Heraldika

Bohužel jsem „lízala plátno“ z první řady v Malém sálu ve Světozoru, ale to, a pak trochu špatný zvukový záznam, byla jediná dvě negativa na tomto krásném poetickém čemsi. Film to nemohl být, to bych poznala! Tohle plynulo jako řeka, táhlo se jako med, takhle moc klišovitě prosté a křehké dílko to bylo. Vesnice. Láska. Čekání. Naplnění. Howgh!

Tak tohle jsem asi nepochopila. Jediné dva pocity, které mi utkvěly v paměti po 11 letech je výborná Tatiana a chuť na šťavnatá zelená jablka  jinak NUDA. A ta hudba, auau.

Film, který dle mého soudu stojí a padá na jedné postavě – Jarek Nohavica je prostě NĚKDO. Obrovská osobnost, bez které by tento jinak dobrý film – a to si pravdivě přiznejme – byl jen dalším polo-hudebním snímkem, (viz Mňága – Happy End), kde už pan režisér trochu vykrádá sám sebe. Ale za Jarka mu to odpustím!

Nádherná hudba, kterou zkomponoval Georges Delerue, je první věc kterou si pocitově vybavím. Četa patří zřejmě k nejpoctivějším Stoneovým snímkům - možná proto, že je to jeden z mála jeho filmů, ze kterých je cítit vnitřní potřebu jej natočit, předložit téma, které má osobně "prožité", které ho bolí a trápí... Mám tím na mysli především důmyslně scénáristicky předpřipravenou scénu masakru ve vietnamské vesnici, kdy protagonisté nenápadně a po malých krůčcích přestupují vratkou hranici mezi "ještě normálním" chováním směrem k už neodčinitelnému zlu, a to včetně sugestivně vykreslené intelektuální ambivalence, ve které se v dané chvíli zmítá Stoneův hrdina Chris ("zasvěcovaný" Chris versus jeho dva zasvětitelé - dobrý a zlý neboli Barnes a Elias.), současně odpuzován i fascinován násilnostmi, které se před ním odehrávají. Tenhle film je silný jako smrťák po prokalené noci.

Film, který v sobě má zárodek vnitřní rozpolcenosti a chápu ho spíš jako torzo, nespojitý sousled geniálních epizod i nepovedených provizorií. Vše nepovedené a nedotažené je v Nebi nad Berlínem bohatě vyváženo řadou neopakovatelných filmových okamžiků - úvodní montáž "průletu" Berlínem, celá scéna v knihovně, scéna se sebevrahem na vyhlídkové věži, či geniálně zkomponovaná scéna motocyklistova umírání, to jsou okamžiky, které svou uhrančivou intenzitou polapí..

Nejvydařenější díl z barevné trilogie, na čemž má největší zásluhu Juliette. Pikantní ovšem je, že znovu se na tento díl dívat nechci. Je to velmi depresivní podívaná.

Jestli z tohoto filmu vyplývá nějaké ponaučení, tak pouze toto: nikdy nekritizovat obsluhu v podnicích nižší kategorie.

To je klasika, a ta nemůže dostat méně než 4*. Je to slaďáček, který mě vždy a znovu donutí se dívat. Od začátku do konce.

chvílemi skoro nedýcháte..

...také jsem plakala...