alonsanfan

Originální snímek gurua české loutkové animace Jiřího Barty ve srovnání s nedávno viděným Svěrákovým Kukym je mnohem temnějším a místy až hororovým filmem, který myslím pro děti moc nebude. I já jsem měl mnohokrát nahnáno a často jsem vzpomínal i na Bartovy proslulé a provařené Rukavice (Zaniklý svět rukavic), jeden z vůbec nejoriginálnějších animovaných snímků, co jsem kdy viděl. Zdařile vykreslená pohádková půdní říše ta dobrá, v čele s Pomněnkou i ta zlá, v čele se Zlatou hlavou. I když dobro nakonec zvítězí nad zlem musí projít trnitou anabází skrz celý půdní svět a při této cestě jsem se rozhodně nenudil. Film není pro každého, ale rozhodně je poctivým animovaným skvostem ovšem spíše pro pokročilé (či dospělé).

Tomu co jsem ve filmu viděl se mi věřit nechtělo a ani jsem neuvěřil. Tuctový detektivní příběh pouze zasazený do zajímavého horského zasněženého prostředí. Nulové "paranormální aktivity", když pominu vidiny pedofilního kněze. K uzoufání nudné propíraní peripetií vztahu hlavních postav Muldera a Scully, kromě asi 3 hlášek zoufalé dialogy zejména pitvající slova vyřčená pedofilním knězem. Účasti Skinnera a jeho motivaci pomáhat jsem už vůbec nerozuměl. K tomu, že se mi nechtělo věřit, téměř ani vlastním očím přispěly především následující scény: - lékařka odbornice Scully zahajuje sbírání informací o léčbě kmenovými buňkami zadáním příslušného hesla hádejte kam... ano správně do googlu. - Muldera po autonehodě nenapadne nic lepšího, než se vydat do neznáma v mrazu a sněhu, i když je posléze v havarovaném autě nalezen jeho funkční mobil. - experimenty, kdy je nemocnému rakovinou měněno tělo, naposledy mužská hlava na ženské tělo snad ani komentář nezaslouží, jen škoda, že si Mulder ani Scully s žijící uříznutou hlavou nepopovídali, ale to už jsem se stejně válel smíchy po podlaze. - propojenost případu Muldera a causy, kterou řeší v nemocnici doktorka Scully průměrnému divákovi dojde asi tak hodinu před tím než aktérům. Mohl bych ještě pokračovat, ale obávám se, že jsem s touto mrtvou zombií, snažící se neúspěšně těžit z kdysi populárního seriálu ztratil dost času a každý nechť si zváží, zda chce ztrácet čas sledováním osobně. Z nostalgie k seriálu to však silně nedoporučuji.

Snímek o těžkém živobytí obyčejných japonců během nesčetných středověkých válečných konfliktů a šarvátek osciluje na hranici mezi hororem a erotickým psycho-dramatem. Základními stavebními pilíři jsou vztahy mezi hlavními postavami, postarší ženou tchýní, její mladičkou snachou a vojenským zběhem, který se vrátil z bojů s nepříjemnou zprávou o smrti syna tchyně a manžela snachy. I když nad samotnou zprávou se vznášejí četné otazníky. Rodící se vztah (založený především na silné sexuální touze) zběha a snachy se tchyně rafinovaně pokouší překazit, hájíc tak nepřítomného mrtvého syna. Film končí téměř až mytologickou starořeckou tragedií, osobitě transformovanou do japonského prostředí a kultury. Druhým pilířem, který zásadně umocnil účinek filmu na mě bylo zvolené prostředí rákosem porostlého polo či ostrova. Jako milovník bažin, blat a rašelinišť jsem si to patřičně vychutnával. Jednolitá masa rákosu a v ní téměř skrytá obydlí snachy a tchyně a na opačném konci zběha vytvořila dokonalou kulisu pro patřičné tajemné vyznění celého příběhu. Záběrů na nekonečný vlnící se rákos je ve filmu opravdu velmi mnoho a asi i Velký Cthulhu by z nich měl radost. Z počínání obou křehkých poloviček pak zcela určitě neskrývanou. Mladá snacha oplývala zvláštní nepojmenovatelnou a těžko uchopitelnou krásou, pramenící pro mě však z počátku téměř z ošklivosti. Erotické dusno vytvořené režisérem i zúčastněnými herci nabývalo až hmatatelných rozměrů.

