Okara

O soundtracku: Žádná velká inovace se z Bisharovy strany nekoná; proč by také měla. Insidiouská hudba je jeden z nejlepších hororových soundtracků nového milénia, ne-li všech dob. To právě on nám připomněl, že housle jsou v hororech tím nejtrýznivějším možným nástrojem. Mistr Herrmann před ním v hrobě dozajista smeká klobouk. Bishara nám totiž v dějovém ohlédnutí, jak to vlastně všechno začalo, dokazuje, že společně s Clouserem a Bañosem tvoří v současnosti hororový trojlístek machrů přes nervydrásající hudbu. Je zastáncem názoru, že hororová hudba nemá mít hranice, a dává nám to pořádně sežrat. Připravte se opět na ďábelský tanec smyčce na vykloktaných houslích, drásavé tóny zrezavělého klavíru a další melodie Bisharových experimentálních nápadů. S nástroji se nemazlí a když se do letitého klavíru začne bušit kladivem, odnesou to divákovy nervy. Přestože je Chapter III. subjektivně o chloupek nejslabším článkem trilogie, právě hudba je jedním z aspektů, který i přesto film jako celek drží kvalitativně vysoko nad hladinou současného hororu. Jak krásně jde soundtrack ruku v ruce s obrazem jsme se mohli přesvědčit už v předcházejících dílech. Samotný střih na démona s širokým úsměvem by sám o sobě příliš strach nenahnal. Ale když se vám k tomu do uší zaříznou ohlušující vysoké tóny příšerných houslí, je to pomalu na resuscitaci. Co se týče soundtracku tedy opět není co vytknout a připravte se na okousané nehty, proud potu na zádech a pořádnou masáž srdce. Recept na strach? Samota, tma a pochopitelně - pořádná hlasitost. 70 %

O soundtracku: Rozhodně je nutno zmínit, že veškerá divákova pozornost je upoutána šíleným vizuálem a hudba zde hraje tedy především doplňkovou roli. Je to vlastně jeden velký paradox, protože podobně dynamický soundtrack bychom v letošních filmech jen těžko hledali. Brutální jízda nás ovšem plně zaměstnává a platí více než jindy, že hudbu můžeme plně docenit až zpětně. Již během filmu jsem si říkal, že mi je to dunění s celou plejádou nástrojů odněkud povědomé. A taky že jo. Kromě známých bas Passacagleiy z Prokletého Ostrova je tu pochopitelně velká podobnost s Junkieho předcházejícím soundtrackem k pokračování třístovky (5:43 Chapter Doof & 2:30 From Man to God King či 1:30 Immortan's Citadel & 1:30 History of Artemisia). Tím nechci říci, že by to mělo být špatně a Junkie je skladatelskej jouda bez špetky inovace. Naopak. Troufám si tvrdit, že v současnosti je největší machr přes dramatickou hudbu a jeho jméno mezi tvůrci jakéhokoli akčnějšího snímku je zárukou kvality. Společné prvky tvoří onen skladatelský styl, díky čemuž má většina soundtracků stejného skladatele vyhledatelné jednotné rysy. A jen těžko by šlo vyvrátit, že úderné timbály či šílená kytara perfektně nepasují do té obrazový zběsilosti. Bravo Junkie, těším se na další husí kůži. Nejlepší soundtrack z filmu: Brothers In Arms. 60 %

O soundtracku: Není ničím překvapivý a ani nemohl. Jako životopisný film mapující osud skutečného génia útočí bez výhrad pomocí soundtracku na sentiment. Scény první milostné jiskry, polibku, ale i nemoci jsou doprovozeny teskným piánem, jehož melodie snad může připomínat mystický novověký bál, jako ve skladbě Domestic Pressures. Tklivé tóny klavíru ovšem nejsou jediným, co Jóhann Jóhannsson použil k ataku na naše emoce. Vyjma komorních houslí, které s piánem tvoří klasickou kombinaci u sentimentálních snímků, je tu i kytara. Něžné vybrnkávání je důkazem, jak perfektně se může tento jindy energický nástroj snoubit s těmi melodickými jako klavír či housle (Forces of Attraction). Teorie všeho se může pyšnit precizně vybraným soundtrackem, bez něhož by se film propadl ještě o třídu níže. Jóhannsson sám prohlásil, že pokud hraje čas ve filmu velkou roli, i soundtrack musí být timeless (nadčasový). Povedlo se mu to? Možná ano, možná ne. Ve snímku ovšem zazní i jiné melodie, než od něj. A dost možná také díky epilogové hudbě od Cinematic Orchestra jsou závěrečné titulky smyslnějším zážitkem, než zbytek filmu. Nejlepší soundtrack z filmu: Arrival of the Birds. 60 %

O soundtracku: Už během sledování filmu vám jsou určité tóny odněkud povědomé. Během psychedelických výprav do Stargherova vědomí a při závěrečné scéně vám konečně svitne. Utvrdíte se následně po skončení filmu, když zjistíte, kdo je oním skladatelem - Howard Shore. Přestože se pravděpodobně snažil, nostalgická hudba z Pána prstenů se rozhodně nezapře (jako například ve skladbě Drowning). Lesní rohy s dramatickým nápěvem skalním fanouškům podvědomě připomenou hobití putování do Mordoru. Melodie Středozemě ovšem není vším, co v Cele uslyšíme. V pouštních scénách dětské mysli je to hypnotická arabská hudba, která svou exotickou monotónností znatelně upoutává divákovu pozornost, a je tedy dobře, že jí režisér Singh využil jen poskrovnu. V dramatických momentech pak Shore stupňuje napětí údernými timbály, což je jak známo ve filmové hudbě vždy sázka na jistotu. Kompletní soundtrack je směsicí sugestivní, dynamické i hororové hudby, která na sebe až příliš často při sledování upozorňuje. Pro mnoho diváků tedy spíše rušivý element, na druhou stranu samotný soundtrack velice živě připomene s ním spojené scény. Rozhodně ovšem ničím nevyčnívá a troufám si tvrdit, že ho Shore nemá zařazený mezi svými nejpovedenějšími. Nejlepší soundtrack z filmu: Carl Rudolph Stargher. 50 %

