krijka

Nejlepší český válečný film, což píšu se vší úctou k Nebeským jezdcům, Atentátu nebo Signum Laudis. Je to film, který může konkurovat hollywoodským trhákům svoji výpravou a zpracováním. Jasně, můžeme poukázat na to, že písečná bouře vypadá v počítačovém zpracování trochu nedotaženě, ale to je jediná výtka. Jinak je to výborné použitím výzbroje i výstroje, a hlavně použitím pouště. To ona hraje hlavní roli a hraje ji úžasně, je majestátní a přitom smrtelně nebezpečná, což je vidět z každého záběru kamery a když do ní bijí granáty, člověk má tendenci se přikrčit. Zdárně ji sekundují i herci, skvělý je Vaněk i Novotný, ale úplným zjevením je Robert Nebřenský. I on má pár slabších chvilek, třeba když ve scéně z bunkru, kam se vojáci ukryli před bouří zamračeně sleduje hlavního hrdinu, vypadá trochu jako parodie na seržanta Burnese z Čety, ale jinak je výborný. Člověk má problém uvěřit, že je to tatáž osoba, která něžným hláskem zpívá, že „Prasátko nemá hlad“, nebo „Kapitán je pejsek“. Je drsný, zlý chlap, ale uvěřitelný. Což je právě na tomto filmu skvělé, jeho uvěřitelnost. Válka se totiž většinou neskládá ze statečných útoků, hrdinných obran a dobrodružných činů, ale právě z nudy, čekání a nicnedělání. Tento film to ukazuje skvěle, ale sám nenudí. A uvěřitelný je i příběh. Uvěřitelný a smutný. Podle opravdu důstojný pomník našim vojákům od Tobruku.

Je náš osud předem daný? Má smysl, bouřit se proti něčemu, co nás čeká? Můžeme změnit vlastní smrt? I to jsou otázky, které tento film klade. Jackův život není moc uspokojivý, utrpěl zranění hlavy a má výpadky paměti, byl nespravedlivě odsouzen za vraždu, kterou nespáchal a léčba v psychiatrické léčebně spočívá v tom, že ho nadopují a zavřou do schránky na mrtvoly smotaného ve svěrací kazajce. Nic moc. Pak ale zjistí, podobně jako Londonův Tulák po hvězdách, že v těch chvílích absolutní osamělostí může opustit své tělo a dostat se do budoucnosti. Ale ani to není nic moc, protože se dozví, že za čtyři dny zemře. Co teď? Pídí se po způsobu své smrti, snad chce i bojovat, ale brzy se dostaví ne rezignace, ale smíření a vyrovnání. Osud nelze změnit, ale je třeba pochopit, proč se to všechno děje. O tom tento film je, o smíření s osudem, vlastním životem, smrtí, snad s Bohem i s lidmi. Pochopit, co můj konec může přinést jim. Jak jim může pomoct. Jack to pochopí, udělá, co je třeba a… Zemře? To není podstatné a tvůrci na to neodpovídají. Důležité je, co zazní v poslední větě: „Kolik času nám zbývá?“ A jak tento čas nejlépe využít.

Jestli umí Sylvester Stalone hrát, to dodnes nevím. Jeho pozdější snímky mě přesvědčují, že spíš ne, ono taky co hrát s takovým obličejem, že? Ale jsou dva filmy, které mě přesvědčují, že by to snad mohl i zvládnout a to je samozřejmě Rocky a Rambo. Samozřejmě, shakespearvský herec z něj nebude nikdy, ale v rámci žánru…Příběh vietnamského veterána, který naráží na policejní zvůli je dobře znám a kromě hlavní postavy nemá s dalšími pokračováními nic společného. Je uvěřitelný, syrový, Rambo v něm není žádný neprůstřelný hrdina, je to prostě chlap, skvěle vycvičený v guerrilové válce, který, zahnaný do kouta, předvádí, co umí. A umí toho hodně. Závěrečná scéna, v níž se Rambo zhroutí a žaluje celému světu, že ve válce byl někdo a teď mu nedají ani místo vrátného je dojemná, i když levicově zaměřené filmfanoušky asi neosloví. Je to takový trochu nehollywoodský film, protože tam je dnes v módě spíš do „válečných štváčů“ kopat a tady jde vlastně o obžalobu společnosti, která se neuměla s vietnamskými veterány vyrovnat. Spousta věcí dnes může působit jako klišé, ale v tomhle filmu zazněly poprvé. Pro mě opravdová klasika.

