mupimup

Svatojakubská pouť má při citlivém a moudrém zpracování úžasný potenciál pro vytvoření jedinečného road movie, které může chytit za srdce, omráčit bázní, rozesmát nebo inspirovat. Moje dojmy byly vzhledem k tématu a jeho podání zprvu očekávající, pak rozpačité a následně zklamané až naštvané, a to vše stihl autor během první třetiny filmu. Pocit, že Emilio Estevez vykročil na pouť levou nohou podobně jako Tomův syn Daniel ve mně sílily s každou postavou, která se Tomovi během cesty připletla do cesty. S nelibostí jsem sledoval sbírku pro mě krajně nepříjemných a herecky nevěrohodných kumpánů, kteří ze sebe s násilnou uspěchaností sypou osobní názory a soukromé záležitosti hned po pozdravu, završenou teatrálním vstupem posledního uřvaného elementa, jehož plánovanou knihu bych použil tak maximálně jako podklad pro klepání řízků. Nicméně postupem cesty se stala zvláštní věc, a ač se charakter postav či jejich podání výrazně nezměnilo, naučil jsem se s nimi jako Tom žít a putovat a posléze je přijal, což nijak nevylučuje, že mě dál různým způsobem lezli na nervy. Nevím, zda to byl autorův záměr, ale pokud ano tak vyšel. Ačkoli jde i přes dobrou hudbu, krásné lokace a hezký příběh o, dle mého soudu, vcelku průměrný snímek, má tu jedinečnou vlastnost, že dovoluje divákovi prožít nezávisle na ději, příběh vlastní. Čtyři hvězdy jsou proto výsledkem toho, že rád chůzi, rád poznávání nových krajů a rád Pána Boha. V Pouti se těchhle několik věcí podařilo celkem mile spojit. A konec se mi opravdu líbil. Zázraky se skutečně dějí, ale většinou jinde a jinak než to čekáme a než bychom si přáli.

Na všech dívkách, trápících se tím, že jsou abnormální, lze tento diskutabilní problém celkem snadno identifikovat. Ne tak u Hanny. Její skrytá abnormalita tkví v samotném genetickém kódu a jen Dr. Xavier ví kde se jí během dospívání ona neposedná šroubovice vyrazí. Současného diváka nicméně nějaká ta embryonální mutační odchylečka, pokud se ovšem nejedná o velryby nebo drozda stěhovavého, nerozhází. Hned úvodní malou ukázkou Hanniných schopností (a prvním okamžikem kdy mi zaskočilo), bylo její přemístění z díry v zemi na podvozek slušně uhánějícího Hummera, v kruzích mutantů zcela všedním prostým chycením se podvozku tzv „do teplejch“. Věru pokud by se Terminátor staršího typu, blahé paměti, pokusil o tentýž výkon, nacházela by beduínská děcka jeho součástky po prašných cestách Maroka ještě na sv. Abduláha. S dychtivostí dítěte ze školní družiny se tedy divák začne těšit na odvetu, kterou bledolící dívenka mezi dospěláky rozpoutá. Ale kde nic tu nic. Jsme seznámeni, vedle dalších podstatných informací, s nesnadným přechodem prostého severopolárního děvčete do složitých podmínek moderního marockého venkova, jejího nalezení první přítelkyně (jejíž zjevná abnormalita je v poměru k hlavní hrdince zcela mimo standard) a jejím prvním kontaktem s chlapci dychtícími po romantickém vztahu. Divákovu netrpělivost se tedy pokusí rozptýlit paralelní příběh Hannina tatínka alias cvičitele alias agenta zabijáka, který se po připlavání do Evropy (ano slyšíte dobře) utká ve vestibulu berlínského metra s přesilou protivníků. Tato bojová scéna má tak dokonalou a propracovanou choreografii, že je takřka zřetelně vidět, jak si jednotliví účinkující počítají kroky. Mezitím dochází i na Hannu, na kterou krutý nepřítel poslal zase, podle všeho, smrtelně nebezpečnou bukvici s dvěma nácky. Hanna většinu filmu někam běží což je s přihlédnutím k dosavadním akčním scénám asi dobře a vzhledem k její absenci vnějších abnormalit je to aspoň režijně bez rizika. Zatímco abnormalita logických mezer v příběhu musí vyrazit dech i jedinci, který si při snaze o napočítání do dvaceti musí sundat boty, pro mě byla největším šokem drzost pana Wrighta, který zcela nepokrytě překročil hranici mezinárodních úmluv i lidské slušnosti naklonováním Cate Blanchett a Erica Bany. Drzost o to větší, že mu muselo být jasné, že účinkování těchto dvou scénáře si vybírajících herců v podobném spektáklu, mu nemůže jednoduše nikdo uvěřit. Napadla mě jediná závěrečná scéna, která by mohla celý film ještě zachránit, a to jeden z bratří Grimmů, probouzející se v posteli a otírající si zpocený obličej se zamumláním: Doprdele, už mi z těch pohádek začíná hrabat.

