Okara

Tak toto byla ovšem lahůdka. Jak by někdo řekl, minimalistické filmové sousto. Na rovinu musím uznat, že The Drop má asi jednu z nejlépe vybudovaných atmosfér ze všech filmů, co jsem viděl za poslední dobu. A co že je to ta ona zprofanovaná atmosféra? To je když netajíte dech při jedné vypjaté scéně, ale celou hodinu, až vám vystoupnou žíly a začne nebezpečně jasně modrat kebule. Nejzajímavější ale je, že člověk vlastně nechápe proč. V podstatě se nic neděje, divák z počátku ani moc neví o čem je hlavní zápletka a koho všeho se týká, ale nějak podvědomě chápe, že se schyluje k čemusi velkému. K nějakému velkému vyhrocenému rozhřešení. Takže když v závěru konečně přichází, tak jsem si ho subjektivně neužil zdaleka tolik, jako onu půdu, která diváka na závěr psychicky rozpitvávala. Tolik dojmově, jinak musím pochopitelně vyzdvihnout hlavní zájem kamery Toma Hardyho. To je prostě v dnešní době desítek tisíců herců charismatická perla, která by se měla obsazovat mnohem, mnohem častěji. Řekl bych, že pokud by Boba hrál kdokoli jiný, tak by byla atmoška tatam. A i když Noomi Rapace dvakrát nemusím, tak mě zde velmi příjemně překvapila no a pochopitelně když vše podkreslíme ideálně vybranou hudbou, spokojenost je na místě. Klobouk dolů. Nejlepší soundtrack z filmu: Ending. 80 %

Ale jo, takhle jsem si to nějak představoval. Autobiografický film o nejsilnějším muži, který kdy žil. Žádné neuvěřitelné tempo, efekty či přesah; Louis Cyr je komorní film o kanadském silákovi, který kromě jeho neuvěřitelných kousků zachycuje i jeho životní cestu včetně všech útrap mimo pódium. A to poměrně věrně. Ve filmu sice nenalezneme mnoho zásadních momentů jeho života (kariéru policisty, těšení se oblibě v Evropě či mnoha jeho siláckým kouskům), ale to vůbec nevadí, neboť životní cesta tohoto muže vydá i tak bohatě na 130 minutovou stopáž. A byť je celý snímek těžkopádní jako Louis sám, divák se nenudí - na to je až příliš ohromen výkony, které tento na první pohled vypadající cvalda předvádí. Je bez debat, že byl jedním z nejsilnějších mužů planety a vůbec nevadí, že se konkrétní měření jeho pokusů různí. Desítky kilo sem, stovky kilo tam, když vám někdo na zádech zvedne dvě tuny, ustupuje exaktnost údivu. Kdo čeká melancholickou sondu do životní poutě nejsilnějšího muže, který kdy kráčel po Zemi, nemůže být zklamán. A kdo s tím má problém, tak za ním přijde jeho potomek, popadne a vyhodí oknem, jak to dělávala jeho mamka. Vskutku úctyhodný příběh muže, který si nezaslouží být zapomenut. Nejlepší soundtrack z filmu: Main Theme. 70 %

