Džejkop

Tak tohle mě nějak minulo...z umirájící ženy s chrotpícím záchvatem mi zrovna do zpěvu nebylo. Život obou sester mi přišel o ničem, pomalu na odstřel. Ke služce se nemusím vyjadřovat, ty to mělz těžké v té době skoro vždycky. Moc dobrý pocit jsem neměl, a to jak po stránce psychické (což je asi v pořádku, to bylo jistě cílem), po stránce fyzické (bolela mě hlava), tak po stránce dojmové (to už moc v pořádku nebude, nebyl to můj šálek kávy). Zkrátka nevidím důvod proč bych se na to měl ještě někdy podívat.

Teda, páni, joooo, byl jsem nadšen! Od začátku do konce jedno velké napětí, jedna velká akce. Vtáhne do děje a nepustí ani na vteřinu. Měl jsem pocit jako kdybych vedle Bourna stál a ne se na něj díval přes obrazovku. Jednička už byla skvělá a dvojka ještě lepší. Trochu se ubralo na dialozích a přidalo na dynamice a že to stálo za to. Všechny scény nezapomenutelné, obě honičky v autě (hlavně ta v Moskvě je skvostná), bitka mezi dvěma posledními agenty Treadstonu a poté následný výbuch a především cokoliv co Bourne provede. Neskutečná podívaná a nezapomenutelný zážitek. Sorry, Jamesi Bonde, ale Jason Bourne je ještě lepší řízek než ty.

Začátek jednoho příběhu, který jak se zdá, nebude mít jen tak konce. Na scénu přichází nový hrdina, zpočátku sám neví kdo je, odkud pochází, a co dělal. Postupně zjištuje svoji tajemnou a poněkud temnou minulost, přesto s ním plně sympatizuji. Jakoby prchal před svojí minulostí, ale ta je mu neustále v patách....Elitní výcvik, elitní akce, elitní auto Marie :) .

Už proto, že mám rád fotbal, tak jsem si Hooligans nemohl nechat ujít. Pravda, fotbalové prostředí jako takové, navštívíme během filmu jen okrajově, ale aspoň něco. A ono se není čemu divit, zákony bitky na stadionu opravdu neschvalují, a když už by si na to někdo troufnul, tak se na žádný zápas hodně dlouho nepodívá. O fanoušcích kladivářů vím své, patří mezi ty velmi tvrdé. Přesně tak jak v tomhle případě o čemž se přesvědčí i náš Američan. Mattovi tohle jen prospělo, protože to jak se nechal zbytečně, bez jakékoliv obrany vyhodit z Harvardu, byla chyba. Chlapíci z Hooligans ho naučili škole života, to žádná vysoká ve svých osnovách nemá. Takže jemu několika mesíční členství mezi těmito radikálními fanoušky jen prospělo. Hooligans, tedy nelze chápat jako nějaké tupé řezníky, ale jako lidi, kteří jsou normálně pracujícími členy společnosti s oblibou v poněkud zvláštním adrenalinovém sportu. To ale neznamená, že jim to jejich bitkaření, mlácení, házení dlažebními kostkami a výtržnictví schvaluju. Pokud vím, tak fotbal by měl lidi spojovat a člověk by měl protihráče i protifanoušky respektovat a ne je posílat do horoucích pekel. Ale tak to je fotbalová Anglie (a nejen ona), bez Hooligans by to asi nešlo, jsou zřejmě součástí toho, či onoho klubu, stejně tak jako manažeři, hráči, trenéři...

Racoon City, hned v prvních záběrech, jsem zavzpomínal na doby, kdy se Resident Evil stal obrovským hitem. Byla to hra při které běhal mráz po zádech. To jakým způsobem dokázala hra vyvolat pocit nejistoty a nebezpečí je těžko popsatelné. Při filmu jsem takový pocit neměl ani jednou, tak tedy spíše než horor jde o akční biják. Což dokazuje i Alis, která je díky mutaci, evoluci jak se to vezme, mrštnější a silnější než Lara Croft!! Takže zatímco hra těžila z momentu překvapení, strachu a útoku záhrobní potvory v ten nejnevhodnější okamžik. Film je postavený na masách zombíků a slušných jatkách.