Třetí rok po sobě dostáváme v kině po jedné umělé inteligenci. Po Her a Transcendence tu máme (Deus) Ex Machinu, tentokráte poprvé zhmotněnou. Líbezná, nikam nespěchající sci-fi, která se v průběhu změní v agresivní deprimující snímek s tíživým dopadem. V paměti ovšem tradičně nejlépe utkví soundtrack - mysticky něžná hudba, která se na povel změní v nervydrásající monotónnost. A jak tak stále zní v hlavě, nese s sebou onu nezodpovězenou otázku - co nás dělá lidmi? Více zde. Nejlepší soundtrack z filmu: Bunsen Burner. 80 %

Po dvou letech se na stříbrném plátně konečně dočkáváme hororu v pravém slova smyslu. Děsivě pomalý přízrak likviduje články souložícího řetězu, a to většinou za denního světla a s mnoha lidmi. Učebnicový příklad, kterak není třeba tmy a samoty, aby se divákovi uštědřilo pár menších infarktů. Největší zásluhu má ovšem kamera s hudbou - ono poslouchat samotnej soundtrack je už dost o nervy. Hluboce smekám, konečně. Více zde. Nejlepší soundtrack z filmu: Heels. 80 %

Reese Witherspoon opouští svou čivavu i šminky z Pravé blondýnky a vrhá se vstříc drsné severoamerické divočině. Tak trochu jiné road movie s retrospektivními problesky na krutý život Cheryl dle skutečné události. Snad více než atraktivní protagonistka ale zaujmou dech beroucí exteriéry panenské přírody, které nebýt od nás Evropanů tak daleko, přitáhly by dost možná na Pacific Crest Trail mnoho uchvácených diváků. Více zde. Nejlepší soundtrack z filmu: Homeward Bound. 70 %

Dialog dvou osobností jako strhující artová lahůdka. Jsem vždy nepopsatelně rád, když se naprosto neznámí tvůrci i aktéři vytasí s podobně překvapivým snímkem. Žádné megalomanské rozpočty ani spektakulární vizuální efekty nejsou třeba - aneb jak si víceméně vystačit se dvěma herci a jednou místností na celou stopáž. Více zde. 80 %

Tentokráte se ty proklatý oskarový nominace teda trefily. Kód Enigmy staví svůj úspěch na velmi živné půdě skutečného příběhu, na které se ještě filmaři nestačili pořádně vyřádit. Samotná předloha jako skloubení silného příběhu s originalitou je tak premisou k pozitivním ohlasům nejen u diváků, ale právě i u americké Akademie. Obě často názorově rozdělené fronty tak spojuje jak hlavní dějovou linkou, tak i hloubkou svého přesahu. Retrospektiva tří časových období postupně vykresluje impozantní příběh zakřiknutého génia v podání přinejmenším zajímavého herce Benedicta Cumberbatche. Ten, jako stvořen pro ztvárnění sociopatických jedinců, citelně konkuruje výkonu Russlla Crowa ve snímku Čistá duše. Kód Enigmy ovšem není pouhou filmovou analogií skutečného matematika právě díky otevření vrátek za přesah svého vlastního příběhu. Ať už je to samotný, kinematograficky zprofanovaný, námět druhé světové války, lidské oběti či ožehavé téma čtyřprocentní komunity. Problémem pak je, že se ve své vlastní stopáži film nedokáže vymanit z hlavní narativní linie a prostoupit jimi, čímž by výrazně prohloubil svůj tematický přesah. Nutno ovšem podotknout, že nasáčkovat celý život člověka jakým byl Alan Turing do dvouhodinové stopáže by se už reálně zřejmě nemohlo podařit. I tak je ovšem snímek silně podmanivý; co je ovšem důležité, nečerpá pouze ze síly skutečné události, ale i z hereckého potenciálu protagonistů, vynikajících dialogů i promluv a krásné hudby. Opravdu příjemný kino zážitek. The true enigma was the man who cracked the code. Nejlepší soundtrack z filmu: Main Theme. 80 %

Tento krátkometrážní film je jedním z největších filmových paradoxů, co jsem kdy viděl. Na jedné straně mince ždímá z diváka slzy neuvěřitelně emotivním příběhem o roztomilém klučinovi, kterého stíhá jedna životní katastrofa za druhou, na straně druhé jsou jeho útrapy podány tak, že místo slz smutku se divák svíjí v křeči se zaseknutou bránicí a brečí spíše smíchy. Pak si tou mincí můžete hodit a buďto budete smutnit, nebo se smát na celé kolo. I když povětšinou přichází smích, takže mince s možností pade na pade asi není úplně nejlepší příklad. Zapomeňte na to. Každopádně člověk se pak cítí jak cynický idiot, když se řehtá při pohledu na nejsmutnějšího kluka na světě, ale je mu to vlastně tak nějak jedno. Morální apel se v humorném kabátě zkrátka ztrácí a já jsem za to jen rád, každý film nemusí mít nadstavbovou složku o zamyšlení nad krutým světem. Výborný nápad natočený s takovou kreativitou (Timothyho pokoj nebo Randy), že musím smeknout a poděkovat Travisovi, že jsem se v kině konečně po dlouhé době od srdce zasmál. Zatím nejlepší festivalový snímek. [Prague Short Film Festival] 80%