terezahol

zhruba v první třetině jsem se příliš neorientovala - kdo je kdo, jaké jsou vztahy mezi postavami. Pak jsem jen sledovala se zatajeným dechem scény, které byly poeticky drsné, neúprosné, kterým se nechtělo věřit, protože obsahovaly krutost a zároveň lidské vlastnosti jako strach, nejistotu, hloupé spontánní nápady, touhu vyniknout,... a plnit si sny. Několik hodně vtipných momentů, oceňuji litevské znění, díky němuž se divák skutečně přenese o čtyřicet let zpět k nehostinnému "jaru" u Baltu. V neposlední řadě hodně edukační. I Litevci měli svého Palacha. I sovětská mládež se chtěla bavit, poslouchat Stony, nečekat na svatbu.

měl to být oddechový snímek, jakých už jsem viděla, mladý umírající člověk, který začne páchat jednu šílenost za druhou, bude ze sebe chrlit černý humor, potká samozřejmě nějakou tu lásku a nakonec se zázračně uzdraví. Ale toto mi vyrazilo dech. Svou neklišovitostí, ten film nepředstírá emoce, jen normální vztahy mezi lidmi, nejistotu, přitažlivost, sny, že jednou stihneme to a ono, které žijeme snad všichni. Nemoralizuje. Nedělá z námětu, který je sám o sobě silným a dalo by se říct, že houbou na dojetí, "dojnou krávu", jen jde o takové to nevyhnutelné, co pořád visí někde na pozadí, čemu se nechce uvěřit, protože je vše přece tak normální, hezké, každodenní a přitom plné naděje. Nejvíc mne asi chytlo ono "ze života". Je mi jedno, jak moc si kdo příběh vymyslel, ale docela věřím, že podobných může být všude okolo... a jestli ta hodina a půl přinutila diváka, aby trochu zapřemýšlel sám nad sebou, nad tím, co dělá a co je možné, co má smysl, tak to za to podle mého rozhodně stálo. / A velmi se mi líbila kamera.

hvězdičku dolů za občasnou rozvleklost, jinak čtyři za to, jak se podařilo vykreslit odpornost a vůbec všechno fuj - ošklivě svalnatým hrdinou, na něhož se nedalo dívat, počínaje, přes jeho tupost, neschopnost rozhodnout se a být trochu chlap, po citově vyděračskou a do sebe zahleděnou matku. Thajsko tu vypadalo, jak si ho představuju, ani ne tolik ráj slunce a oáza u moře, ale spíš hluk, chaos, turisté, motorky. Jazyková bariéra a neohrabaná komunikace všech se všemi se podle mého povedly vykreslit dobře

asi jsem se už skandinávskou tvorbou namlsala a po Otravném chlapovi očekávala další pecku, ale Jonny mne nudil, postrádal pro mne příběh, atmosféru, myšlenku, smysl, vtip, cokoliv, kvůli čemu by mi zůstal v hlavě. Některé kamerové záběry se sice dle mého povedly a posledních 15 minut se věci nepatrně rozhýbaly, ale jinak sled nevýrazných scén, které na rozdíl od Otravného chlapa postrádají takovou tu poetiku, kdy divákovi najednou nevadí, že sleduje nenapínavé každodennosti a někde se jen mimoděk ocitl.

čekala jsem onu avizovanou rozvleklost, ale pro mne se nedostavila, naopak, myslím, že řada změn, pocitů byla jen naťuknutá, naznačená a zanechaná, aniž by je autoři rozvíjeli... takže i když například dopodrobna neukazují, do jaké roviny se posunul vztah malého chlapce a jeho náhradní matky, divák to v plné hloubce pochopí. Pro mne civilní věc, která několikrát během sledování vehnala slzy do očí, aniž by se film vyžíval v hysterii a dral se až na kost. Postavy mi přijdou uvěřitelné. V několika situacích mne napadlo, co by bylo "moudré" říct, jak něco vysvětlit, popsat, ale oni si to dělají po svém, často neohrabaně, ale přesto. Nikdo není černobílý ani černočerný, dokonce ani devítiletý klouček, občas navzdory situaci, do níž se dostal, nepůsobí jako roztomilý klouček, ale prostě zpupné dítě. Stejně tak jsou komplikované city obou matek, z nichž se každá vyrovnává s láskou k Eerovi po svém, až ho nakonec pořádně nemá ani jedna z nich. Úřednice, které s dětmi finské války šachují, pak už jen působí jako deus ex machina, který v sobě ztratil pochopení. Jediné, co mne rušilo, bylo dumání nad jazykovou ?bariérou. Na počátku byla naznačená hezky, bylo jasné, že Eero a jeho náhradní matka si nerozumějí, že kluk je cizinec se vším všudy, později to nebylo tolik jasné. Naučil se švédsky? Nebo nová rodina finsky? Uměla švédsky chlapcova původní matka? Aby všichni rozuměli těm dopisům, že jo... :)

