mupimup

Zlákán možností luštění poznámek v zaprášených knihách, spojováním ozubených koleček a vytahováním pavučinami opředených starých zásuvek v cestě za tajemným odkazem mechanického muže, zůstal jsem podstatně zklamán. Představitel Huga je samozřejmě nejroztomilejší chlapec co se na castingu objevil a spolu se sirotkovskou vizáží tvoří ten nejvíc slinotvorný objekt, který se kdy zhmotnil v pedofilních snech obstarožního úchyla. Chtít po něm, aby ještě k tomu uměl hrát, by už asi bylo moc. Když už jsem u těch úchylů, těšil jsem se i na projednou duševně standardní projev Sachy Barona Cohena, ale zůstalo jen u přání. Jeho postava, naneštěstí stejně tak jako celý spád a náboj příběhu, zůstala nedotažena. Zatímco kouzelná vizualizace lokací mě udržela před obrazovkou, poklad na konci, v podobě glorifikace dřevních kinematografických začátků, mě minul zcela. Vydržet u těchto amatérských, celuloidových zvěrstev a ještě si to užívat by mě nedonutil ani nadpoloviční balík akcií daného studia. Jakkoli jsem neobdivovatelem Huga Haase či Věry Ferbasové, vyústění filmu rozhodně v mých očích jeho katem není, tím je pro mě množství hluchých míst a především citelná absence použitelného humoru.

Mužů, kteří se za každou cenu snaží dostat svou ženu ven z kriminálu je určitě méně než těch, kteří usilují o pravý opak. Russel Crowe coby všední, univerzitní učitel je onou světlou výjimkou. Od jeho záměru unést milovanou manželku z federální věznice ho nedokáže odradit ani to, že k akčním hrdinům disponujícím bleděrudo fialovo černým páskem v čemkoli, polovinou muničního sladu, nebo aspoň základní podzemní laboratoří, má na míle daleko. Dále mu chybí peníze a vlastně i odvaha. To co mu zbývá je zoufalství. Tři dny ke svobodě tedy rozhodně není film, při kterém z gauče spokojeně sledujete vývoj děje beze strachu z rozuzlení, protože je vám jasné, že váš hrdina si ví rady v každé situaci, vidí za roh a domočí minimálně třikrát dál než jeho soupeři . Naopak. Při sledování pokusů pana Brennana ve vás stále víc roste pocit, že tohle prostě nemůže dobře dopadnout, a tenhle pocit vám vydrží až do konce. Na celém, určitě nadprůměrném filmu, je nejzajímavější právě ona proměna obyčejného člověka v tlaku neobyčejné situace, která navíc působí reálně a uvěřitelně. Otázkou, která tak při sledování změn v hrdinově osobnosti stále zřetelněji vyvstává je, jestli i po povedeném útěku budou mít oba nyní již zcela odlišní manželé ještě na co navázat.

Těžko říci, co způsobilo obsesi našich dvou ústředních pubescentů. Zda se vyrovnávají s traumatickým zážitkem raného dětství, kdy viděli, jak macatá sousedka lovila ve výstřihu makovou buchtu, nebo je rozhycovala přírodopisářka na ZŠ rozšifrováním nepochopitelných obrázků ze str. 87. Radim Uzel by věděl. Já, ač svého času rovněž účastník školního šmírování dívčích šaten, tápu. Obraz puberty vykreslený na dvou produktech časopisu Onan dnes, kteří by byli bez okamžitého koitu schopni zneužít i žebroví domácího radiátoru (naštěstí mimo topnou sezonu), se mi hnusí a humor založený na radostech honění (ve všech smyslech co vás napadnou) mě nerozveseluje. Pan Janák, kterému jde samozřejmě čistě jen o pobavení diváků, si může jen gratulovat k prvenství v přenesení amerických teenagerovských sraček do českého prostředí, do této chvíle o tyto zvratky ochuzeného. Můžeme jen doufat, že se normální hoši a dívky nepostrádající i jiné zájmy, v záplavě této legrace nebudou vnímat jako naprostí idioti.