Dechberoucí pohled na konzervativní "pravou Ameriku" prostřednictvím rozhovorů s voliči a podporovateli McCaina a Palinové. Žalostná nepřítomnost alespoň náznaku špetky inteligence, pohledu, který by překračoval ten jejich pozemek či mez a o to větší koncentrace buranství, rasismu a náboženských předsudků. Chvílemi úsměvné (teenagera s plackou na tričku hlásající, že Obama je socialista se ptají, co to vlastně en socialismus je, nejdřív hledá v mobilu a poté plodí něco o Hitlerovi a o tom, že socialismus je něco mezi komunismem a tím druhým, na co si právě nemůže vzpomenout) většinou, ale spíš mrazivé. Tohle, že je taky Amerika 21. století? Za některé názory by se jejich autoři nemuseli stydět ani před občanskou válkou (Severu proti Jihu) a to na straně Konfederace. Hlavně právo na zbraň, lovit a zákaz potratů. A my jsme Ti nejvíc praví Američané, Ámen! God bless America!

Zajímavá konfrontace s Vláčilovou historickou prvotinou v porovnání s pozdějšími historickými filmy (Údolí včel, Marketa Lazarová). Už na první pohled je zřejmý Vláčilův obrovský talent režisérský, dokonale zvládnuté vyprávění příběhu, vedení herců, kamera i hudba (další génius ve svém oboru Zdeněk Liška). Jednotlivé postavy jsou úžasně obsazeny přímo archetypálními herci. Představitel světské moci, omezený, buranský, obtloustlý Čestmír Řanda, ztělesňující snad všechny neduhy vrchnosti; nelítostný, nemilosrdný, ale i zvláštním způsobem mazlivý duchovní Miroslav Macháček; muž z lidu naslouchající přírodě, mlynář Vítězslav Vejražka; mladý netrpělivý milovník (jaké pro mě obrovské překvapení, když mi došlo, že tenhle pěkný chlap je pozdější režisér a autor Waterloo po Česku Vít Olmer); a naivní vesnická zasněná dívka s neuvěřitelným pohledem Karla Chadimová. Střety a spolupráce moci světské vs. duchovní vs. lid, člověka vs. přírody vs. boha. Zas a znova mě uchvacovalo Vláčilovo dokonalé zasazení příběhu do krajiny, které se pak naplno projevilo i v jeho dalších filmech. Tohle je opravdu Film od Pana Filmaře.

Čajkovského houslový koncert D-dur je jedním z vůbec nejpatetičtějších a nejsentimentálnějších děl hudební historie. Vznikl totiž z lásky (Petra Iljiče a houslového virtuosa Yosifa Kotka). Pokud k tomuto koncertu připojíte ještě další sentimentalitu a patos v podobě tklivého příběhu o židovských hráčích vyhozených Brežněvem z orchestru hrajících opět po 30 letech a hledání rodičů houslistky, která má koncert interpretovat, skoro jsem si říka, že tohle prostě nemůže fungovat. Ano, je to pohádka, je to limonáda, ale světe div se, ono to opravdu fungovalo, což podpořili skvělými hereckými výkony všichni zůčastnění s velkou ruskou citlivou duší i francouzským šarmem a elegancí. Shodou okolností jsem stejný den ráno psal komentář k filmu Legenda o 1900 a nelíbil se mi jeho přílišný patos. V Koncertu je patosu a sentimentu asi tak 1000x víc, ale ti rusové a francouzska to holt dokázali podat stravitelněji, ale největším zásluhu na tom má stejně ten houslový koncert Petra Iljiče, u kterého brečím normálně i bez dojemného příběhu.

Představme si patos tohoto snímku jako cukr. Já sice sladké miluji, ale občas jsem byl z toho, co jsem viděl tak nesnesitelně ulepený, že to až hezké nebylo. Tim Roth jako klavírista 1900 je úžasný, svým markýrováním hry by určitě zastínil nejednoho profesionálního pianistu. A hudba snímku, ta je složená geniálně, však autorem není nikdo jiný než legendární Ennio Morricone, jehož zejména westernové kreace není určitě třeba představovat. Nejsilnější momenty jsou bezesporu ty hudební, klavírista 1900 vystihuje hudbou různé osoby z tančícího sálu, klavírní duel s Panem Jazzem Jelly Roll Mortonem nebo první nahrávání desky. Přes tyto úchvatné střípky jsem byl celkově z filmu spíš rozpačitý, ne-li zklamaný. Přes úžasnost jednotlivých vyjmenovaných scén na mne film jako celek nepůsobil kompaktně a množství patosu bylo skutečně nesnesitelné...

