (Madame de Tourvel). Ačkoliv se tedy za dvě hodiny filmu nasytíte, jen těžko se při závěrečných titulcích hledá pocit uspokojení. Oproti stejně kostýmnímu Amadeovi je Valmont až nebezpečně bezkrevný...

3:10 to Yuma není vyloženě zklamáním, které by Mangolda zahrabalo ke dnu režisérských existencí, ale přesto je mi z pohledu na něj trochu smutno. Nemůže za to skvělý Russel Crowe či slušný Christian Bale a pravděpodobně vinu nemůže nést ani sám režisér. Problémem je totiž scénář, který nedostatečně vysvětluje chování postav, což u westernu s vyhrocenými emocemi je opravdu zarážející chyba. Jak jsem již kdesi řekl, je to jako kdyby z komiksu někdo odstranil horní řádky nad obrázkem a ponechal pouze bubliny. Do příběhu se tak nedá vnořit a celou dvouhodinovou jízdu si řádně užít. V tom je ten zásadní problém 3:10 to Yuma - na nic jiného si totiž nelze stěžovat. Výprava, soundtrack i svižnost je totiž na té nejlepší úrovni.