Příběh Matta Kinga a jeho rodiny dozajista není sociální sondou ani psychologickou studií. Není ani bolestným melodramatem a vlastně ani nepůsobí jako umělecký obraz. Není zde třeba luštit tolik náročným divákem oblíbené skryté a ještě skrytější podtexty, o kterých se občas domnívám, že o nich neměl tušení ani sám autor. Čím ale rozhodně je, je neobyčejně vlídně a přirozeně podaným obyčejným příběhem, který k dojemnosti nepotřebuje smyčcový doprovod, či nájezd kamery na Opthalmoseptonex v očích zhrouceného umělce. Asi je to tristní, ale tenhle příběh dojímá jednoduše tím o čem je. O fyzické ztrátě ženy, kterou následuje její mnohem horší ztráta duševní. A zatímco tu první dokáže Matt ještě unést, druhá s razancí neočekávaného rozmetá jeho dosavadní sebekontrolu a zanechá ho pobíhajícího po Oahu ve snaze o opětovné poskládání vlastní duše. George Clooney je bezesporu výborný herec, který je v případě potřeby schopen utáhnout příběh i sám. Fakt, že jsem v Descendants mezi jeho výkonem a výkony ostatních zúčastněných žádný kvalitativní schod nezaznamenal, ukazuje na jednu ze silných stránek tohoto filmu, kde je možné si užít každý okamžik. Jediným slabším místem (a to dle mého soudu scénáristicky) byla pro mě promluva milencovy družky k Mattově ženě, ale vzhledem k tomu, že jsou ženy skutečně jiné, je možná přirozená i tahle. Přes všechnu bolest, kterou popisuje, filmu zřídka chybí humor spolu s něčím, co pozvedá a hřeje. Mám rád filmy o smutných věcech, ze kterých odcházím s vědomím, že život stojí za to a že i ze spálené země rostou kytky.

Přemýšlím proč mě tenhle snímek i přes spolehlivé herce, kvalitní, řemeslnou filmařinu, zasněný zvuk větru, dialogy s vtipnou pointou a především často neočekávaný vývoj, který je jinak vlastní jen reálnému životu, vlastně moc nebavil. Nechci bratrům Coenovým sahat do svědomí, ale spíš než o sdělení nějaké hlubší myšlenky jsem se často cítil být svědkem spíš snahy o zajímavost a nepředvídatelnost za každou cenu. Zjistil jsem navíc, že už jsem nějak unavený z psychopatů, kteří se s univerzálním občanem panem Šedým musí, ještě předtím než ho umlátí těžítkem a nechají projet skartovačkou, rozdělit o duševní poklady svého intelektuálního způsobu života. Pokud mezi režiséry probíhá nějaká interní soutěž v tvorbě pokud možno co nejobskurnějšího, vraždícího magora, uvítám, pokud zůstane u prostého vraždění a nebude už filosofovat. V tomhle snímku o to víc, že filosofování tu kape takřka z každého rozhovoru. Výše zmíněné dialogy, které mě skutečně pobavily, většinou vyplynuly z vzácných případů obyčejných rozhovorů jako telefonátu manželce: „Přijeď do El Pasa……A co máma?, nemůžu jí tady nechat…..Máma bude v pořádku…...(a zezadu) Jak to v pořádku? Mam rakovinu!... Vážná nóta, týkající se vyhořelosti a generačního rozdílu mě oproti tomu výrazněji nezasáhla, možná je tedy tahle země i pro starý.