Co asi napadne každého po shlédnutí filmu je věta proč se to jmenuje Dějiny násilí...tak popřemýšlel jsem nad tím a přišel jsem na to, že nemám zdání :) . Ale když zapomenu na název a upnu se na film jako takový, tak jsem viděl povedený příběh o člověku, který postavil svoje staré zaměstnání na hřebík. A snaží se žít nový, obyčejný život. Hned jsem si říkal, že tenhle chlapík není jen tak obyčejný majitel bistra. Kdo by takhle dokázal zatočit s dvěma zločinci, jedině někdo z vojenským výcvikem. Proto jsem se domníval, že Tom byl v minulosti nějaký mariňák možná agent. Ale že by byl mafián, to bych nečekal. Koneckonců z této organizace se vystupuje velmi obtížně a samotného by mně zajímalo, jak to dokázal a kolik let se tak umně skrýval...toť si budu muset sám domyslet.

Co bych vyzdvihnul, bylo časté použití francouzského jazyka, tak by to mělo být pokaždé. Jenže relita je taková, že když se točí americký film, tak většinou všichni mluví angličtinou i kdyby se celý děj odehrával v Djibouti. Takže použití originálního jazyka vždy potěsí. Film jako takový byl nepřehledný, zmatený. Jednotlivé dějové sekvence jakoby do sebe nezapadaly a místy jsem nevěděl co se děje. A tak nevím jestli bylo cílem jen zobrazit příběhy několika obyčejných lidí nebo něco víc. Přišlo mi to, jako kdyby někdo sestříhal rodinou VHS, a pak to hodil na plátno. Pravda, herci nebyly špatní, ale ten scénář někdo napsal ve stavu deliria. Zkrátka když Rozvod po francouzsku, tak bych si představoval více emocí a vášní o přehlednějším ději nemluvě.

Skromné a milé dílko tenhleten zajímavý příběh. Mám takový pocit, že bych se v Tokyu taky cítil poněkud opuštěně, tak jak oba hlavní hrdinové. Jen tak mimochodem, když bych se někdy podíval do Tokya (což je zatím naprosto neuskutečnitelné), neváhal bych ani minuty a bez prodlení navštívil jednu z videoheren, protože to musí být skvělý zážitek! Ale zpět k ústředním postavám, jejich pocit beznaděje vyprchal jakmile se potkali, jako když mávnete kouzelným proutkem, hnedle bylo veseleji. Jejich přátelství nebylo založeno na sexu nebo dlouhém klábosení, ale na jakémsi vzájemném porozumění. Zvláštní to věc, ne příliš častá, ale možná Tady se hodí vypsat ono přísloví, mluvit stříbro, mlčeti zlato. Mnoho věcí se dá říci i beze slov, tak jak v tomto případě. Kdyby na sebe narazili jinde a v jinou dobu, tak by jejich přátelství bylo na zbytek života, tím sem si jist...a ten konec, musím říct, že byl velmi dojemný.

Nijak zvlášť jesem se nebál. Jako by tomu něco chybělo. Možná si za to můžu sám, měl jsem si to pustit v noci a ne ve dne. Tak stalo se, tím pádem konstatuji fakt, že jsem ani jednou nechtěl zavolat, Mamííííí pomóóóc, v domě je duch :). Chvílema s filmu sálala strašidelná atmosféra, ale mohlo jí být víc. Přesto, že mi tenhle žánr není úplně vlastní, uznávám, že i já jsem viděl opravdu napínavé horory. Tenhle k nim, ale zřejmě nepatří. Když přehlédnu fakt, že jsem neměl strach (což považuji u hororu za stěžejní), tak to vlastně byl povedený film. Musím uznat, že efekty jsou na rok osmdesátdva fantastické a moc se mi líbily. Ten Poltergeist, mizera jeden, dokázal taky nadělat pěknou melu. Obzvláště ten zakletý pokoj s roztančenou postelí stál za to. A ta malá holčička, mi připadala jako rozený herecký talent.

Ten chlápek byl opravdu dobrej šílenec. Hotovej magor. Jinak to s ním ani skončit nemohlo... Ale jedna věc mně přišla jako velmi rušivý element. Když ten soused dá tomu bláznovi po hubě, pošle ho někam, odejde a už se tam neukáže. Tak bych čekal, že se vrátí a bude tu týranou ženu ochraňovat (zvlášt když křičela jako podebraná), ale ono nic, prostě odešel a toť vše.