navorski

Přistěhovalci se v ulicích Paříže bouří proti prezidentskému kandidátovi a policie jejich odpor násilně potlačuje, zatímco na zastrčené farmě u hranic s Holandskem se odehrává jedna z desítek variací na texaský masakr. Na první pohled je to celkem ohrané téma, ale dá se tam vysledovat docela zajímavá dramatická linie o tom, jak i starý, zlý a ortodoxní nacista dokáže do své čistokrevné rodiny přijmout arabskou holku, zatímco v Paříži v prezidentských volbách vítězí muž, který se chystá imigranty utáhnout smyčku kolem krku. A všude kolem je samozřejmě spousta nářku, krve, háků, prasečí močůvky a pomatené ideologie jednoho válečného veterána, která na to všechno hází trochu jiné světlo než je v obyčejných slasherech tohoto typu běžné.

Zvláštní směs přihlouplé komedie a patosu poskládaná přesně podle pravidel žánru katastrofického filmu. Vlna je sice hodně digitální, ale o to masivnější. Celkově to není taková hrůza, protože je to tak podivně střelený, že se člověk ani moc nenudí. A mimochodem, český dabing některých postav, je fakt neslýchaný zážitek.

Musím říct, že tento film je o dost horší než Dějiny násilí od Cronenberga. Ne že by ty filmy měly společného.... Jen jsem je viděl během jednoho víkendu, takže se mi tak nějak postavily vedle sebe a David Cronenberg zvítězil nad Jeanem-Claudem na plné čáře. Ale to není důvod házet Replikanta do koše. Zas tak hrozné to nebylo :-)

Tenhle film je o dost lepší než Replikant s van Dammem. Je tedy pravda, že ty filmy nemají společného asi vůbec nic, kromě toho, že jsem viděl během jednoho víkendu... Ovšem David Cronenberg v tomto nerovném souboji nad Jean-Caludem jednoznačně zvítězil. Ale je nutno říct, že ani Replikant nebyl úplně špatný :-D

Příběh byl pěkný, ale v několika zásadních místech nějak divně přitažený za vlasy, a tak film postupně ztrácel na věrohodnosti. Přestože se snažil být realistický. Jinak to bylo docela zábavné, skoro vůbec nudné. Většina postav, kromě hlavního hrdiny, byla velmi příjemná. Být kýmkoliv z vězňů, především jejich vedoucím Malamadrem, tak bych tomu hezounovi rozhodně nevěřil. Což byla vlastně ta dějová linka, kterou si ten film nejvíc škodil. Nebýt toho fešáka a jeho ženy, mohlo si to opravdu zasloužit 80%...

Skoro jako Straw Dogs, jen trochu naruby. A víc radši nic nepíšu, čím méně víte, tím lépe! Jo a na Garyho Oldmana se hrozně dobře kouká.

Lucky Jean-Luc se setkal s WA, který vidí filmový svět úplně jinýma očima než on. Po střetu těchto pohledů následoval náraz a oba světy se tak trochu pomuchlaly dohromady. Informační hodnota rozhovoru vlastně nebyla ani tak důležitá. Mnohem zajímavější bylo sledovat to, jak se do sebe oba ty svérázné světy postupně promačkávají jako karosérie dvou aut při čelním střetu. A to celé jako ve zpomaleném filmu. Nejlepší byly ty Allenovy udivené a často nechápavé pohledy na Godardovy těžko uchopitelné myšlenkové konstrukce. Docela by mě zajímalo, jak WA reagoval na to, co JLG sestříhal. Povídání o tom by možná vydalo na další takový dokument, který by opět rozzlobil pár dalších fanoušků WA :-)

Oproti starším Sedláčkovým kusům je to zklamání. Celková myšlenka byla pěkná, několik scén bylo silných a neokoukaní herci tomu taky dodávali. Jenže dialogy byly tak nějak divně prozaické, jako by vypadly z české telenovely. Kamera taky nepředvedla nic moc neotřelého. Bylo to docela zajímavé, ale taky docela nuda.

Skvělý způsob, jak natočit film s minimálním příběhem i náklady, a přitom ho ještě moci jednoduše prodat do celého alespoň trochu anglicky mluvícího světa. Lámaná angličtina a sluneční brýle místo uhlazeného a precizního hereckého projevu. Může se to zdát jako znouzectnost, ale kdo první postaví postaví vajíčko na špičku, vyhrává.

Vizuálně i formálně vytříbené divadlo v divadle. Greenaway si pohrává, místy velmi ostře, s tématem neposkvrněného početí a despocie církve. Celý film je jedním nekonečným pohybem. Hýbe se kamera, nekonečné množství komparsistů v každém záběru, hýbe se i dekorace na scéně. A přesto by se Dítě z Maconu mohlo stát velikým zarámovaným statickým obrazem. Kombinace operního zpěvu, magické vizuality a greenawayovské zvrhlé brutality v hávu nejvýššího umění je prostě nepřekonatelná...