alonsanfan

Typický český snímek poslední doby, který si marně pokouší na "něco" hrát. Určitě by se ve filmu daly vysledovat hlubokomyslnné metafory světla, stínu a tmy, dne a noci i jejich působení na hlavní postavy, ale já jsem byl natolik otráven jednáním a chováním "hrdinů", že jsem se do hledání nepouštěl a ani by mě nebavilo. Protivná, nesympatická, hysterická, životem smýkaná a vláčená Ofka, osoba bez vůle, plánu, plná neiniciativy, nechutě a nesnažení, která živořila a hnila za živa. Přitroublý bufeťák Ubr. Ostatní postavy ani nejmenuju, ale také mi k srdci nepřirostly. Upřímně přiznávám, že mám problém s podobnými lidmi a jejich pasivním přístupek k životu, kde je vše dané, všechno řídí nějaká vyšší moc či osud a nemá smysl o nic usilovat. Smyslem bytí takových jedinců je utápění a hnípání se ve vlastních bolístkách či lítostivost. Takové postavy mě ovšem nikam neposouvají, nemám zájem o nich vůbec přemýšlet a sdílet s nimi jejich malicherná a nicotná trápeníčka a vůbec je nemíním litovat. Žádná vůle k životu, jenom prosté bytí, ovšem bytí k ničemu. Naprosto souhlasím s tatínkem hlavní hrdinky, který o ní trefně prohlásil, že je líná a rozmazlená. Toto konstatování myslím s krutou znalostí a přesností shrnuje její největší problémy. Nechuť se sebou a pro sebe cokoli udělat, změnit, žádná snaha po sebezdokonalování. Pokud by většina lidí převzala vzory chování Ofky a jejích kamarádů asi bychom ještě lovili mamuty a život bychom trávili ve stínu jeskyně. K drtivé většine změn je zapotřebí základní předpoklad - chuť něco udělat. Hnití postav za živa a jejich nulová snaha, aby se čímkoli vymanily ze stereotypů byla ústředním mottem celého filmu, kteý bez děje, složen pouze z rozmazaných epizod, pomalu směřoval k rozpačitému a nic neříkajícímu konci. Jenom mizerná blbá nálada a žádné poselství. Zmítání se životem, kéž by mi všechno zadarmo, bez úsilí a jakékoli námahy samo spadlo do klína. Jediným světýlkem tohoto snímku je herecký výkon Jiřího Mádla. Každý den je jen jednou za život, jak pravil klasik, v tomto případě tvůrce reklamního sloganu tuším pro Baileys. Ale na té banální větičce je toho spousta k zamyšlení.

Islámská burka a husitský řemdih v ďábelské kombinaci. Tohle spojení je opravdu neotřelé a budu ho mít s filmem spojené navěky. Prosím Vás, v Pákistánu fakt nesjíždějte z dálnice...

Haluz všech haluzí. Kdo neviděl neuvěří, nepochopí. Viděl jsem a stejně jsem nevěřil a nechápal. Kam se hrabal Ed Wood a kam se hrabe Uwe Boll, Khwaja Sarfraz všechny nejhorší režiséry poráží na hlavu, on totiž poráží absolutně celou kinematografii a vůbec princip točení filmů. Nevím, co mě zaujalo víc, jestli příšerné a toporné herecké výkony, naprosto nečekaně se objevující taneční vložky např. poté, co postava uprostřed vypjaté hororové scény prohlásí "... chce se mi tančit..." a jde na to, nebo překvapující hudba kombinující motivy z klasické hudby i filmů v aranži pákistánských domorodců či jejich vlastní regionální tvorba. Při závěrečné scéně jsem si téměř přivodil zranění natrhnutím vnitřností nikoli ovšem strachem, nýbrž smíchem a nebyl jsem sám, řvalo celé kino, tedy asi těch 10 lidí, kteří film sledovali. V úhrnu ultimátní filmový zážitek!

Na pozadí dopisů Karoliny Světlé, Jana Nerudy a jejich přátel se zrcadlí problémy doby, pokřivená křesťanská morálka, předvářka, prudérnost i politikaření. Vznešenými slovy popsané vztahové problémy a peripetie Světlé a Nerudy, přes záplavu slov nedostatek komunikace, aneb to se to píše na dálku do dopisu. V národním obrození jsou kořeny nejen českého národa, ale i české zaprděnosti a malosti. Vzhledem k tomu, že jednotlivé dopsy byly přednášeny vždy několika osobami, při jejich délce jsem ztrácel přehled kdo se vlastně co komu snaží sdělit.

Úchvatný a dechberoucí pohled na války mezi sršni a včelami, kterými provází budhistický mnich. Zajímavá detailní kamera z útrob sršních hnízd i včelínů a přírodou mistrně zrežírované akční scény.

