Heraldika

Hodně vtipná hořká komedie ze severu. Při některých scénách se prostě musíte smát, i když jde o smutné a závažné téma. Ale proč ho nepojmout s takovým nadhledem a tak krásně "sadisticky" jako hlavní hrdina? Nicméně srdcová postavička je rozhodně Asbjorn - robotický sešup ze schodů s baletní otočkou do křesla, při níž jedním rozmáchlým gestem popadne flašku alkoholu - to by nikdo jiný lépe nedovedl.

Tak to jsem kdysi viděla a byla to paráda. Je to krásně vedený příběh o divadelních looserech, které si ihned zamilujete. Režie byla skvělá.

Nemohu než trochu pozvednout celkové hodnocení. Nechápu, jak někdo může dát odpad, když už minimálně poslední tanec v dešti byl tak neuvěřitelný, že něco podobného budete v kinech dlouho marně hledat. Choreografie z říše snů. Pokud totiž vypustíte dějovou linku, dostanete fantastický taneční nářez. Nové tváře jsou velmi sympatické, ze scénáře jasně odkapává nadsázka a celkový dojem nepokazí ani povinný proslov a závěrečný přeslazený polibek - to byla totiž jedna z těch nadsázek. Já se upřímně pobavila, a to už mi opravdu není -náct.

Velká spokojenost, jednoznačně film pro velké plátno. Film, ve kterém se toho zase tak moc neděje, což neznamená, že své diváky několikát pořádně nešokuje. Absence hudby je ohromnou pomocí při budování tíživé atmosféry, herecké výkony netřeba komentovat a celkový dojem tak zůstává hodně dobrý. Kdo viděl famózního Javiera Bardema pouze v tomto snímku, nechť nelení a prohlédne si pár z jeho 141 dostupných fotografiích na IMDb. Nepřestanete se divit, jaký je to fešák.

Přisprostlá poetičnost seriálu a v něm zářící, neodolatelný "špinavý pán" v podání skvělého Duchovnyho. To se mnou momentálně hýbe.

Čím je pro léta 90-tá Forrest Gump, tím je pro ta 80-tá Rain Man. Howgh.

Totální závislost. A co se týče preferencí - Hiro je miláček, ale Syler je Syler. Geniální a krásný padouch.

Opět skvěle odvedená práce na dokumentu - jen když si představím, kolik času musel věnovat přípravám, aby do sebe na konci vše "krásně zapadlo" a my byli přesvědčeni o jediné pravdě Moorově. A to je na druhou stranu klasický kámen úrazu jeho filmů - je to prostě tak strašně jednostranné, manipulativní a vyděračské, že i když může být většina z toho pravda, stejně vás to ve finále neskutečně irituje. Škoda.

50% je bohužel maximum, které mohu tomuto filmu připsat. Přitom téma je to nepochybně velmi zajímavé a na Schnabelovo pojetí se člověk tak nějak těšil předem. Asi chyba, která se poslední měsíce bohužel často vymstívá (viz.má recenze na Pokání). Začátek je skvostný, divák se úplně cítí v kůži člověka, zavřeného do "skafandru celkového ochrnutí". Okamžiky rozkoukávání, mlžné vjemy a útržky hovorů v nemocnici - brr, nic hrozivějšího si neumím představit. Ale postupně začne film sklouzávat k dosti vyděračskému tónu a přehánění. A to bohužel stylem, který mně osobně nedonutil k dojetí ani k pláči. Žádnou nadsázku a lehkost jsem tedy opravdu nepozorovala - a přitom je film takto prezentován - jak to?

Rozhodně se nejedná o béčkovou záležitost. Pokud nahlédneme pod slupku akčně se tvářícího filmu, objevíme velmi zajímavou psychologickou sondu do duše válečného veterána, osamoceného především v boji s vlastním traumatem. Ten "vnější" boj je jeho způsobem, jak se s bolavou minulostí vyrovnat. Svým poselstvím lze přirovnat k Lovci jelenů.