Do třetice všeho dobrého a v případě Jacksona to nejlepší. A to z jednoduchého důvodu. Završení rozplizlé hobití trilogie se totiž nejvíce podobá a navozuje atmosféru starého dobrého LotŘíka. Jasně, je bláhový a nesmyslný srovnávat Hobita s Pánem prstenů, ale podvědomě se tomu nejde vyvarovat. Zkrátka nelze, také kvůli mnoha aspektům, které právě z Bitvy pěti armád dělají nejlepší díl. Hudba natolik připomíná soundtracky jako Lothlorien nebo Bridge of Khazad Dum, až člověk pochybuje, zda to opravdu nejsou ony, postavy jako Gandalf či antigravitační Legolas jsou tu také. Ale především, a čím se tento díl odlišuje od svých dvou předchůdců, je bitva. Ta probíhá v podstatě po celou dobu stopáže s odskoky na jiné dějové roviny a díky tomu nejen, že má film po celou stopáž grády a člověk se nenudí, ale právě armádní střety nejvíce navozují spolu s hudbou onu nezapomenutelnou lotrovskou atmosféru. A co můžete v kině zažít lepšího, než-li znovunavození pocitů a dojmů z vaší nejoblíbenější trilogie? Když se bavíme o filmovém zážitku, asi nic. Jasně, má to mouchy. Přestože je Hobití knížka roztrhaná na tři díly, v určitých částech působí děj až příliš uspěchaně, i když člověk knihu nečetl, řada věcí je až příliš předvídatelná a hlavně jsou tu některé vyloženě trapno-vtipné scény. A ano, to hovořím především o Legolasovi, který se nejspíše inspiroval Tai-Langem z Kung fu Pandy a pro jistotu má i meč s tryskama. Když se přes to ovšem člověk přenese a vypne své hnidopišské čidlo (byť se to musí dělat v poslední době čím dál tím častěji), vyvrcholení trilogie je ve srovnání s předcházejícími Hobity pravým žánrovým orgasmem. Jsem dost benevolentní, ale jak tu tak koukám na strohá hodnocení a nekompromisní komentáře s prázdnými výkřiky jako "žádné emoce", "nelogický" nebo "špatný scénář"... tak si rád přisadím s řečnickou otázkou "A co jste dle předcházejících Hobitů čekali?". Nejlepší soundtrack z filmu: The Ruins of Dale. 80 %

Dost možná nejhorší kino zážitek ever. Více zde. Nejlepší soundtrack z filmu: Boat Ride. 10 %

Nadpozemský opus filmovou událostí roku. Snímek, který sahá za hranice lidské představivosti. Film, který svým velkolepým vizuálem vtáhne diváka do nekonečné prázdnoty, aby se zdánlivě úmorná tříhodinová stopáž stala zážitkem, na který se nezapomíná. I když to u Nolanů není časté, ba dost možná se tak děje vůbec poprvé, dějová linie je v tomto snímku upozaděna. Zcela primárním cílem tvůrců bylo vytvořit ryze audiovizuální podívanou, která svou monumentálností zastíní všechny ostatní složky filmu. A tato vize se splnila na výbornou. Spolu s mysticky dynamickým soundtrackem Hanse Zimmera je divák uveden do blaženého transu, kdy rozumové vnímání filmu ustupuje čistě emotivní percepci celého díla. Husí kůže, skelné oči či namáhavý dech však divák nevnímá. Zmatek a paradoxní prázdno, které v jeho hlavě zavládnou, nedávají jinou možnost, než hypnoticky sledovat opulentní výpravu do neznáma a nechat se unést za meze své fantazie. Interstellar z kinematografie poslední dekády nevyčnívá díky originální zápletce nebo nekonvenčnímu zpracování. Nepřichází s ničím novým a na papíře by se mohl jevit jako tuctový blockbuster. Výsledné dílo je ovšem ztělesněná dokonalost, precizní filmařina bez jediné chyby. A zaručuji, že na tento masterpiece, který se bez debat stává jedním z favoritů na Oscarový ceremoniál, dlouho nezapomenete. I když, jak se v Interstellaru velmi dobře přesvědčíme, čas může být více než relativní. Bravo, maximální očekávání naplněna. Nejlepší soundtrack z filmu: Coward. 90 %

Neuvěřitelně silný film. A to si uvědomíte, když se chcete vypsat a slova nepřicházejí... Nejlepší soundtrack z filmu: Experience. 90 %

