mupimup

Když jsem se před časem, v záchvatu nostalgie, zeptal ve videopůjčovně na tenhle titul, byl jsem zmatenou obsluhou odeslán do oddělení sportovních dokumentů. Po vysvětlení, že nesháním biografii Emila Zátopka a zároveň se nejedná ani o utajené pokračování Forresta Gumpa si vzal mládenec týden na prohledání archivu a já odešel s prázdnou. Výsledek se však brzy dostavil a za pár dní mi vyčerpaný pracovník s triumfálním výrazem předával zaprášený nosič. Byl to On. Snímek z doby, kdy se dnešní filmová klišé teprve tvořila, takže jste je mohli na plátno házet lopatou a nikdo se nad tím nepohoršoval. Arnoldova přítomnost navíc zřetelně určovala charakter nabízené zábavy a spolehlivě tím selektovala potencionální diváctvo. Snímek naštěstí nepostrádá určitý nadhled. Jenom nadhled totiž mohl umožnit vytvoření záporáků z tak kouzelných úchylů jako karikatury finského drvoštěpa, který nemůže pro chlupy ani připažit, čínského propagátora ultimátní formy hokeje nebo mého oblíbeného zpívajícího vepřoida s žárovkama na řepě. Díky těmto odlehčením, která si dovolil film sám k sobě, mi pak jde spolknout i skutečně nenáročný příběh včetně zákonitého konce a bez většího pocitu viny přidat třetí hvězdu.

Smutný, vtipný, znepokojující, lidský, obyčejný…všechna tato adjektiva by bylo možné použít pro Schumacherův film. Ačkoli dokáže absurdními situacemi upřímně rozesmát, hned za zábavným nátěrem se nachází hluboké zoufalství labyrintu civilizačních zdí a společensky posvěcených deformit, s kterými je konfrontována jedna vyšinutá duše. Cesta jednoho pomateného muže, který si myslí, že právě on je normální, je tvořena řadou setkání s jinak pomatenými lidmi, které pro změnu máme za normální my. Každé z jeho setkání je jiné a odhaluje jinou formu zvrácenosti, ale rozhodně žádné z nich není nudné nebo zbytečné. Stejnou měrou to platí i pro vedlejší příběhovou linii posledního služebního dne postaršího policisty, která se s hlavním příběhem protíná. Volný pád je film, který působivě graduje až do konce. Jeho síla však přesto není v silné finální scéně, která by přinesla rozuzlení či pro diváka přežvýkané poselství. Zasahuje plošně jako celek, každým okamžikem a dialogem a jaké poselství kdo přijme, je ponecháno na divácích. Pro mě osobně dokonalý film, jaký se povede jednou za život.

U příběhu skupiny římských vojáků, přeživších piktský masakr své legie a ztracených v mrazivých, nepřátelských lesích severní Británie, neočekávám psychologickou analýzu konfliktu civilizace pronikající do domorodého prostředí, ale drsnou survival honičku s řemeslně zvládnutými bojovými scénami tvrdých chlapů (a když už ani to ne tak aspoň nějaké použitelné emoce). To první evidentně režisérovým záměrem nebylo, to druhé pravděpodobně ano, nicméně i přes slibný začátek nakonec zůstalo jen u záměru. Následující akční scény jsou zcela adekvátní bojovým schopnostem bývalé úspěšné modelky. Olga Konstantionovna dokonale zhodnotila celotýdenní kurz ovládání zbraní (vyjma úterý a čtvrtka, kdy si osvojovala piktský životní styl a malování na hubu). Následně vyzbrojena začerněnými bulvami a vražedným výrazem, který jsem naposled viděl u chlapa potýkajícího se s několikadenní zácpou, vyráží ztrestat masivní zbraní ve své anorektické ruce nenáviděné vetřelce. Na rozjezd něco lehčího, třeba jen asi o dvacet let staršího, silnějšího a zručnějšího, mnoha řežemi protřelého generála Deváté Legie. Plochost příběhu mě ani v nejmenším neuráží, ale něco mi říká, že obsazování modelek či jiných hollywoodských krasavic s dokonalými nehty do rolí piktských divošek, žijících s odpuštěním v lese, nebude ta správná cesta.

Nedávno jsem tenhle film z recese doporučil svému kamarádovi, který se za prvé: věnuje závodně střelbě z pistole, a za druhé: nesnáší nereálné akční scény u snímků, které se neprofilují jako parodie. Uhodnete výsledek? Zhruba po několika minutách poctil autora filmu prvním nevěřícím výdechem „Ty pí.o“ a bylo po projekci. Nejsem taková citlivka a i díky své schopnosti (naneštěstí omezené) vypínat okruhy svého mozku až na první signální, jsem prošel celým filmem až do závěrečné balistické hyperkřivky. Po opětovném nahození systémů jsem však zděšeně seznal, že i přes všechny sofistikované štíty se do mé soudnější části vědomí otiskl jakýsi reálný negativ právě shlédnutého. Jeho příčinou se náhle z pokusů o drsnost stala lehce trapná záležitost a znásilnění fyzikálních zákonů doslova vykoplo dveře místního oddělení mravnostní policie (a to zdaleka nemluvím jen o střelbě). Vzhledem k (samozřejmě subjektivní) nesympatičnosti ústředního chcípáka už celý dojem nezachránil ani můj oblíbený Morgan Freeman. Jedna hvězda za vtip s klávesnicí a možná ještě něco jiného (tak zřetelný ten otisk chvála Bohu zase není).

