Bláža

Ano, glam-rock. Ano, inspirace skutečnými postavami. Ale pozor! Ať zase nějaký pitomeček nepřehlédne varování na začátku filmu, že vše je jen fikce. To jen aby pak nemyslel, že "takhle to bylo". Brian Slade (J.R.Meyers) je inspirován Bowiem. Curt Wild (E.McGregor) je na motivy Iggy Popa. Ale všechno není glam, co se třpytí. Navíc tu ještě nikdo nejmenoval po Bowiem druhou největší postavu glam-rocku, Marca Bolana. Ve filmu jej a jeho kapelu T.Rex ztvárnil skvělý Brian Molko. Navíc, Bolanovi songy ve filmu zazní (narozdíl od Bowieho nebo Popových) - přece jenom, Bolan už je po smrti, práva na písně byla asi levnější. Tak v hlavních postavách je jasno. Zbývá ještě problematická postava Arthura Stuarta (Ch. Bale), o kterém jsem snad na chvíli i zauvažoval, že by mohl představovat Nicka Kenta (legendární hudební kritik). Ne, není to on. Bale má fungovat jako jakýsi katalyzátor příběhu, posouvat ho dál, ale zároveň představovat fanouška, člověka poznamenaného androgynní dobou a blištivým pozlátkem. Tenhle film, ve snaze zachytit ducha doby, trochu uvízl na mělčině. Ve srovnání s kultovní Quadrophenií (o subkultuře mods) nebo 24 Hour Party People o man(d)chesterské scéně, je Velvet Goldmine jen slabým odvarem.

Pokud nemáte ani ponětí o tom, kdo to jsou mods, neznáte hudební a kulturní pozadí, ze kterého snímek vychází a už vůbec netušíte, co se skrývá pod značkou Lambretta nebo Vespa, pak s největší pravděpodobností nedokážete docenit tento film iniciovaný kapelou The Who. Oproti podobně laděnému snímku Rude Boy (spojený pro změnu jinou legendou, The Clash) je mnohem propracovanější a co se týče příběhu i konzistentnější. Mods, mladá subklutura (která se téměř neliší od té kolem dnešní kytarové "britské invaze") tu prezentuje postoje celé jedné generace, která stála rovnýma nohama na zemi a neulítávala na vlně psychedelických fantazíí a nesplnitelných snů idealistických hippies. Existencialismus, chce se říci. Mimo to je film po technické stránce poměrně profesionálně odvedená práce s několika silnými momenty (spontánní rebelie [riot] na nábřeží v Brightonu, mods vs. rockers vs. police). Kdo má kladný vztah k hudební historii druhé půle 20. století, ať si klidně na ulici začně vyřvávat "We are the mods!", je to silně nakažlivé a stále aktuální. Jeden song od The Rakes se jmenuje "Work, work, work (pub, club, sleep)", což shrnuje nejen tenhle film, ale i všechno, ostatní kolem mods a dnešní kytarové indie scény.

Z filmového hlediska je hodnota tohoto filmu nula. Z hlediska hudební historie je tohle jedinečný dokument doby.

Gritty Kitty Litter

Mám pocit, že tento film je z globálního aspektu principiálním bazírováním na mentalitě humánního nekompromisu. Laciné a bezúčelné pohrávání si s divákem, absence vypointovaného rozuzlení, svým způsobem egoistická masturbace. Zasněnost a přemítání o „vyšších“ transcendentních tématech se Weirovy poněkud nepovedlo stejně jako zdánlivě atraktivně mysteriózní téma. To už to lépe funguje u Antonioniho. Patrně nejsem pro tento film dostatečně citlivým divákem.

Tak blbé, až je to vtipné. Takovéhle béčko bych v ČSR nečekal.

Přestože Besson zanevřel na režii kvůli špatným kritikám svých posledních filmů, nadále se věnuje produkci a scenáristice. Výsledkem je Danny the Dog. Přestože Besson neseděl na režisérské židli, jeho rukopis vyvěrající ze scénáře je víc než patrný. Jako vždy se věnuje svému stěženími tématu – neschopnosti komunikace s okolím, kdy hlavní hrdina je z nějaké příčiny outsider. Danny vyrostl jako pes, jako mašina na zabíjení. Proto není schopen jiného kontaktu s lidmi, než prostřednictvím agrese. Samozřejmě že přijde zlom a z Dannyho se stane člověk. Jenže právě melodramatická rovina filmu se moc nepovedla, je to taková nakyslá limonáda. Je vidět, že Besson není režisér a celý film se drolí pod nevyváženou taktovkou Louise Leterriera - na jedné straně akční scény a na druhé snaha o hollywoodské drama (s hollywoodskými herci). Jet-li sice odvádí docela slušný výkon, třeba hned v úvodní scéně, ale boje v aréně s novodobými gladiátory jsou spíš směšné. Nezbývá než doufat, že Besson se uvolí zase něco natočit.

... a zrodila se legenda! Jason konečně v plné kráse i s maskou a mačetou. O proti dvojce posun dál. Teenageři už nejsou tak uřvaní a blbí, umírají mnoha rafinovanými způsoby (vidle, harpuna...). Už se dokonce dá mluvit o solidní atmosféře, která předchozím filmům chyběla. Stejně tak už se konečně alespoň trochu pracuje se strachem. Díly jedna a dva byly cvičné pokusy.

Celebrity Deathmatch ala MTV. Sice ne tak vtipný, ale dostatečně krvavě zábavný.

Oproti prvnímu dílu je velkým plus první objevení se Jasona. Sice v trochu vidlácké verzi bez masky, za to s pytlíkem na hlavě, že vypadá jak Sloní muž. Taky se pomalu rozplétá jeho historie. Bohužel mínusem je zbytek filmu. Už první díl nebyl nic moc. Scénáristovo zoufalství se projevuje hned na začátku, kdy vám v pěti minutách naservíruje staré záběry z prvního dílu, aby tak nějak „shrnul předešlé události“. Snad hodinu se nic moc neděje a v tom zbytku přichází urychlené vyvražďování bez nápadu. Atmosféra na nule.