Celý film je vlastně kaskádou nápadů a výborných gagů geniálně vykreslujících svůj mechanizovaný svět, počínaje symboly zásuvek na dámských a pánských toaletách a konče třeba baletní scénou Rodneyho a Fendera na rozsypaných kuličkách. A to hádám, že ještě x vtipů spatřilo svět jenom při komunikaci tvůrčího týmu a nedostalo se nikdy dál než k poobědnímu zákusku. Kouzlo tohohle animáče, ale spočívá hlavně v kombinaci nápadů s vtipem, u kterého nebudete davově hýkat proto, že jedna postava rozkopala druhou na prvočinitele, ale který ve vás často zanechá trvalý úsměv. Tento dar je navíc ještě umocněn výbornou hudbou a v neposlední řadě i dabingem. Co jsem ale nečekal, bylo překvapení (a dojetí) jakoby vedlejším příběhem vztahu Rodneyho a jeho otce a možná ještě víc jeho otce samotného. V lásce a skromnosti tohoto pro svět ukázkového lůzra jsem objevil zdroj síly, který umožňuje jakémukoli dítěti viditelně nebo třeba jen v soukromí dosáhnout hvězd, ať už je z nových nebo obnošených dílů. Pro mě má tenhle příběh hrdiny dva.

Mladý anglický inženýr přijíždí do srdce černého kontinentu začátku minulého století postavit přes řeku most, aby mohl vláček vesele rozšiřovat do dalších dychtivých koutů pohanské Afriky milou, ač nezvanou, britskou přítomnost. Konečně tedy mohou nešťastní černoušci směnit nerostné a rostlinné bohatství své země za potěšení z blahosklonné nadvlády evropských kolonizátorů. Nálada výborná, počasí přeje, dělníků jak na pyramidě, kde by mohl být problém? Možná jen ve dvojici lvů, kteří si spletli staveniště s družstevní výdejnou. Zpočátku rutinní záležitost se pomalu začíná měnit v noční můru a Duch a Temnota, jak je domorodci nazvali, přestávají být pouhými zvířaty a posouvají se do zhmotnění skutečných démonů. Spolu s nimi se mění v děsivou i atmosféra filmu a to o to víc, že se jedná o zpracování skutečného příběhu. Gradující napětí jednoduchého, ale silného děje je podepřeno dobrými postavami i kouzlem samotné, ještě nedotčené divočiny. Pro mě velmi zdařilý, působivý film, který bez velkých reklam splňuje všechno, co jsem od něj čekal i kousek navíc.

Tenká červená linie ani tak nepopisuje charakter invazního snažení amerických jednotek v Tichomoří, jako spíš osamělé hledání smyslu a odpovědí na vlastní otázky jedním z tisíců džunglí pohlcených amerických chlapců. Hlavní hrdina je totiž jedním z toho nešťastného procenta lidí, kteří realizují to, o čem všichni ostatní jen přemýšlejí (pokud se někdo nad takovými zbytečnostmi jako život či smrt vůbec pozastavuje). Potížista a snílek, co se nemůže rozhodnout, která z oněch dvou otázek jej fascinuje víc, jednou dezertuje k domorodému způsobu života na pobřeží a podruhé se poctivě snaží zapadnout do své jednotky. Působivě byť černobíle je zde vykreslován kontrast absurdity úsilí západních a východních mocností, jedno o co válčí, a pokojných, smířených domorodců uprostřed. Nejpůsobivější na snímku je však jeho atmosféra. Tíživá, znepokojující nálada na invazním křižníku budila dojem, že pokud by plavba trvala ještě o týden déle, mohly by invazní jednotky napochodovat přes pláž rovnou do blázince. Jedním z nástrojů, používaným ve filmu Malickem k vykreslení nálady scén jsou lehce kolísavě působící vnitřní promluvy zúčastněných, které někdy zasahují cíl, někdy nenávratně bloudí v tajemných náznacích filosofova nitra. Ač občas nepochopeny, přesto výborně vytváří hmatatelné ovzduší lidského zmatku, motivací, hledání a otázek, k nimž si může divák hned přidat ty vlastní. Snímek má velice silné okamžiky, které spolu s výbornými obrazy a mistrovskou Zimmerovou hudbou vytváří jedinečně emočně nabitý zážitek stojící a padající ovšem s divákovým přistoupením na způsob Malickova zpracování a jeho ochotu se mu poddat.