Omlouvám se dopředu všem svým čtenářům, že tento komentář bude na mě až nebývale sprostý. Ale myslím to upřímně. Psal jsem ho v afektu a ve snaze vyléčit se z tohoto filmu. Dělal jsem to tak nejrychleji a nejspontálněji jak jsem mohl. Vysral jsem tedy tento komentář jako jedno veliké mazlavé hovno, které ani štětkou ze stěn záchodové mísy nedostanete. ___ Myslel jsem si, že tohle se mi nikdy nestane. Doufal jsem marně, že budu šetřit svým sprostoostroftipem a posuzovat filmy objektivně, v každém se snažit nalézt něco dobrého. Dobře, dost keců. Pokud se ale setkáte s prchavým dotykem dokonalosti, sračky Vám potom připadají ještě nechutnější. ___ Při sledování Stanleyho Mechanického pomeranče jsem si připadal, jako kdybych plaval v záchodové míse. Otevřu oči a štípají mě chcanky. Nadýchnu se a cítím jen prdy. Otevřu pusu a vklouze mi do ní hovno.___ Studie zla a morálních problémů rozplácnutá bohužel do nechutného hovna. Navíc příšeně dlouhéého, smrdutéého a mazlavéého hovna. Chvílemi jsem přemýšlel. Bohužel pouze o to, jestli mě bolí víc prdel z nepohodlnné židle, na které jsem během promítání seděl nebo oči a hlava z toho, jakou sračku sleduji. Tímhle komentářem se mi nepatrně ulevilo, ale asi se budu muset léčit dalším 3D Avatarem. God Bless You, James. Po dokonale řemeslně odvedeném 3D filmu jsem dostal příšernou 2D sračku, které si plátno vůbec nezasloužila. Kompletně zbytečný film s úžasným Malcolmel McDowellem. ___ Sorry Stanley, ale James Tě totálně převálcoval a rozšlápnul jako sračku. Ale neboj, v modré trávě se to utře. ___ Bohužel se stalo to, že jsem den před tím jsem viděl Jamesova Avatara. Tento komentář je bohužel zapříčiněn nevyhnutelným srovnáváním. Mechanický pomeranč zařazuji do kategorie pseudointelektuálních filmu, které by si pseudointelektuálové měli pouštět doma na svých přehrávačích, nejlépe 20 metrů pod betonem, ale tohle proboha není film hodný kina. ___ Vím za jakých okolností vznikala knižní předloha filmu, ale opět se ukazuje naprosté podcenění léčivé síly moderní psychiatrie a jejích medikamentů, které by možná psychický problém autorův vyřešely lépe než psané chabého románu. Příšerná modifikace angličtiny v jakou si vesmírštinu jako od Aštara Šerana. ___ Improvizovaný vnitřní monolog. Jakpak si zahraju na intelektuálního režiséra, řekl si Stanley. Copak asi můžu s filmem udělat? Hmmm, zamyslel a nápad ho napadl. Můžu film pustit zpomaleně. Tedy vytvořil zpomalenou scénu. Zamyslel se ještě hlouběji vypnuvši mozek k té nejvyšší aktivitě. Ještě bych mohl film zrychlit. Tedy film zrychlil a podložil jej klasickou hudbou v příšerném moderním elektronickém provedení. Co dalšího ještě bych mohl udělat? Možná poprosím herce o trapné herecké výkony. Tak to udělám a naseru to všechno do tohohle filmu. Hurá. Konec improvizovaného vnitřního monologu.___ O to víc si vážím vynikající řemesla, které v Avatarovi odvedl Cameron i toho, že mě na 3 hodiny připoutal k plátnu a donutil mě na něj dívat téměř neustále s otevřenou pusou a otázkou jak tohle někdo mohl natočit. O to radši mu prominu mouchy a chybičky, chatrnost příběhu a některé vypjatější patetické scény, nicméně na americký film tam toho patosu zas tolik nebylo. Protože pokud budu mít jen trošku pochybnosti vzpomenu si na Stanelyho Mechanický pomeranč a Larsova Antikrista a ve srovnání s těmito sračkymi vyjde Avatar jako drtivý vítěz, který jako laskavá pohádka o přírodě obřími modrými tlapami zašlapává podobné sračkofilmy hluboko pod nitro virtuální Pandory. ___ Tak už proboha dost, už nepryšť hnise...

Řečeno s Tetsuem "Mám s tím jediný zásadní problém. Odteď mě nebudou bavit filmy, které nejsou tak dokonalé. Tohle prostě posunuje samotný princip sledování filmů na úplně novou úroveň." Jsou prostě filmy před Avatarem, je Avatar a budou filmy po Avataru. Radikální hnidopichové budou hnípat a píchat, ale mě se nechce. Možná i proto, že nejsem radikální hnidopich. Jsem divák a tady jsem se měl na co dívat. Řemeslně téměř dokonalé, film hodný kina. Vizuál vizuálů. Lehce jsem postrádal výraznější hudební motivy. ___ Další postřehy k Avatarovi viz komentář k Mechanickému pomeranči Stanleyho Kubricka.

Komorní televizní adaptace mistra povídky Guy de Maupasanta, s úžasnými dialogy, kde excelují zejména manželé v podání Jaroslava Moučky a Vlasty Chramostové. Jejich domácí hádky jsou ozdobou téhle miniaturky.

Krásný dokument o Vincentu van Goghovi sestavený z jeho obrazů a dopisů (především bratrovi Theodorovi a rodině) i návštěvy míst, kde jeho obrazy vznikaly. Kdo ho má rád jako malíře, určitě ocení.

Když se Robert Redford prochází jenom v nátělníku po vězeňském dvoře, tý brďo... Takhle bych chtěl taky vypada v pětašedesáti. Přestože nesnáším zelené mozky, v tomhle snímku jsem se nechal Robertem jako generálem odpykávajícím si svůj trest v pochybné věznici, doslova uhranout. Nevadil mi ani ten příšerný patos a Redfordovi jsem to fakt žral. Kdyby tohle byl můj velitel (tak přestože mám modrou) na jeho rozkaz vyběhnu ze zákopu proti nepřátelské palbě a sladce zemřu s úsměvem na rtech...