Film Sódóma Reykjavík naprosto změnil můj pohled na islandskou tvorbu. Pro mne první islandský film, který se nezakládá na exteriérech (nevytváří poetické obrazy využívající tamní krajinu). Hvězdičku jsem ubrala kvůli - na mne příliš - rozvleklému začátku. Ale jinak, ať se zamýšlím, jak chci, nemám co vytknout, pro mne neotřelá komedie, která má ve druhé části spád a několikrát vám připomene, ať "neděláte pro druhé věci, které by oni pro vás neudělali". Je to sodoma a gomora a bláznivá temná noc plná šílených zvratů. A ačkoliv jsou poměrně vypočitatelné, nechcete do poslední chvíle věřit, že se fakt stanou. takže ani jeden z nich nepůsobí jako klišé. Z hudby vás možná rozbolí hlava, z kouře se vám bude chtít kuckat, občasný náznak napětí a strachu vždy záhy proměníte v šokovaný smích. Zápletka? Hlavní hrdina shání ovladač k televizi a neustále se snaží dovolat své hluché matce, aby mu nevypustila z vany zlatou rybku.

že jsou skandinávské filmy úžasné, nějakou dobu vím, ale Brúðguminn (Svatba za bílé noci) má hloubku, kombinuje časové roviny, neotřelou kameru, drsný severský život a chytlavé písně, nejistotu spletenou do sítě z řas, lásku a křehkost, vtip a bláznivé scénky a stejně jako u filmu "S milenkou mé matky" úchvatná islandská zákoutí... Film není ani trochu klišé, ač jsem se toho při scéně s loďkou č.2 trochu bála. Už někdy v půlce jsem si byla jista, že z toho mám super pocit, ať to dál dopadne jakkoliv. Opravdu mne bavily outdoroové scény s pianem, škoda, že nejsou samostatně nyní nikde dostupné.

zvláštní snímek se zvláštním pojetím posmrtného života, z něhož nelze pryč. Vždy vás dají dohromady... ze začátku jsem se nějakou dobu nechytala (zásadně před koukáním nečtu, o čem má být), pak se snažila najít prvky komedie, ono to bylo pak spíše tragi-, z Kafky se stále více film přesouval k Orwellovi a na konci bylo jasné, že neexistující Velký bratr se vyskytuje asi i tu. Také jsem celou dobu uvažovala, zda se hrdina nachází v nebi nebo pekle. A asi to naprosto jasně definovat nejde, protože co je pro jednoho.... Paní, jež "ho" lákala do nové "práce", mi zoufale připomínala Merkelovou, scéna s periodicky přijíždějícím metrem byla naturálně groteskní, nedošlo mi, proč převozník neustále nandává a sundává "welcome sign", asi aby měl ještě nějaký nadsmysl svého konání. Fascinující koukání, u něhož tak nějak - stejně jako (jak mne naprosto spontánně napadá) u 1984 vychází pořád najevo, že veškeré snažení je marnivé, bez možnosti něčeho dosáhnout a najít naplnění, byť tu, až na hrdinu v kufru a ono nevinné metro, tak nějak chybí násilí. Hudba (Grieg) naprosto vhodně dokresluje a navozuje atmosféru, již se tvůrci nesnaží za každou cenu vytvořit. Film, byť je samotný scénář vystavěn na vyfabulovaně specifickém ději, působí spíše jako náhodný vhled do každodenních příběhů, absence křečovitých pokusů dosáhnout pointy a naroubovat nějaké směřování jen prospívá. Temné norské zastavení kdesi, "proč-si", které je v průběhu sledování stále komplexnější. Asi ne dílo, které bych v následujících... měsících? letech? potřebovala vidět znovu. Ani takové, jež dám do žebříčku svých top. Ale stejně věc, nad níž skoro hodinu po dokoukání ještě přemýšlím.