Předem se omlouvám za spoilery, ale u tohoto díla se prostě nedokážu udržet a vzhledem k bohatosti děje mám naději, že budoucímu diváku nevznikne tímto komentářem nenahraditelná škoda. Příběh se totiž snaží o vybočení z tradičních schémat těchto filmů – mladíkovi zabijí mistra, mladík trénuje a nakonec mistra pomstí, změnou na mladíkovi zabijí mistra, mladík trénuje a nakonec mistra nepomstí, protože jeho vrah si mezitím, vlivem špatného svědomí, za trest upižlal hokejku. Nicméně mladík prostě potřebuje někoho ve finále zkopat a tak následuje složitá výroba sekundárního padoucha. Hned od úvodních titulků je divák seznámen s obligátními zvukovými efekty, doprovázejícími smrtící údery, vyráběné pravděpodobně členem štábu, který za scénou mlátí prknem elefanta přes prdel. Ve finální hromadné bojové scéně už pochopitelně prkenný mlátič nestíhá s frekvencí a dle všeho je mu operativně poskytnut pomocný asistent. Nebýt vložené scény berla versus tonfy, kde pracovník vymění prkno za triangl, mohlo to snad trpělivého chobotnatce i přestat bavit. V závěrečném souboji pak sekundární padouch po třech trefách loktem do vajec a cca dvaceti úderech malíkovou hranou do hrtanu usoudí, že by to mohlo špatně dopadnout a dělá mrtvého. Celé finále je přitom uvedeno jakousi asijskou obdobou Cimrmanova „okamžiku pravdy“ jen s tím rozdílem, že zdejší provedení je ještě o něco zábavnější. Co se týče kvality soubojů, mají nádech reálného boje a budoucí virtuozity vlastně jen scény s Jackie Chanem, ostatní protagonisté mi připomínali svými robotickými pohyby spíš nacvičování spartakiádní sestavy důchodci s obručí. Šokujícím zjištěním však pro mě byla jiná věc. Asijská schopnost plagiátorství dozajista takřka nemá fyzické hranice a není žádným tajemstvím, že každý průměrný čínský venkovan je bez obtíží schopen si za chatrčí postavit funkční kopii urychlovače částic. Objevení Morriconeho hudby z o sedm let mladší Mise v tomto asijském spektáklu však dokazuje, že Čína konečně dotáhla tento fenomén až k vykrádání budoucnosti.

Jste-li diváci mého živočišného druhu, pak vás na konci druhého filmu s oblíbenou animovanou partou obklopí hluboká nostalgie s vyhlídkou světelných let čekání na další pokračování. Při objevení existence jakéhosi seriálu s naší nenažranou pandou v hlavní roli může být tenhle smutek nejprve na chvíli zaplašen a pak opětovně vzkříšen (to zase v případě objevení, dle mého soudu dost nešťastné popravy, které se tomuto seriálu v komentářích na čsfd dostalo). Očekávat od televizního seriálu stejnou kvalitu animace a hloubku prokreslení příběhů jako měl celovečerní film je jako čekat od skinheada vydání sbírky lesní lyriky. V čem ovšem LoA slabinu nemají je nápaditost jednotlivých epizod, ačkoli dokonce i u Esmeraldy její fanoušci vědí, že nějaké malé procento dílů je prostě slabších než ten silný zbytek. Spíš než v grafice (která má mimochodem stále slušnou kvalitu) nacházím pak slabinu epizod spíš v nevyvážené míře Poova lemplovství. Ačkoli někde Po působí tak, že by zvládl vyrobit kopancem z žebřiňáku novou družici, jinde zase dělá dojem, že nerozbije vejce kladivem. Opravdová síla Legends of Awessomenes spočívá ale ve skutečně výborném humoru, který se dle mého soudu tomu filmovému naprosto vyrovná. Pokud chcete víc nahlédnout pod pokličku života v Nefritovém paláci a spíš než detailní bojové scény oceníte dobré a nápadité gagy, věřím, že pro vás LoA nebudou zklamáním, ale pobaví vás stejně, jako se jim to podařilo u mě.

