Kostroun

První dojem: holka z Alabamy vyrůstá na křesťanském rocku, dělá křoví v kapele tátovi, který kdysi měl hit, ale ambice bují stejně jako postpubertální stavy. Shawnee Smith je úžasná MILFka. Pak přichází americký sen, ve vzduchu visí to, jak si to Gracie posere... a nakonec to dopadne tak, jak od půlky stopáže všichni diváci čekají. Včetně zbytečného "dva roky poté".

Nějak nechápu, proč to na nás tvůrci seriálů zkouší pořád stejně. I když je mi z amerického patosu v podobě, v jaké se objevuje i ve FS, na blití, dá se to překousnout. Bylo by to lepší, kdyby jako podkres k těmto scénám nehrály ty samé kýčovité smyčce pořád dokola. Co je mnohem horší, jsou logické lapsy. Chápu, je to masovka... ale když to tolik mlátí do očí... následují spoilery... Děj začíná několik měsíců po invazi. Benzín, baterie náboje by měly být tou dobou sakra nedostatkové zboží a přesto se jezdí, svítí a střílí ostopéro. Strašlivě se plýtvá, pořád běží generátory na zbytečné svícení. A je divné, že když už používají tak moc motorových prostředků, že je tak těžké je najít. Navíc když v táboře jim pořád hoří ohně a nikdo z emzáků si jich nevšimne... přes den postupují jako celá skupina, všichni řvou, motory běží a nikdo si jich zase nevšimne... Táboří na volném prostranství a nenapadne je se schovat v lese. Staví rádiový přijímač a místo jednoduché krystalky tam vytvoří zrůdnost, kterou je potřeba natáčet klikou. Drží se pohromadě několik set lidí místo toho, aby utvořili malé skupinky, které budou nenápadné. Neustále se profesor ohání válkou za nezávislost, ale dle všeho neví nic o záškodnících, kteří ničí zásoby nepřátelům, poškozují jejich infrastrukturu, sbírají informace apod... pořád vedou konvenční válku a přitom by nejlepší metodou byly teroristické útoky, volná organizace a drobné skupinky útočníků s využitím znalosti terénu. Má cenu nastavovat zrcadlo dál?

Tak jako jsem si u první série občas povzdychnul, že tempo je zbytečně pomalé a charaktery se dají prokreslit i bez nudy, tak druhá série byla pro mě takřka utrpením. O to větší překvapení je třetí série, která mě po čtyřech dílech vcucla a rozehrála ve velkém stylu. Kvituji, že se děj nedrží striktně komiksu, funguje to a je to zábavné.