Anderson vrací úder aneb vítej zpátky v psychiatrický léčebně! Elizu jsem měl dost možná jako nejočekávanější film roku, ovšem po traileru, který šel jedním okem dovnitř a druhým ven, natěšenost spadla na bod mrazu. Po dlouhé době konečně uniká ven (v pěkném předstihu!) a nervy byly na pochodu. Bude to fakt tak hrozný, mám se připravit na zklamání? Už první minuty ale nervozitu naprosto smetly. Parádní. Navození atmosféry funguje doslova od úvodní scény a první záběr na v mlze zahalenou, rozlehlou léčebnu vysoko v horách prostě sebere dech. Srovnání s Prokletým ostrovem se nedá ubránit jak už kvůli začátku, tak především kvůli Kingsleymu, ale koho to zajímá - husinu navozují oba stejně. Jenže pak to je jak na klouzačce. První půlhodinovka je naprostá žánrová lahůdka, člověka plně vtáhne mezi zdi plné šíleností a magorů, ovšem posléze příběh začíná po vyjevení první pointy upadat, aby vyústil v závěr, který se začátkem vytváří kontrast, na který divák může udělat jen - "E?". Upřednostnění milostné roviny před hlavní vyloženě kazí celý dojem a retro závěr ala bílo skvostný muzikál člověka opravdu zamrzí. To ovšem zcela nic nemění na tom, že když nad tím spiklenecky přimhouříme oči, film jako celek funguje efektivně, má spád a svou roli thrilleru z psychiatrické léčebny splňuje na jedničku. A to i díky fenomenálnímu Kingsleymu, který i když umí z obličeje vyškrbatět maximálně dva tři výrazy, veškerou pozornost strhává vždy na sebe. Někdo to má zkrátka v krvi. Středem pozornosti je ovšem, hehe, pouze když na scéně zrovna není uhrančivá Kate. A že mě film sebral jsem si uvědomil, když jsem si během bálu přitrouble notoval do rytmu. Jo, je to bláznivý, divný a v dnešní době vůbec zvláštní film, ale když člověku sedne, stojí to za to. Alespoň to prubnout. Spoilerové P.S. Osobně si myslím, že když by tvůrci zanechali diváka v nejistotě, jak se to s tou vzpourou má doopravdy a jestli mu jen Caine nevěší bulíky na nos, mohlo by z toho být něco víc. Ale to je jen hnidopišskej rejp, kterej si jako spokojenec velmi rád odpustím. Nejlepší soundtrack z filmu: Danse Macabre. 80 %

Do povídkových filmů se jde vždy s rizikem. Ať se tvůrci snaží sebevíc, vždycky mezi jednotlivými částmi nějaký rozdíl bude. Zde to je ovšem rozdíl značně propastný. V jednoznačném vedení je bez debat poslední Svatba, to je vyloženě psychologická lahůdka na závěr, která si s divákem celou dobu hraje, v závěru napíná s humornými vložkami k prasknutí, aby jen poslední scénou doložila absurditu celého snímku. Za zmínku stojí ještě souboj byznysmena s venkovským uchem, kdy se fakt povedl ten perfektní kýžený kontrast zděšení se smíchem. Za tyto dva příběhy klobouk dolů. Ovšem ty zbylé čtyři?! Promiňte, ale jakási obdoba Modlitby za Káťu Hororovou, zakomplexovaná servírka, vzpomínka na 11. září a inženýr Bombička na závěr - to jsem popravdě úplně nepobral. Lidem nervy v poslední době praskaj pořád, takže když už zfilmovat, tak aspoň zahnat do nejkrajnějšího extrému jako ve výše zmíněných dvou povídkách, kdy se člověk alespoň uchechtne. Jako celek to pak tedy alespoň se společným tématem i zpracováním působí jakž takž spojitě, což se u podobných filmových skládaček cení, nicméně dojem dvou amplitud na grafíku divákovy spokojenosti kazí zbytek, takže v celku nakonec zklamání. Nejlepší soundtrack z filmu: Love Theme. 50 %

