Kicune

Hellsing II pokračuje ve standartu prvního dílu této OAV série. Stejně tak vychází ze stejnojmenné mangy a mapuje další dva díly (5 a 6) původního seriálu – napadení sídla Hellsingu bratry Valentinovými. Alucard zase předvádí špičkovou krvavou řežbu a poodhaluje trochu více z toho, čím vlastně je. Více se dozvíme i kominíkovi Walterovi. Vše je zase dynamické, akční, drsné a zalité krví.

Hellsing I vychází ze stejnojmenné mangy a mapuje první tři díly původního seriálu. Lze dokonce říct, že se jedná o jeho re-telling s mnohonásobně kvalitnější kresbou, dynamičností a krvavými jatky, kterých se tvůrci evidentně vůbec nebojí. Alucard je konečně hlavní postavou a o něco menší pipina než v seriálu Seras Victoria je odsunuta na vedlejší kolej a je jí přiřazena role baviče. (Popravdě tyhle „vtipy“ plné scény mi přišly až rušivé a nežádoucí.) Kulervoucí akce plná krve, lítajících částí těla a hlášek frajera Alucarda stejně dobře představuje další cool postavy – Integru Hellsing a Waltera. Velmi pěkná hudba navíc a skvělý zážitek je zaručený.

Hellsing je mnou dlouho přehlížena a přitom zasloužená klasika představující asi největšího frajera anime světa – upíra Alucarda (nebo jak správně japonsky Akádo). Bohužel seriál ho staví na vedlejší koleje a hlavní hrdinkou je Alucardem nově stvořená upírka Seras Victoria. Jako mlaďoch mezi pány noci se musí nejenom smířit se svojí novou existencí, ale také se naučit být správným upírem a poslouchat svého stvořitele. To vše probíhá v rámci prastaré tajné organizace Hellsing, chránící její veličenstvo Královnu a Velkou Británii před „nesmrtelnými“ tvory noci. Najednou totiž se projevuje zvýšená aktivita řádících upírů a jejich otroků tzv. ghúlů. Akce, krev a násilí je na denním (či nočním) pořádku, nepřátele jsou čím dál tím více silnější a my se jen můžeme užívat chvíle, kdy se objeví Alucard a všem nandá bez mrknutí oka. Seriál částečně vychází ze stejnojmenné mangy, ovšem cca po pátém díle se ubírá svojí vlastní cestou (lze říci, že trochu do oči bijící). Některé motivy proto se vytrácejí do ztracena, některé zase nejsou dostatečně objasněné, každopádně i přesto je satisfakce velká a konec má více výkladů. Velké plus pro krátkost série (13 dílů) a skvělou hudbu.

Pokračování ef – a tale of memories nebo spíše jeho doplněk. Audiovizuálně na stejné nikam se neposouvající úrovní, ovšem příběhově a emocionálně mnohem slabší.

Kde se jen vzal, tu se vzal přerozený a přeobrazený Matthew McConaughey. Páni, ten člověk se musel nechat zpopelnit a zrodit se jako fénix v pána herce (a přitom ani nesundal tričko). To se jen tak nestává. Po Dallas Buyers Club a štěku v The Wolf of Wall Street už začínám věřit v Matthewu nastávající hvězdnou kariéru. No a abych se alespoň trochu zmínila o seriálu, na který jsem se ze začátku dívala právě jen ze zvědavosti na McConaugheyho, tak i díky němu a pánu Harrelsonovi se jedná o špici žánru. Temné, filozofující, roztržité, skvěle zakomponované a nejvíc ze všeho znepokojivé (i díky správně zvolené hudbě). Přesně tak, jak má správná detektivka vypadat. Velký potlesk a poklona.

Gary a Walter jsou bratři, a co Vás napadne jako první? Jsou jako dvojčata (jeden je ale člověk, druhý loutka). Spolu s Mary se vydají do Los Angeles a záhy se snaží zachraňovat upadající Muppet Studio. Žabák Kermit dává dohromady starou partu a celý gang se připravuje na velké show po dlouhém nicnedělání. Na filmu je velmi dobře vidět, že Muppeti fungují jako jednotlivé skeče, celovečerák je jaksi poslepován a první půlka je dokonce na hranici průměrností. Ovšem druhá polovina filmu, kde se odehrává velká show, přesně ukazuje, čím a jak Muppeti umí bavit a že se jim to parádně daří i po tolika letech. Nostalgie a humor nejvíc číší právě z loutek a jejich čísel, hlavní herečtí představitele (Amy Adams a Jason Segel) jsou jaksi navíc a je jen dobře, že ve druhé polovině jsou odsunuty hodně do pozadí. Nadprůměrnost celého díla po herecké stránce zachraňují herci ve vedlejších rolích nebo štěcích (nejvíce neočekávaný Chris Cooper a úžasný jako vždy Jack Black). Groteska, nadsázka, odkazy a typický Muppetí humor vrací tuhle starou partu zpět na scénu a věřím, že pokračování může být i o chlup lepší. Co dodat? Jen Mana Mana, tu tu tu…

Nebraska není černobílá, jak by se na první pohled zdálo. Je nenápadná, nostalgická, melancholická, poodkrývající americkou reálnou tvář a s jasným odkazem. Herecky, scénáristicky a režijně zvládnuta na jedničku. Od prvních chvílí mi Nebraska připomínala tvorbu bratří Coenů. Oproti ní je ovšem mnohem jemnější, lidská a postrádající nečekané zvraty a sarkastický humor, což je výrazným podpisem Alexandera Paynea.

Po několikaletém kolísání kvality konečně pořádně zvládnuté a vyvážené udílení cen Akademie, zaslouženě i díky skvělé Ellen DeGeneres, která byla v publiku víc než na scéně. Pohodové, skoro až domácké, přiměřeně vtipné a plné hudebních čísel. Bohužel zas nemohu pogratulovat U2, Miyazakimu ani Leovi, jinak ceny předány dle mě celkem zaslouženě a bez žádných velkých překvapení.

Je nanejvýš pozoruhodné, jak lze z v podstatě velice jednoduchého romantického příběhu vytvořit krásný a dojemný film. Magický prvek a hrátky s časem, dokonale obsazení a především propracovaný scénář a režie tvoří z tohoto nenápadného snímku (minimálně pro mě) ve svém žánru jeden z nejlepších za posledních pár let. Bravo!

Palec nahoru!