Podobně jako u Kubrickovy Vesmírné Odyssey, kde by při výkladu režisérova záměru, tápal bez znalosti literární předlohy i sám A.C.Clark i Eubankův počin zanechává nepředvařeného diváka jaksi ztraceného ve vesmíru možností. Předpokládám, že u zrodu díla stála nějaká jednoduchá myšlenka, zamýšlené poselství. Proces odívání této myšlenky do uměleckého hávu ji nicméně, podle mého pod vlivem dalších a dalších nápadů, skryl za konstrukci z náznaků a mlhavých dojmů. Cože nám to tedy chtěl autor asi sdělit. Že jsme my lidstvo přezevšechno správná parta a vlastně, že All you need is love? Že bych měl být hrdý, že jsem zahrnut do jakéhosi pofiderního všeobjímajícího a vzájemně si na rameno poklepávajícího vědomí lidstva? Nebo, že se naše rozptýlené prvočinitele mohou ve vlnkách vesmírného vědomí těšit z toho, že jakási mimozemská inteligence má kartotéku se složkou „Člověk“ a kdesi kdosi se tedy, v případě zájmu, může (vedle názorů chobotniček ze sektoru GX30054L26) dozvědět i naše teoretická moudra? Příslušnost ke „společenství sociálních bytostí“, mezi nimiž se bere vlídné a nezištné chování jako vzácnost a jejichž odkazem vesmíru je daleko víc než láska odkaz sobectví, lhostejnosti a morální relativity, mě nechává chladným. I přes výborný obraz a opravdu vynikající zvuk mě Eubankův snímek svým apelem na lidské vztahy zcela minul, oproti jiným často překvapivě mnohem „hloupějším“ filmům.

Kdykoli si na tenhle film vzpomenu začnu se podvědomě usmívat a naprosto se mi nedaří soustředit se na jeho slabá místa. Vzhledem k tomu, že je vlastně jenom jedno (zato skutečně prasečí velikosti), není to ani potřeba. Na obsazení hlavních rolí nejmladším Hrušínským, jehož telecí výraz se vlastně k roli docela hodí, a tehdy ještě líbezné Bartošové se však z určitého úhlu pohledu dá dívat i jako na geniální tah. Herectví tohoto dua je pro mě natolik sterilní a bezvýrazné, že se pro mě stávají takřka neviditelnými. Paradoxně díky tomuto daru, je mi umožněn ničím nerušený zážitek z výborných komediálních výkonů ve „vedlejších rolích“. A jsou to právě scény Luďka Kopřivy, Petra Pelzera nebo Jana Přeučila, ale zejména bezkonkurenčního tria Nárožný, Preiss a Vízner, které pro mě pozvedají tenhle Soukupův počin do čtyřhvězdných výšin. Románek vyžilé, staré rakety a jelimánka odněkud z Dolní Řitě, je jejich působením nevyhnutelně odsunut do role nutné, křovoidní součásti jinak barvitého příběhu.

Pokud vám někdo bude tvrdit, že se současným vybavením je horolezectví bezpečný sport, je pravděpodobné, že byl ve svém životě skále nejblíž, když si v Chorvatsku na mělčině natrhnul prdel o útes. Nordwand však představuje dobývání hor ještě v době, kdy konopná lana našich hrdinů vyráběl provazník z Hohenbrunnu sice s láskou, ale při delším pádu jste mohli udělat zkušenost, jak asi vypadá vaše dolní polovina když se bez vás vrací zpátky do chaty. Stoupací železa nahrazovaly často cvočky v podrážce a skoby si nadšení alpinisté vyráběli samo domo třeba z vidliček. Nutno říci, že materiál tehdejších výrobků byl poněkud trvanlivějšího charakteru, zatímco dnešní příbory lze, při troše snahy, ztupit i o knedlík. Příběh z válečných let popisuje snahu dvou německých horolezců o zdolání poslední, neslezené, alpské výzvy. Severní stěna Eigeru je čarokrásná a děsivá. Její popularita nespočívá jen v její obtížnosti nebo počtu obětí, ale i v možnosti sledovat dalekohledem, spolu s natěšenými rodinkami turistů, pinožícího se horolezce po celou dobu jeho výstupu a čekat kdy skape. Vstupné 10 Euro. Děti a vojsko polovic. Příběh se zhruba drží skutečnosti, romantická vložka je lehce navíc. Mezi filmy z horolezeckého prostředí působí Nordwand ještě realisticky, úplně nejlepší je ho sledovat z deky s hrnkem horkého čaje. Přes přirozenou dramatičnost však na mě udělal dojem jen lepšího průměrného filmu. Tedy skoročtyřihvězdy.