Na lize jsem byl naposled, když jsem tam vzal svou nastávající, aby mohla sama osobně prožít tu atmosféru zeleného trávníku a férového, mužného zápolení. Poté, co k mému překvapení začala uprostřed domácích fanoušků hlasitě povzbuzovat hostující mužstvo, protože se podle ní "více snažilo", jsem se studeným potem na čele ocenil pronikavou bystrost a schopnost okolních vlajkonošů rozeznat fotbalem nedotčenou duši, která se projevila tím, že jsme nedostali přes držku. Možná, že za laskavým přístupem tvůrce filmu ke šťastnému světu skupiny zde vlastně neškodných sparťanských rowdies, stojí nějaký podobný zážitek. Mezi, až na pro mě nepřesvědčivého Michala Novotného, výbornými postavami září jak drahokam dvojice anglicky mluvících individuí. Záměrně se zdráhám je nazývat herci, protože jejich projev je naprosto dokonale živočišný a mám silné podezření, že se tito dva talenti museli dostat před kameru jen v rámci nějakých veřejně prospěšných prací, nařízených jim soudem za pochcání pomezního rozhodčího. Kdosi s niternou potřebou odhalit chvějící se duši příběhu a následně ji nacpat do odpovídající žánrové přihrádky může identifikovat tento snímek jako špatně natočenou sociální sondu o postadolescentní segregaci excesivního charakteru. Pro někoho je to zábavná, s vlídným nadhledem servírovaná jednohubka. Anebo je to prostě jen zobrazený kousek života. Příběh, který nemá žádnou pointu, anebo jich má tisíc, stejně jako můj včerejší obyčejný den.

Pokud bych měl objektivně hodnotit hloubku příběhu, realističnost scén, nebo nedejbože dobové reálie Divokého západu, vypadal by tento komentář nejspíš značně odlišně. Narážím však na záhadnou, takřka duchovní bariéru (žeby ještěři z pekel?), která se mojí objektivitě úspěšně brání. Jakmile zazní úvodní znělka a na obrazovce se objeví dva hrdinové, kteří pravděpodobně právě vyjeli i s koňmi z autoklávu, jsem ztracen. Podobně jako věhlasný kritik v Ratatouille po prvním ochutnání, znovu sedím s tátou v dnes již dávno zrušeném kině a spolu s dalšími konsternovanými dětmi zažívám náhle v normalizačním světě příval dobrodružství a vůni dálek. Hypnotizován nevnímám uhozenost Sama Hawkinse ani fakt, že apači mají zřejmě v pueblu instalovaný mandl, ba dokonce ani umělohmotnost Lexe Barkera. Můj táta dodnes vzpomíná jak při objevení indiánského šiku, cválajícího na pomoc obléhané Butlerově farmě, všechny děti zcela spontánně vyskočili ze sedadel a s extatickým výrazem a gesty křičeli: “ Vinetou“ !!! Myslím, že vzhledem k tak silným zážitkům, utvářejícím mojí duši, může být společnost ráda, že nechodím do zaměstnání s tomahavkem a že se jejich vliv projevil jen v tomto neobjektivním hodnocení.

Geniální kreace tří excelentních mimů, která by, nebýt vytvořená v ostnatým drátem obehnaném socialistickém ráji, cestovala po světě a sklízela zasloužený obdiv. Jako dítě jsem asi nejvíc miloval Jirákovic buřta a scénu s acylpyrinem, dnes už nejsem schopen posoudit kdo z těch tří je lepší. Nadčasová záležitost, zařaditelná po bok Chaplinových, Keatonových a Lloydových grotesek.

Věřili byste, že v jednom dílu tohohle průlomového seriálu jsem jako dítě účinkoval? Je mi jasné, že celou fanouškovskou megaobec zklamu, ale nemůžu jinak. Jako zainteresované hvězdě mi prostě není dovoleno tenhle majstrštyk hodnotit.

Bolestný i nadějný příběh o dvou časových liniích, s excelentním Ralphem Fiennesem a jednou z nejpůvabnějších hereček, které znám, Juliette Binoche. Ačkoli jsou představitelé dalších postav rovněž výborní (zvláště Kristin Scott Thomas), Fiennes a Binoche předvádějí, i díky mistrnému scénáři, takovou škálu emocí, že jejich party jsou skutečným zážitkem. Snímek odehrávající se během zmatených let dotčených světovou válkou, dílem v africké poušti a dílem ve venkovském klášteře, nese zvláštní pokojný nádech opuštěných míst, kterých se válka moc nedotkla. Příběh lidských vášní, křehkosti, zmatků a hledání není podáván s násilným patosem a ani to není zapotřebí, zasahuje prostě svou přirozenou emocionalitou vyplývající ze sdílení ztrát a nadějí samotných postav. Soudit lidské pády je snadné. Nesnadné je pro nás často chtít porozumět jejich pozadí a motivům. A i když porozumění neznamená souhlas, má tu moc přiblížit takřka jediný zdroj pokoje zdecimovaným duším, odpuštění.

Film představuje Paříž 19.stol., přičemž ta je zde vykreslena způsobem, kdy v každých druhých dveřích musí být nutně bordel a zbývající dveře patří zákazníkům. Oproti tomu ten fyzický bordel je naprosto všude. Na pozadí temných uliček čpících močí, mlhy a plynových lamp, probíhá souboj legendy francouzské Sureté Eugéne Francoise Vidocqa s tajemným fantomem se zrcadlem, živeným hrůzou jeho obětí, místo tváře. Že francouzi nejsou normální ovšem, vzhledem k výše zmíněnému prostředí, nikoho ze zbytku světa nepřekvapí. Výborný Depardieův Vidocq zde činí onu světlou statistickou výjimku. Souhrnem - Napětí je dostatečně napjaté, dramatické scény dostatečně dramatické a finále důstojné lepší historické kriminálce. Skoročtyřhvězdičkový snímek, který nezamrazí do sedadel, ale postará se o příjemné pošimrání divákových nervů.