Kdo alespoň trošku zná tvorbu autora série o Barbaru Conanovi Roberta Ervina Howarda, blízkého přítele legendy hororu Howarda Phillipse Lovecrafta, věděl do čeho jde a nemohl být zklamaný. Hektolitry krve, koňská dávka patosu a hrdina, který si, pravda po menších peripetiích, nakonec se vším poradí! U mě k výraznému úspěchu filmu přispěl skvělý výběr pohledných českých lokací a také pro mě krásné a malebné období začátku zimy s plískanicemi, blátem, jinovatkou a sněhem. Jaké to osvěžení v úmorně žhavém červenci. A Solomonovi to v černých puritánských hadrech s kloboukem a pláště zatraceně seklo.

Na poli 3D animace jsem asi příliš zmlsán Pixarem a třeba i Shrekem, který shodou okolností ve třetím vydání běžel na jiném programu ve stejném čase. Poté co jsem po útrpném vysledování Kozího příběhu s úlevou přepnul na Shreka, po 5 minut kdesi v prostředku filmu jsem okamžitě pochopil, co Kozímu příběhu tak zoufale chybělo. Bohužel úplně všechno. Hlavně chyběla duše, což je mi opravdu moc líto, zvláště u českého animovaného snímku. Zavádějící je již samotný název Kozí příběh - pověsti staré Prahy, když film vycházel pouze ze dvou - Faust a Pražský orloj, příliš málo pověstí, aby si film svůj podtitul zasloužil. Technicky i technologicky nezvládnutá, zastarale působící 3D animace, prapodivně hranatá a nesympaticky stylizovaná. Nesoustředění se ani na celek, ani na detail. Mé oko zmlsané Pixarovskými snímky se nad hranatými objekty a prapodivnými texturami i vyprázdněnými neživými scénami docela nudilo. Podivné erotické dusno v podobě postavy Mácy s až nestvůrně velkými prsy. Téměř zoofilní vztah hlavního hrdiny a jeho kozy. Rozbitý a mozaikovitý scénář. Jediným plusem byl jako vždy perfektní dabing předních českých herců, kterým bohužel chatrný scénář a stupidní dialogy nenabídly příliš prostoru. Nejvíce mě asi zarmoutilo celkové vyznění filmu, který v důsledku nebyl určen a vhodný ani pro děti, ale ani pro dospělé! Velmi promarněná příležitost.

Nejdříve kladné stránky filmu. Úžasně, působivě a pravdivě až dokumentárně ztvárněná realita boje, specielně v okupovaném nepřátelském prostředí. Tísnivá atmosféra místa, kde každý je potenciálním nepřítelem. Zajímavý pohled na opomíjenou, ale obrovsky důležitou práci vojenských pyrotechniků. Bojové scény filmu patří k tomu nejlepšímu, co bylo v oblasti válečné kinematografie natočeno jak po stránce realističnosti (soupeří se Zachraňte vojína Ryana) tak technické (zejména zvuk, kamera, střih) Malý deficit jsem pociťoval jen v oblasti hudby, kde se přiznávám, že mi neutkvělo téměř nic (narozdíl třeba od geniálního soundtracku Černý jestřáb sestřelen). Teď bohužel k těm slabým stránkám, které pro mě snímek srazili do zapomenutelného podprůměru. Jakmile skončí bojové scény nastává kardinální průse a atmosféra je ta tam. Z filmu jsem nabyl dojem, že americká armáda je složena výhradně z psychopatů, případně ještě hůře duševně nemocných jedinců, pro které je válka drogou, kvůli níž jsou schopni srát na všechno ostatní (vlastní rodinu nevyjímaje). Postavy jednají bez záměru a iracionálně. Neustále porušují rozkazy i služební postupy, jako by snad ani nebyly v armádě. Není tohle jeden z možných důvodů, proč se Američanům v Iráku nedařilo a proč mnohdy určitě zbytečně umírali? Spíše než jako cvičení profesionálové působili mnohdy jako banda kluků na exotické dovolené, na které jen tak mimochodem trochu válčili a likvidovali výbušniny. Mimo okamžiky boje mi chyběl jakýkoli náznak příběhu, který by vše spojoval dohromady. Film trpí i zbytečnou délkou, kterou jsem si mnohokrát bolestně uvědomoval. Pokud by z něj režisérka vystříhala veškerý balast, v podobě rádobypsychologických momentů, tedy všechno mimo bojové scény, zbyl by úžasný hraný dokument o válce Ameriky v Iráku.