terezahol

V černobílém snímku Ingmara Bergmana se prolíná mnoho významových rovin. Apokalypticko-biblická, nábožensko-filosofická, rituálně-středověká či komediantsko-trubadúrská. Okamžiky, ve kterých hlavní hrdina hraje šachy se Smrtí, aby nakonec stejně prohrál, představují samostatnou alegorii příběhu. Více než nad soupeřem si přeje zvítězit sám nad sebou. Zmatek a neschopnost pochopit náboženství, víru, církevní svět, hodnoty a sám sebe jej provází na každém kroku. Film přináší spoustu otázek a minimum odpovědí. Místo nich vyvstávají nové nejistoty. Kde začíná víra a kde končí? Je důležitější věřit sobě nebo nějaké vyšší síle? A jdou tyto dvě víry ruku v ruce nebo se bez sebe obejdou? Do jaké míry symbolizuje církev víru a jak lze poznat Boha? Je důkazem boží existence přítomnost ďábla? Pokud ano, jak spolu souvisí? Samotnou Smrt lze chápat jako pouhý symbol i jako reálnou postavu. Hrdinu provází stejně jako jeho obavy a nejistoty na každém kroku. Nemoralizuje, ani nepřináší tolik požadované odpovědi. Zároveň však plní danou roli a nemá důvod vysvětlovat, kam se zrovna rozhodla zamířit kosu. A nebo pilu. Filosofická a symbolická část se přitom nenásilně prolínají s lehkou příběhovostí. Na malém množství scén režisér přibližuje atmosféru Švédska v první polovině 14. století. To si do jisté míry zachovalo svoji severskou divokost, křesťanství zde působí neorganizovaně, přesto však jeho rituály mohou vést stejně do extrémů. Postižení morem umírají v bolestivé agonii, smrt se stává byznysem umělců. "Lebka je zajímavější než nahá ženská." Skotačivé melodie píšťal, které v sobě nesou "předtóny" renesančních písní, se střídají s Dies Irae, jež doprovází chorál sebemrskačů. Snímek si rozhodně zaslouží více než jedno zhlédnutí. Svůj čas si vyžádá také studium Apokalypsy. Proč se Bergman rozhodl uvést snímek právě větou z osmé kapitoly prorocké knihy, která je spojena s otevřením poslední pečeti na popsaném svitku, můžeme pouze odhadovat. Snad se jedná o metaforu konečnosti, kdy se kruh uzavírá. Vše, co se do té doby odehrávalo na zemi, přechází do pravomoci vyšší síly, nastává půlhodinové ticho. Půl hodiny v biblické symbolice ovšem znamená týden, což je uzavřená časová jednotka a stejně dlouhá doba, jako trvalo stvoření světa.

Film má podobu kronikářského záznamu. Každý ze zápisu se od toho předchozího liší náladou, která postupně těžkne, až se z vesnické veselice stává strnulý obraz zanedbaných statků, neposečených polí a vystrašeného mlčení. Útržkovitým stylem zachycuje autor klíčové i zdánlivě nesouvisející okamžiky, jedny z mnoha, které provázely život na české vesnici ve 40. a 50. letech. Poetické obrazy cválajících koní a nevinné krajiny střídají bezstarostné příhody přátel, kteří žijí návštěvou kostela, prací na poli a večerním posezením v hospodě. Změny v politickém myšlení se projevují i na venkově. Zdánlivě se zde řeší méně problémů, protože prosté lidi více zajímá krmení zvířat, zpěv za doprovodu harmoniky a přátelské sousedské vztahy. O to více se místních obyvatel dotýkají změny spojené se znárodňováním, kolektivizací venkova, odebíráním majetku. Věznění, odstraňování nepřátel a srozumitelný příkaz. "Podepiš". Nebo… Všechny tyto činy nevykonává neznámá vyšší síla, ale samotní vesničané. Do pozadí ustupují dávná přátelství. "Víš, co ty vlastně jsi? Ty jsi vykořisťovatel," vysvětlují členové Národního výboru přihlouplému Frantovi. Lidé ztrácejí chuť do práce. Mají sice moderní sovětskou techniku, celkově je však na statcích znát úpadek. Snad proto, že hospodaří-li si člověk na svém, má k výsledku své práce jiný vztah, než pokud koná v zájmu kolektivu. Vzdálenosti mezi chalupami vesničanů pomyslně rostou, na rozdíl od mezí, která dělí jednotlivá pole. Ty zanikají. Spoustu obrazů autor přímo nevysvětluje a nechává diváka, aby domýšlel, co dalšího museli hrdinové prožít, do jaké míry připomínají typického českého venkovana a kolik lidí se tehdy chovalo podobně jako oni.

