Květula

Začátek je perfektní a vůbec celá první půlka má krásně našlápnuto. Cage by rozhodně měl po zbytek svého života chodit v uválených hadrech a s prošedivělou parukou na hlavě, charismatičtější snad nikdy nebyl. Bohužel po necelé hodince se do filmu připletou staré dobré frázičky typu "zachráníme svět" a "když to nedokážeš ty, tak nikdo" a ještě k tomu ta blonďatá slečna, která je sice pěkná, ale blablaláskablabla... a jde to z kopce stejně svižně jako to předtim šlo do kopce. Možná trochu svižněji, protože hold směrem dolu se vždycky jede rychlejc.

Tenhle film má spoustu kladů, ale bohužel taky dost záporů. Obrovským kladem je švédština. Je opravdu osvěžující konečně slyšet taky jiný jazyk než angličtinu a vidět neokoukané tváře. Tím se dostávám k dalšímu kladu, kterým je Lisbeth. Naprosto perfektní. To se ovšem nedá říct o Mikaelovi. Ano, hraje dobře, ale podle knihy to má být neuvěřitelně charismatickej chlap, kterej sbalí každou ženskou už tim, že kolem ní projde. Nevim, jestli mají švédské ženy tak odlišný vkus, ale s těmi českými sme se shodly, že Miakel tedy opravdu NE. Dalším kladem je pochmurná atmosféra filmu... A tím jsem klady vyčerpala. Příběh je tak neuvěřitelně osekaný, že nečíst knihu, tak spoustu věcí vůbec nepochopím. Každou chvíli jsem jen kroutila hlavou a říkala si: "Proč to dělá?" Beru, že ta knížka má skoro 600 stran a do filmu neni možné nacpat všechno, ale takhle na mě Mikael a Lisbeth působili jak párek superhrdinů. Stačilo se vždycky jen na něco kouknout, na pár vteřin zamyslet a "No jasně, takhle to je, to je přece jasný." Takže pro mě film bohužel zklamáním.

Zatímco většinu seriálů, které jsem sledovala v patnácti, šestnácti letech, teď nemůžu vidět ani z dálky, Gilmorky si dam kdykoli a pořád se mám čemu smát. Tyhle praštěný ukecaný holky prostě nestárnou.

Máme tu tři hlavní hrdiny. Dva kluci, jedna holka. Kluk je jeden hnusnější než druhej, opravdu netušim, co na nich ty patnáctky vidí. Holčina je sice docela hezká, ale zato se většinu času tváří, jak kdyby neuměla do pěti počítat (a v závěru filmu už jste přesvědčení, že to opravdu neumí.) Každopádně je Nový měsíc film plný překvapení. Člověk na to kouká a říká si: "To nemůže bejt možný." Ale ano, ono to je možný. Kouká dál a nevěřícně kroutí hlavou: "Dobře, tak je to možný, ale nemůžou to myslet vážně." Ale ano, oni to myslí vážně. A pak už nezbývá než se smát a smát a smát a za to ta jedna hvězdička. Nejdůležitější poznatek: zamilovanej upír vypadá jako když se mu chce zvracet a zamilovanej vlkodlak vypadá jak nakopnutej kokršpaněl.

Už dlouho jsem se tak nezasmála. Parádní scénář, herecký výkony, všechno parádní - pokud v sobě máte aspoň flašku vína:)

Mysleli jste, že z roztomilé holčičky může udělat brutální zabijačku jenom Tarantino? Kam se hrabe! Tohle je tak neskutečná šíleně šílená šílenost, že ji prostě musíte milovat.

Terry Gilliam je šílenec. Když šílenec natočí film o snech a představivosti, nelze čekat, že to bude logické a že postavy budou dělat, co se od nich očekává. Otázku "Proč?" spolkněte, mozek pošlete na dovolenou a užijete si parádní smršť krásných obrazů a herecký koncert, jaký se jen tak nevidí.

Už si ani nevzpomínám, kdy jsem naposledy cítila u filmu takovou úzkost a strach. Gérard Depardieu tady předvádí něco tak neuvěřitelnýho, že pro to snad ani neexistuje pojmenování. To není hraní, to je život a opravdovost v každym pohledu a pohybu. Ať si utekl z vězení, ať udělal cokoli, celou dobu vidíte, že je to jen mladej kluk, se kterym si osud pěkně krutě pohrál. Jediný, co chce, je žít a cítit volnost a místo toho se zaplítá do čim dál větších průserů. Vždycky, když se mu na tváři objevil ten klukovskej úsměv, brečela jsem radostí, že se s tim popral a bude to dobrý... A pak dostal další ránu a já cítila tak obrovskou bezmoc, že s tim nemůžu nic udělat, že tam nemůžu vlítnout a odtáhnout ho do nějakýho jinýho světa. Tohle bolelo. Hodně bolelo.

Pokojný bojovník je vlastně velice prostý a předvídatelný film, ale způsob, jakým je vyprávěný, z něj dělá něco velice neobyčejného. Nezáleží na tom, co se skutečně stalo nebo nestalo. Důležité je, že tento příběh má obrovskou sílu měnit lidské životy, měnit pohled člověka na sebe samého a donutit ho dělat věci, na které si myslel, že nikdy nebude mít.

Pravděpodobně skončím na hranici, ale Avatar mi rozhodně nepřipadá jako to nejlepší, co jsem kdy viděla. Pandora je překrásná, to jistě, ale to je filmová Středozem taky a dovolím si říct, že Středozem je hezčí, protože je v ní zastoupeno hned několik světů, zatímco na Pandoře se "jen" opakují variace na modrozelenou mnohaokou faunu a fialovou svítivou flóru. To nemyslím zle, kdyby mi někdo nabídl měsíční pobyt v tomhle modrozeleném světě, tak ani chvíli neváhám. Dost už ale o prostředí, které je sice důležité, ale v příběhu tvoří jenom kulisu, byť sebehezčí. Problém, který s Avatarem mám, je příběh. Příběh, ve kterém je asi 10% originálního, zbytek mi jen připomíná jiné filmy a celou dobu jsem přemýšlela, kde už jsem to všechno viděla. Pocahontas, Tanec s vlky, Matrix,....už to tu bylo zopakováno tisíckrát a netřeba to opakovat znovu. Chápu, proč je Avatar tak úspěšný, chápu, proč ho většina lidí miluje, ale mně v něm bohužel něco chybělo. Něco, co by mě rozplakalo, něco, co by ve mně zůstalo. Škoda, mohl to být skvělý film, kdyby se Cameron nezabýval jen tím, jak co komu vyrazí dech, až to uvidí ve 3D.