Co je lepší? Čelit násilí násilím ještě tvrdším a nebo nastavit druhou tvář s vědomím morální nadřazenosti, která je ovšem násilníkovy zcela nepochopitelná? Film nabízí oba póly. Christian, frustrovaný po předčasné smrti matky, ze které viní otce, se postaví školnímu frackovi šikanujícímu nejen jeho, ale hlavně Eliase, trochu ufoidně vypadajícího kluka, který má navíc tu smůlu, že je ze Švédska. Christian nejen, že se mu postaví, on ho normálně brutálně zmlátí pumpičkou a ještě mu přiloží ke krku nůž. Funguje je to skvěle, fracek dá od té doby pokoj. Eliasův otec se zachová přesně naopak a když mu na ulici nafackuje gauner, nastaví mu druhou tvář. Film neříká, co je lepší, jen nás seznamuje s následky. Oba kluci, povzbuzeni úspěchem ze školy, se rozhodnou gaunera potrestat a nějak se jim to vymkne z ruky, stejně jako se Eliasovu otci vymkne ruky jeho pacifismus. Film je civilně natočený i zahraný, neřeší, co je správné a co ne, jen vypráví příběh. Na nás je, co si z toho vybere, jestli chceme být Eliasovým otcem, nebo Christianem. příběh je prostě lidský, hluboký, zcela skandinávský i když, co se dobrého konce týče, přece jen trochu ustupující převládajícímu vkusu. To vše doplňují dobré herecké výkony, zvláště obou dětských představitelů. Není to určitě špatné, ale už jsem viděl lepší skandinávské snímky.

Další z děl mistra Zemana. Je to dobré, atmosféra Verneových příběhů a hlavně rytin, zůstala zachována a je skvělá, v tom je Mistr prostě nepřekonatelný. Jenže z Mistrových filmů mě Na kometě bavil snad nejmíň. Chápu, je to natočené v roce 1970, takže jisté „poselství“ to mít muselo, ale tak prvoplánový boj za „tábor míru“, to snad nebylo nutné. Navíc to ošklivé koloniální dědictví, chlapeček prchající z domu zapáleného doutníkem… To až bolelo. Ale tohle se dá přehlédnout, i kulhající děj, protože všechno vyváží ona zmíněná atmosféra klukovských snů. Mám pro Mistra prostě slabost.

Nezačíná to špatně, Suchánek je jako celoživotní otloukánek celkem uvěřitelný, Vetchy jako silný, ale ne zrovna bystrý ranař je roztomilý a Hanák je vcelku přijatelně tajemný. První loupež a vlastně i druhá je vcelku vtipně natočená a pokud člověk nečeká zázrak, pak si může říct-vcelku zábavný film, tak trochu připomínající francouzské kriminálky o správňáckých lupičích. Jenže… Jenže pak bohužel přijde druhá polovina filmu a ta se mění v něco příšerného. Zlotřilci prchají s lupem do tropického ráje a užívají si. To by taky šlo. Čím dál větší roli v ději dostává ovšem bohužel Suchánkova snoubenka Víznerová-Prokopová a je to průšvih. Těžko říct, zda umí hrát, scénář po ní chce jen promenovat se a sem tam ukázat prsa a na to velký talent mít nemusí. To by člověk ale snad ještě i skousl. Ale co děj? Kam se ztratila logika, no řekněte sami, vy byste si ponechali k devadesáti milionům a to přes kartu s čtyřmístným pinem, který může použít každý? Naši stateční přátelé ano. Víznerová-Prokopová, poté co jí Suchánek oznámí, jak k penězům přišli, prchá do vlasti i se zcizenou kartou. Suchánek, zmaten láskou (člověk by neměl v padesáti hrát zamilovaného puberťáka) se vrací a všichni se hrozně diví, že je zatčen. Konec prozrazovat nebudu, aby nebyl případný divák zklamán, ale je strašlivý. Člověk by řekl, že takové klišé by mělo být parodické, obávám se bohužel, že tvůrci ho mysleli vážně. Takže první půle průměr za tři hvězdičky, druhá půle odpad. Dám tedy dvě, za chvilkové a občasné vtipnosti.

Film je trochu ve stínu Pelíšků, ale podle mě neprávem. Možná je to proto, že přišel až jako druhý a je strukturou příběhu podobný-změť vcelku veselých historek, dávajících dohromady jakýs takýs děj. Ale já mám pro Pupendo slabost, nemůžu si prostě pomoct, snad je to tím, že jsem si osmdesátá léta prožil, zatímco šedesátá ne. Jenže je za tím i něco jiného. V Pupendu je taková zvláštní hořkost, kterou nepřebijí ani ty veselé historky. Vznáší se tu téměř hmatatelný pach vyhnívání, kdy v Československu hnilo snad už úplně všechno. Podle mě to geniálně dokumentuje Hybnerův vtip. Náš domov je holt tady, v pr…. Už o nic nejde, všechno se samovolně rozpadá, revolucionáře s pochybnými ideály, ale přece jen ideály, nahradili aparátčíci v tesilových oblecích. Každý se třese, i když už se nevěší a ani moc nezavírá. Režim vás může jen skřípnout ekonomicky a nebo vás postihnout na dětech. Ten pocit hnití je až fyzicky odporný. Přesto se na něj vždycky rád podívám, třeba právě proto, abych si připomněl, že už v takovém marastu nemusím žít. Možná žiju v jiném, ale už ne v tomhle.