"Berete lidem duše a nahrazujete je elektřinou." Osmdesátiletá Ella však o moderní kuchyni ani rádio nestojí. Přeje si dál vysedávat na verandě dřevěného domku a navždy zůstat v krajině divokého rákosí a černošských popěvků. V krajině, kam ji kdysi přivedl manžel a kterou považuje za součást svého života. Film Divoká řeka nás zavádí do chudé oblasti v povodí řeky Tennessee, kde se všichni navzájem znají a zaměstnávat černochy se stále ještě nesluší. A na pozadí rasové nesnášenlivosti a maloměstského individualismu se odehrává drama ženy, která toho navzdory své skromnosti chtěla příliš mnoho. Alespoň podle federální vlády. Venkované se zapojují do výstavby přehradní nádrže, což jim má v rámci Rooseveltova programu TVA přinést práci a elektřinu. Ve jménu pokroku všichni odprodali své pozemky, pouze stará vdova ne. Divák se stává svědkem konfliktu, kdy proti sobě stojí hrdá stařena, které dělá společnost jen několik negramotných černochů, a všemocná byrokracie. Veřejný zájem proti soukromému majetku a osobním hodnotám, kdy každý vnímá svůj užitek jinak. Na jedné straně existují argumenty, že přehrada zabrání smrtícím záplavám, které oblast sužují, a zlepší životní úroveň chudých Jižanů. Na druhé straně je láska k zemi, již nelze vyčíslit dolary, a odpor k moderní civilizaci. Ella nelpí na majetku, nebojí se povodní, nevadí jí, že zůstala ve svém boji sama. Tvrdí, že je proti přehradám jakéhokoliv druhu, a má ráda, když věci fungují přirozeně. "Můžete mne odsud dostat pomocí síly, nebudete jí potřebovat hodně. Je to ale jediná cesta, jak mne odstraníte, protože já proti přírodě nepůjdu." Ella působí křehce, přesto má každé její slovo autoritu. Diváka si získává především svým osamělým bojem a upřímností, která z ní na rozdíl od úřednického Chucka, jenž má za úkol ji z ostrova dostat, vyzařuje.

Z příběhu, jenž se tváří zpočátku idylicky, se postupně stává tragédie. Zoufalec bloudí krajem a marně zjišťuje, "kdě Zagorjanka". Budovatelské častušky navozují "rozjuchanou" atmosféru. Na pozadí se však ozývají temné údery kladiv. A přestože malá Nadja stále bezstarostně poskakuje polem, slunečná pohoda přechází v úpal. Celý příběh připomíná tango, podle něhož získal svůj název. Padesátiletý Kotov miluje svoji početnou rodinu. Mladou ženu Marusju, kterou kdysi získal lstí, pijáckého strýce, labilní služku a hlavně zvídavou dcerku Nadju. Užívá si prázdniny na dáče a příliš mnoho spoléhá na nedotknutelnutost, kterou mu vždy zajišťovalo slavné jméno. To se však po příchodu zapomenutého Míti mění. Přestože se domem záhy rozezní step a kankán, pod povrchem bublá strach. Michalkov hrdiny nezobrazuje schematicky, ale jako "typicky ruské duše", kteří v sobě nesou obrovskou čistotu i krvavé dějiny. Doporučuji zhlédnout v ruském jazyce.

Ticho a stopy špatně skrývaného hněvu. Trpká atmosféra, ve které převládá lhostejnost a neochota přijít pravdě na kloub. Úzkost a absence zvuků. Nelibozvučný německý jazyk dodává snímku zkratkovitou nesmlouvavost. Postavy se až na osobu vypravěče tváří nejasně, černobílé barvy snímku jim zcela chybí. Kdo působí jako oběť, se o pár minut později řadí mezi neupřímné figurky, které neumí dát najevo lásku a nechtějí ztratit tvář. Dětství neprovází bezstarostné hry, ale disciplína a rákoska. Snad proto v divákovi stále více převládá pocit, že právě chlapci, kteří sklápějí pohledy, a dívky s přísně staženými drdoly nevypadají jako děti, ale zestárlé stíny s pokřivenými obličeji. A po vzoru dospělých okolo páchají násilí a zlo. Proč někdo napnul přes cestu drát, kvůli kterému málem přišel o život místní doktor, není jasné ani ke konci příběhu. Snímek vyvolává úzkost a způsobí, že se jedinec i po odeznění závěrečných titulek cítí odosobněně, vybavuje si jednotlivé scény a snaží se je za strnulé figury vyřešit.