snažila jsem se zpětně najít mouchy a nevtipné vtipy, za kterou bych se "více držela při zemi", ale prostě jsem se celou dobu upřímně smála. A jen pasáž, kde velký Aladdin popisuje Američanům, jak demokracie "určitě nevypadá" - přičemž to zní jako výbor titulků ze standardního zápaďáckého tisku - si zaslouží všechny palce vzhůru. Stejně tak práce s všemožnými stereotypy (feministka v té nejorganičtější podobě, typický americký turista ve vrtulníku, zaangažovaný demokrat, který ví, o co go, jen z toho, co je mu servírováno) a fakty. Absurdní groteska je tak poměrně nenásilně protkaná narážkami na to a ono. Vtip je svižný, přichází v rozumných vlnách, některé pointy se povedly. Nemluvě o mistrně zvládnuté práci s kýčem, když diktátor objevil kouzlo své ruky. Akorát by mne zajímalo, co se stalo s jeho mobilním telefonem.

Podnikatel a komentátor Tomio Okamura se na svém videoblogu, s jehož odkazem prý obesílá přes tisícovku novinářů, vyjadřuje ke korupci a přímé volbě. Podobně se zásadní témata pokouší analyzovat TV Barrandov, jejíž tváří se majitel cestovky Miki Travel ostatně měl původně stát. Pořad Dobrý večer, Česko! má samozřejmě trochu jiný kabát. Diskutující nesedí v hospodě, ale ve studiu a respektují televizní dress code. Jinak se ale formáty podezřele podobají. Oba se totiž snaží přinést nový pohled, ne-li řešení. A to ve více než šibeničním čase. Jedenáct minut, které TV Barrandov vymezila své novince, netrvá ani univerzitní přednáška pro studenty, u nichž se předpokládá, že k daném tématu něco znají. Ubereme-li zbytečná – valí se ze všech titulních stran – shrnutí aktuálního dění, dostaneme kolik. Devět? Devět minut čistého času. Tak akorát na glosu, komentář na dávno známé věci. Vysloveně málo na analýzu, která má ambice obeznámit a jít do hloubky. Co má tedy pořad Dobrý večer, Česko! dát? Čím má přilákat diváka, který v průběhu dne sledoval zprávy na internetu, případně si již pustil události u veřejnoprávní televize? Ukažme si to na diskusi s tajemníkem prezidenta Ladislavem Jaklem z 5. března. Devítiminutovka působí ve srovnání se zpravodajsko-diskusními pořady konkurence jako šitá horkou jehlou. Moderátorka Martina Kociánová úporně kouká do papírů, otázky však mají škobrtavý a nejistý slovosled. Dobře, budiž, ale dál? Jako by z dotazů vyzařoval nezájem o respondenta. Jako by se neptal člověk a posluchač, nýbrž automat, který je nastaven na určitou sekundu a vybafne, ať host zrovna říká cokoliv. Naopak. Až moc lidsky působí nadřazený tón Kociánové a pokašlávání, či povzdechy, jimiž soustavně doplňuje Jaklovu řeč. To vrcholí v okamžiku, kdy Jakl přestane „skákat podle automatu“, hodlá dokončit větu a zasekaná deska se opakuje se stále větší umíněností. U posledního „Zkuste být konkrétní“ tak chybí jen nespokojené dupnutí nožkou. Pochybám se zvídavý divák neubrání ani, když začne uvažovat, o jaký žánr se vlastně jedná. O zpravodajství rozhodně ne, ačkoliv tvůrci právě na tento formát lákají. Zřejmě proto celou mini-relaci doprovázejí poutáky, jež křičí „Obchodování s milostmi“, nebo několikrát zopakovaná zmínka moderátorky, že se jedná o přežitek a pozůstatek. Tento pobarrandovsku zpravodajský styl doplňují čísla a procenta, kolik lidí by udělování milostí zatrhlo. Zda existují i výzkumy, z nichž vyplývá něco jiného, televize neinformuje.