S historickými filmy mám prostě problém. Osobně mi vadí svévolné nakládání režisérů s minulostí a pan Forman nešel jinou cestou. Jasně, je to umělecké ztvárnění, pokud chci historickou věrohodnost, mám si pustit dokument (i ty ale stojí většinou za houby), jenže se domnívám, že by se autor měl historické pravdy držet přece jen pevněji. Tento film je jakýmsi podivným podobenstvím, odehrávající se, bůhví proč, ve Španělsku na přelomu 18. a 19. století. Jasně, inkvizice byla zlá, áno, a nikdy nikdo nečeká španělskou inkvizici, ale proč jí nasazovat hlavu ještě osobitější, než ve skutečnosti má? Pokud chce autor bojovat proti totalitě, proč si nevybere jinou organizaci? Inkvizice je natolik zneužívaná, že její použití ve mně už dopředu vyvolává pocit frašky a taškařice, viz Monty Python. Ale dobře, odhlédnu od historické věrohodnosti a přihlédnu jen k ději a ten je… No takový nedopečený pejsko-kočičkovský dort. Je to napůl telenovela, podivný příběh lásky nelásky, který je ale podaný natolik vlažně, až se musím přiznat, že mě vlastně vůbec nezajímalo, jak to s dcerou dopadne. Podle konce filmu ale režiséra taky ne, takže mě to nemrzí. Proč tam vystupuje Goya? Díváme se na příběh jeho očima? Nepřipadá mi to. A proč ten přerod z člověka, který myslí sám na sebe na láskyplného pečovatele šílené Portmanové? Proč se změnil? Protože ohluchl? Nebo protože po patnácti letech pochopil, že byla jeho inspirací? Proč byla inspirací? Že ji kdysi maloval portrét a nakreslil ji na fresku? Herecké výkony-matné, Bardema jsem už viděl v lepších rolích, Skarsgarda jsem si skoro nevšimnul a Portmanová mě neskutečně štvala hlavně v druhé půlce filmu, kdy, nevím proč, pořád křivila hubu. Nejhorší Formanův film.

Co s tímto filmem? Tváří se jako válečný, ale přitom o válce vůbec není. Hlavní hrdinové prakticky za celou dobu nebojují, prostý voják jen utíká z jednoho postu na druhý a nakonec končí v zajetí, jako jeden z nemnoha šťastných. Ostatní hrdinové jsou vesměs důstojníci a ti se v boji také neobjevují. Je to zvláštní, protože jinak se ve filmu válčí často. Jen ty válečné scény jsou natočené tak nějak zvláštně, pro diváka odkojeného Bratrstvem neohrožených až nezáživně. Přitom film má náboj, alespoň chvílemi, ale jinak se nedokázal zbavit klišé, které ho sráží. Vybraní hrdinové asi nebudou zrovna typickým vzorkem japonské populace, alespoň podle toho, co jsem četl v historických knihách o bojích v Tichomoří. Opravdu, neschopný pekař a v USA pobývající důstojníci, to asi nebude to pravé. K vidění jsou ovšem i typičtější vzorky japonské armády, tomto případě reprezentovaní příslušníky námořní pěchoty. Nový a netypický je pohled z japonské strany, se kterou se člověk moc často nepotkává. Takže moje hodnocení je-neurazí, nenadchne, příště se podívám spíš náhodou.

Salieri sice neodpovídá historické postavě (tady ze mě promluvil historik ), ale v rámci tohoto díla je to geniální postava. Nemůžu sice souhlasit s tím, co dělá, s tím, jak se snaží zničit génia, ale na druhou stranu ho chápu. Musel si všechno vydobýt sám, nic nedostal zadarmo, prosil Boha o jediné, aby uměl skládat hudbu. Na každou skladbu se nadře, ale myslí si o sobě, že je dobrý. Hudbě obětoval vše. A najednou se střetne s člověkem, který všechno, co on vytvoří v potu tváře, zvládá levou zadní. Snad by to i pochopil, kdyby se jednalo o člověka stejně zbožného a zapáleného. Jenže Mozart je úplně jiný, je to skřet s děsivým smíchem, beze špetky taktu, schopný urazit kohokoliv, včetně císaře. To Salieri musí cítit jako plivanec do obličeje, jako boží výsměch. Ale i Salierimu chybí pokora, by přijal boží záměr a rozhodne se zničit toho, kdo je podle něj urážkou lidství, urážkou hudby. Jenže pak s tím neumí žít. Toto všechno je zabaleno do filmařský bezchybného kabátu, kdy se člověk nenudí, i když se tři hodiny dívá na film o vážné hudbě. A všechno podtrhují fantastické herecké výkony. Prostě klasika.