jitrnic

Film jsem po dvaceti minutách vypnul, kvůli otřesnému českému dabingu.

Co to bylo???

Škoda, že se skvělou a zcela autenticky působící ústřední hereckou čtveřici (které pomohl scénárista výborně napsanými charaktery) nepovedlo doplnit stejně kvalitními herci - ti působí dost rušivě, což platí hlavně pro Petru Špalkovou a Csongora Kassaie. . I tak je to však asi nejlepší český film posledních let.

Nechutná "prázdninová pohodička", neposlouchatelné dialogy a nesnesitelní herci (hlavně dámská část ansámblu). Kdo jste někdy vodu jel, vůbec to s tímhle seriálem nezkoušejte, hodně vás znechutí.

Docela se mi to líbilo, třebaže film zavání kýčem na sto honů - zpomalené záběry vlajících hřív, siluety jezdců v zapadajícím slunci, všude kolem hory, Redford v klobouku rozumějící koním i dětem a další postavy, které, když zrovna necválají na koni, tak sedí u potoka, zpívají u táboráku nebo mudrují o životě (moc se tam nepracuje). Přesto to určitě není špatný film. Je vyprávěn zvolna, neuspěchaně a stejně se mu daří naladit i diváka, navíc je výborně obsazen (i když tu nikdo nic světoborného nepředvádí). Když se film dobral ke svému zcela předvídatelnému konci, zůstal tak ve mně celkem příjemný pocit.

Přepoetizovaná blbůstka, na kterou se příjemně kouká, pokud se zrovna moc neprojevuje hlavní hrdinka.

Tak napřed mě zarazilo chování opic, které se drží kolem ramen, objímají se, hladí, hubičkují, mezi nimi pobíhá Tarzan, který svými skřeky spíš než opici připomíná retardovaného občana - uvědomuju si, jak obtížné je takovou postavu věrohodně zahrát, jiná tarzanovská zpracování neznám, takže nevím, jestli ho někdo ztvárnil lépe, určitě však nepoměrně věrohodněji působilo např. Truffatovo Divoké dítě. Ve druhé fázi si zase Tarzan nějak moc rychle navykl životu v tehdejší civilizované společnosti. Možná filmu křivdím a jiná zpracování jsou horší, ale knižní předloha je úplně někde jinde.

Myšlenkou tento film navazuje na Milujte svého zabijáka nebo mu spíše předchází. Zatímco Clooneyho prvotina ukazuje, co se z televize stalo, tento film dává odpověď na otázku "A co by v ní teda měli dávat?", ukazuje dobu, kdy televize vzdělávala a také bojovala za ideály. Triumfem je obsazení Davida Strathama, nedovedu si představit v této roli nikoho jiného.

Na jednu stranu je to stále velmi vysoký režisérův standard, na druhou stranu mě David Fincher tak trochu zklamal tentokrát poněkud nízkou inovativností (na čemž neobvyklý námět nic nemění) a kopírováním vypravěčských fíglů svých (filmařsky dost konvenčních) kolegů. Ze všeho nejvíc mi to připomínalo Forresta Gumpa (tím jak hlavní hrdina - odlišující se a sympaticky naivní tak jako mimochodem propluje dějinami 20. století, aniž by se vnitřně změnil plus postava kapitána hodně podobná poručíku Danovi) a vyprávění formou čtení deníku umírajícímu člověku (kdy čtoucí musí chvílemi přestat číst, jak je dojat) už použil Minghella v Anglickém pacientovi (a možná i někdo před ním, nevím). Co z filmu dělá zapamatováníhodnou událost je kromě Fincherovy technicky tradičně brilantní filmařiny mimořádně dobře fungující herecká spolupráce dua Pitt-Blanchett. Strašně moc jim to spolu šlapalo, nepamatuju, kdy se mi naposledy takhle líbil nějaký filmový pár.

Film nás opět jen tak hřejivě hladí po duši místo aby ukázal skutečné lámání charakterů. Z herců nikdo neselhal, trochu mi vadili dětští herci a nepříjemně překvapili lehce přehrávající Abrhám s Šafránkovou. Mě se nejvíc líbil onikající elegán Menzel.