Říká se, že revoluce požírá své vlastní děti a o pomstě by se možná dalo říci totéž. Těžiště Gideonova meče není ani tak v akční realizaci jedné z operací izraelské zpravodajské služby, jako spíš v psychologickém dopadu na její aktéry. Jak říká hlavní hrdina po prvním odstraněném terči: „Ano, bylo to snadné…..jestli je zabít člověka hračka.“ Je totiž veliký rozdíl mezi popravou a zabitím. Operace Mosadu cílená na potrestání teroristů odpovědných za Mnichovský masakr se totiž svým charakterem pohybuje v jakési šedé zóně mezi osobní mstou a kolektivním usmrcením, ve které je mezi vrahem a vykonavatelem rozsudku velice tenká hranice. Ačkoli nemám, a pravděpodobně ani většina z vás, pochyby o tom, že profesionální teroristé z daného seznamu si zaslouží přivázat k bucharu s pětilitrovkou nitroglycerinu v baťohu, přesto si nejsem jistý jakou stopu mohly provedené exekuce na daných operativcích zanechat. Přestože se jedná o starší a ještě navíc televizní film, jeho kvalita a působivost je i v porovnání se zpracováním na jaké jsme dnes zvyklí, stále srovnatelná. Brzdou prožitku tak pro mě byly jen toporné dialogy za něž ale, s velkou pravděpodobností, nese odpovědnost český dabing, a sem tam i kolísavý výkon hlavního hrdiny. V originále, a ještě lépe, v originálních jazycích, by mohl být výsledný dojem hned o volume procent lepší, ale mám-li být upřímný, titulky čtu asi stejně rád jako vy. Pro mě 70%

Ježíšek se zlobí! A na vině je samozřejmě zvrhlá vánoční dogmatika obyvatel Nového světa. Už to, že si jako všichni normální lidé dobré vůle neobalí pár rybích kostí, ale místo toho dusí v pekáči nějakého ptakopyska, je čirý, cinický výsměch skutečné tradici. To si snad dávaj pod ubrus peří, nebo co? Že nemaj kapry? No a co! My máme taky plnou sámošku jablek z Argentiny. Když se chce, tak to jde! Mno, ale zpět k hodnocení tohoto filmu. Když jsem se zhruba v polovině filmu probral, s údivem jsem zjistil, že zírám na davy mužiků v červených čapkách, útočících na Zimní palác a vedených jakýmsi Rudým Otyloněm, vlečeným kdovíproč soby. Apropo v dětství jsem měl kolo Sobi 20, asi že vážilo 20 kilo, ale to sem tak úplně nepatří, že. Během pár chvil mi došlo, že se nedívám na Rudé náměstí ani nebeský Jeruzalém v zimním hávu, ale na Santův polární base camp a Rudý Otyloň že není propagandou nafouknutý Lenin, ale sám velký X-boss osobně. Americký vánoční folklor by mě, při periodické masáži, svým kouzlem asi donutil konvertovat k jehovistům. I kdybych dostal pod stojan s kravatama jen svázaný ročník Strážných věží, aspoň bych bezpečně věděl, že mi je s uvědomělou láskou zabalili tatínek s maminkou a ne nějaký červenobílým buřtem cepovaný skřet. Dvě hvězdy za nadupanou, akční, vlakovou jízdu na ledě.

Tak tohle, vážení, je snímek, při kterém se mi žaludek strachy schovával za játra a zatmívalo se mi jak na základce při každoročním školním výletu na zubní oddělení. Dokonale znám okamžiky deset metrů nad jištěním, kdy jsem si, nevěda jak dál, opocený strachy uvědomoval, že to paličkování zase není tak špatná zábava. Oproti tomu lezení ve sto metrech jenom v košili fakt neznám, protože k tomu, abych měl na vrcholu problém trefit se tatrankou do huby mi úplně stačí ta standardní varianta. Taky mi ale není cizí ani ten úžasný pocit jistoty, kdy dokonale znáte svojí výkonnost, popřípadě lezenou cestu a prostě víte, že tenhle šutr vás neshodí a že se nemusíte bát. Pokud si ale, i při vší té jistotě, dovolíte pustit fantazii na procházku, zábava nabývá zcela nového rozměru a Klub přátel chodské krajky má opět zbrusu nového adepta na členství. Alexu Honnoldovi buď vyplivla ta část mozku, která je odpovědná za paniku (mě funguje na jedničku), nebo má sebeovládání a schopnost koncentrace jak mistr Yoda při teleportaci na latrínu. Co mu ale, k jeho velké cti chybí zcela jistě, je namachrovanost a strojenost. Pět hvězd jak dělo a co že je vlastně ta filmařina?