Oukej. Dělám to jen velmi vzácně, ale Boyhood hodnotím výše, než mi říká můj vlastní dojem. Protože tohle už není jen film, ale něco víc. Ryzí umění? Životní dílo? Kinematografický zlom? Říkejme tomu jak chceme, ale výjimečnost tomuto unikátu upřít nemůže nikdo. A jak moc že vás tento film vlastně smete? Pojďme si udělat malý testík. (1) Jste muž? Jestli ano bod jedna. (2) Máte sourozence? Další bod na kontě. (3) Berou vás filmy mapující něčí život, adolescenci jmenovitě? Opět jeden přičtěte. (4) Co takhle hudba - oceníte ve filmu smíšený soundtrack složený z největších vypalovaček od sedmdesátek po dnešek? Pokud ano, znovu bod. (5) Máte rádi originální filmy, které vás dokážou i emočně sebrat? Pokud ano, víte co udělat. Tak a teď si spočtěte bodíky. Máte alespoň dva? Tak máte záruku, že vás Linkaterův (doslova) životopisný film dostane. No a když si jako já odpovíte na všechny otázky kladně, tak ti co viděli ví a ti co ne, vy byste měli sebrat zadky, pár drobnejch a ještě na to rychle vyrazit do kina. Je zkrátka neuvěřitelné, že se to vážně povedlo. Za 12 let se mohlo stát tolik věcí, které by všechno jistojistě pohřbily, až je opravdu až k neuvěření, že máme příležitost se na tento skvost podívat. Nekoukáme se na žádný nereálný životní příběh, ale neobyčejně obyčejné dospívání kluka, jehož zásadní životní momenty ve filmu chybí, a tak se do něj může divák mnohem snadněji projektovat. A jak se říká - když vyvstane ten pocit, že se koukáme sami na sebe, tak je to jeden z nejzajímavějších momentů, který vám film může navodit. A i když mě Boyhood nesebral natolik, abych s údivem každý týden dával opakovačku, tak z úcty k celému dílu tu hvězdičku navrch velmi rád přihodím. Filmová událost roku. Nejlepší soundtrack z filmu: Yellow. 90 %

Podíl hudby na výsledném zážitku = 230%. Ale jo. Já se přidám do "stáda zabedněnců, který tupě hvězdičkujou". Sice to u mne na plný počet není, ale Zmizelou je potřeba ocenit. Ať už kvůli tomu, že jako filmařina je to snímek bezchybný, nebo i protože v letošním výčtu kinematografie je to jedna z mála perel, co diváka sebere. Jasně, jsou tu argumenty jako je to dlouhý, pomalý, nabízelo by se i těžkopádný, bez nějakých významných vygradovaných scén, které diváka proberou z letargie. Jenže o tom to je. Když vás film dokáže pohltit a zhypnotizuje vás do jakéhosi apatického stavu, kdy jen přibitě koukáte a pro nějaký pořádný vodopád emocí není zkrátka prostor - to se přeci nějak od thrilleru očekává, ne? Abych tu neomílal stále to samé dokola, že zápletka, Fincherova režie i herci jsou prostě perfektní (před Pike obrovský klobouk dolů!), rád bych vypíchl hudbu. Právě ona má vedoucí roli v onom thrillerovém omámení diváka a zde je to patrné mnohem, mnohem více než-li u jiných žánrových zástupců. Ať už je tajemná, dynamická a úderná či sentimentální, o úroveň i dvě navyšuje dopad jednotlivých scén na psychiku diváka. Možná také právě proto se stalo něco, co jsem snad ještě v kině nezažil. Po skončení filmu člověk při vstávání často suší uroněné slzy, rozdýchává salvy smíchu nebo si jen za toho vzrušeného šumu říká "Jo, to bylo dobrý!". Tentokráte naskočily titulky a hrobovější ticho jsem neslyšel. Jako by najednou nikdo nevěděl, co dělat, všichni se vzbudili z té snové letargie. Zamyšlení, s podivným výrazem ve tváři. A když film tohle dokáže, tak to o něm něco vypovídá. Nicméně u mě to na pětihvězdí stejně není ať už kvůli menším logickým trhlinám nebo velmi znatelné stagnaci děje v určitých částech filmu. Neříkám, že je to na škodu, ale onen pocit sakra, filmy jsou prostě dokonalý jsem si tentokráte z kina neodnášel. Nejlepší soundtrack z filmu: What will we do? 80 %