Film odehrávající se v Palestině roku 1948 vypráví, na pozadí událostí po vyhlášení státu Izrael, příběh několika přátel, kteří se dějinným zvratem octnou na opačných stranách barikády. Obávaje se nízkorozpočtové snahy o monumentálnost, dohánějící nedostatek prostředků „životním výkonem“ nadšených neherců, byl jsem překvapen velice kvalitním zpracováním, počínaje dobrou výpravou a historicky korespondujícím scénářem až k přirozeným hereckým výkonům bez emocionálního přehrávání (což by mě u entuziasmu blízkovýchodních etnik ani nepřekvapilo). Ještě překvapivější však pro mě bylo celkové vyznění filmu. Není vůbec samozřejmé natočit výpověď o arabsko-židovském konfliktu okořeněném britskou přítomností, a zároveň se vyvarovat démonizování nebo naopak glorifikaci jedné ze zúčastněných stran, popřípadě zjednodušenému humanistickému slintání, pomíjejícímu jak historické tak i duchovní souvislosti obou národů. Místo jednostranné odpovědi, přiklepávající právo či Boží přízeň jedné ze stran vypráví autor osobní příběhy ztrát i nadějí, ale hlavně přátelství, schopného ukončit kolotoč osobních pomst. Mír mezi národy bude totiž vposledku vždy závislý na míru mezi dvěma obyčejnými lidmi a zatímco ryze institucionální mír dlouhodobě neobstojí, při smíření dvou lidí už bude tento zase jen formalitou.

Penzista a čerstvý vdovec Walt Kowalski sedává na verandě svého domu a přes vyvěšené pruhy a hvězdy s nelibostí sleduje proměnu svého okolí. Je škoda, že i ostatní obyvatele Waltovy ulice nenapadlo vyvěsit své národní vlajky, protože vzhledem k tomu, že je Walt v ulici zřejmě jedním z mála američanů, mohlo být v ulici hezky barevně. Zato v čekárně místní zdravotnické ordinace to už rovnou vypadá jak v táboře Červeného kříže na předměstí Kuala Lumpuru, nemluvě o čínské doktorce za dveřmi. Když se pak další rodinka senochrupů odkudsi z Laosu nakýbluje do domu hned vedle našeho korejského veterána, dají se do pohybu události, které nakonec ulámou ostny Waltovy xenofobní dušičky a postaví ho po bok sousedovic fousatého teenagera Taa. Téma nevrlého dědka a žlutého chlapce odvedle není sice nic světoborného, ale při citlivém zpracování může jít o příběh, který vás spolehlivě donutí nabrečet si do pytlíku s chipsama. I přes mou úctu k C.E. však na mě film působil jako strojový sled účelových scén, z nichž každá má mechanicky z diváka vymáčknout potřebný dojem, aby se mohl příběh posunout dál. Výše zmíněné vymačkávání navíc probíhá zcela neobjevně a polopaticky, za pomoci modelových scén, aby divák náhodou ve výkladu záběru nezabloudil: Scéna vlastní mě nechápou – děda slaví narozky a syn se snachou se ho, asi aby se nenatahovala stopáž, hned druhou větou snaží vystěhovat a nacpat do starobince. Scéna a jejich děti tuplem – oproti rodičům, vnučka, která už na první nastartování je programaticky k nakopání do prdele, chce jenom dědovo fáro a pohovku. Scéna děda tu už dlouho nebude – Walt třikrát předvede obligátní chrchlání do kapesníku či do dřezu, přičemž kamera ani jednou neopomine zdůraznit vychrchlanou krev, aby bylo dostatečně jasné, že děda doklepává. Scéna žluťoch odvedle je asi člověk – Walt pozoruje, jak se babičce odnaproti rozsype nákup, bílí haranti se jí posmívají, ale Tao přiběhne a pomůže jí ho sebrat... Všechny ty přímočaré až zjednodušené scény by mohly fungovat, kdyby nenásledovaly suše jedna za druhou a byly doplněny oním něčím navíc, co ani tak nesouvisí s hrubou kostrou příběhu, ale dává filmu nádech sledování reálného života. Tato masitější výplň zde však chybí, stejně jako výraznější humor. Film určitě není špatný a dotkne se zvlášť svým silným zakončením, nicméně po předchozích Eastwoodových projektech je pro mě lehkým zklamáním.