Omnibus

"Má žena v masce plynové, to není nic hezkýho, je to ale (konečně!) zase něco jinýho..." Takhle uhodil hřebíček na okoukanou hlavičku už Ivan Mládek v r. 1982. A měl recht, změna je život. Detektiv Frank Spivey potvrdí. Díky profesionálnímu policejnímu zásahu si pořídil novou ženu, přítulnou a sexy, s postavou Miss červenec. A ta drobná vada na kráse? Inu, slovy klasika: "neexistují ošklivé ženy, jen muži bez fantazie". K nové partnerce si pořídil i kontaminaci své krve, to aby jim to v animálním vztahu lépe klapalo. A mazlivou olizovačku ruky, živočišně vášnivou Jenifer si hýčkal, rozmazloval a toleroval jí drobné prohřešky v chování (slinění a vrčení) a špatné stravovací návyky - k snídani tučná kočka, k obědu buclatá sousedovic holčička a k večeři šťavnatý teeneager. Frank jí za to vždy vyčinil, ale jinak byl s Jenifer šťastný a kvůli ní se hodně změnil (sen každé ženy). Odešel od policie i ze svého velkého domu, odstěhovali se do zapadákova, do polozbořené chaty a on vzal podřadnou, špatně placenou práci. A žili si šťastně a spokojeně, dokud... je v lese nenačapal mistr živočišné hrůzy, režisér Argento. A co dál? Čtyři přítulná zakníkání.

"Nad Texasem je cosi, plouží se to v rákosí, k mé hrůze je to cosi... dědečkův duch! Ou, nech mě být, já už víckrát... ne-bu-du pít!" ozývá se na verandě z houpajícího se prázdného křesla, ve kterém si pobrukuje duch hororového dědka. Notorika, který si vystřelil mozek z hlavy a kromě jater a důstojnosti si prochlastal i vstupenku do pekla, pročež teď bloumá barákem jak tělo bez duše, resp. naopak. Máma dětí vystrašeně: "Někdo nám vlezl do baráku!" Šerif: "Asi feťáci nebo mexičtí imigranti. Pořiďte si zbraně." Máma: "Mám malé děti, v mém baráku žádné zbraně nebudou!" ROFL. Jednička s hvězdičkou z logiky. Následuje oblíbená hororová hra na schovávanou, za účasti olezlého dědkoducha, další neznámé entity, dětiček, maminky vyplašené jak koroptev a tatínka nevěřícího Tomáše, řečeného "Vědecky vzato...", který děti i mámu uklidňuje: "Když se vyspinkáte, strašidlo zmizí." Malá rada. Film vypněte 5 minut před koncem, zachováte si tak duševní rovnováhu i iluzi o svéprávnosti scenáristy. KVÍ-EMZO-VÉ OKÉNKO: [][] Kam vede tajemná, nekonečně hluboká studna? A) K protinožcům do Austrálie. B) Přímo do pekla. C) Do jiné galaxie. D) Leda tak do prdele. [][] Správná odpověď je G) Na Greg Shouseův dvorek a odtamtud k docentu Chocholouškovi. Škoda. Jen dva emzáky do studny hážu.

"Nesu, nesu koledu, scénář máme u ledu." Tentokrát si takhle neveršuji já, ale ve filmu pan Munzar. Rok 1982. Před kamerou, ale za oponou (myšleno železnou), proto můj despekt. Nakonec respekt, hlavně zásluhou Pana herce, Luďka Munzara. Ambice v chlastu utopené, rozklad osobnosti a soumrak talentu v přímém přenosu, při aktu zaprodání své hrdosti. "Stýkat se s lidmi, kteří tě ničí, to je sebevražda za přitěžujících okolností." Spisovatel Fitzgerald, který má rád svoje postavy, ale už ne sám sebe, versus pragmatický technokrat hollywoodské továrny na sny, přesvědčivě střihnutý Hrušínským. Zatímco studentík Kaiser se jen tak ometal kolem a přicmrndával, zde tedy doslova, whisky do sklenice, a (ne)trpělivě čekal až se situace vyhrotí, aby mohl vystrašit celý filmový štáb i mě svým pohledem šílence. Zaujalo i to, jak si Munzar "v kleci" zkoušel řvaní šelmy, asi pro roli ve filmu Lev s bílou hřívou. NOTORICKÉ OKÉNKO: [][] Co se ukrývá na dně flašky? A) Utopená umělcova múza. B) Kalná sedlina hrdosti a sebeúcty. C) Poslední kapka. D) Peklo zmaru a depresí. [][] Správnou odpověď znám, vy ji radši nehledejte. Pijte jen s Mírou či s Múzou. Beru do zástavy Pulitzerovu medaili a vágusovi Fitzgeraldovi za ni whisky nalévám. Čtyři panáky.

"Trauma v hlavě díru leptá, psychopat se ze tmy chechtá." Když nebudeš čelit své bestii, příjde si ona pro tebe. Strach tě sežera zaživa, skvrny na duši nevycídíš ani pěti litry Sava a orální sex s mrtvolou (v pase rozpůlenou) bude mít své mouchy. Chudák Quaid, noční můry měl par excellence a ke všemu i ucpané umyvadlo, jak do něj vysypal a spláchnul půl kýble prášků. Místo šikovného instalatéra a lepšího psychiatra však sháněl dobrovolníky pro studentský experiment, balil flekatou příslibem kvalitního sexu a zlomeného srdce a nakonec si hrál s revolverem a nedobrovolným dobrovolníkem na tichou poštu. A kdyby nebyl takový škrt a vegetariánce Cheryl ten trauma steak každý den vyměňoval za čerstvý, rozboural by mě jak řezník kýtu, za 5 hvězd.  Ale červy prolezlé, zelené až rosolovité cosi? To se nepapá. To by neskousli ani kluci z ragbyového týmu v Andách (kamarády žvýkali, ale čerstvé, resp. čerstvě zamražené). Žádné jídlo, žádné dilema. Ten shnilý kus scenáristovy prdele smrděl křečovitou snahou Anthonyho DiBlasi (či Cliva Barkera, nečetl jsem) šokovat co nejvíc, bez ohledu na uvěřitelnost. Tichá pošta a péče o pleť ocelovým rejžákem, ty byly top.

"Marná lásky touha... ocas z vany čouhá!" Ochránit své dcery před nástrahami světa a bolestí dospívání a nešťastných lásek je nadlidský úkol nejen pro lidi, ale i pro rodiče-obojživelníky. Vždyť výběr neadekvátního partnera může mít fatální následky. Malá polská mořská víla už ví. Vábení sirén je vábení mého vlastního mládí v osmdesátkách, trsátko pro basáka je šupina z těla mořské panny vytržená a v diskotékové kouli se míhají a třpytí záblesky nostalgie. Na pódiu velkoměsta to žije, vše je na prodej i na omak. Mládí, striptýz, zpěv i ta pohlavní štěrbina na rybím ocase. Též na ztráty a nálezy si sáhneme. Poživačná Złota s kusem lidského masa v zubech už ví, kde je v přírodě (ve společnosti) její místo. Po citech hladová Srebrna se teprve hledá, transgenderfish operaci podstupuje a lásku nabízí. Jest to perwersyjny, dziwaczny, głęboko ludzka baśń, o zvířecích lidských pudech. Místy i rozverná, to když bezrohý Tryton v baru zkouší sbalit holku pochvalou: "Máš moc pěkný ocas." :-) Nostalgicky si prozpěvuju a tančím, čtyři šupiny dlaní hladím.

"Či či či... jen pojď blíž, snad se pastí nebojíš?" Kdepak, kočička Mädchen Amick se nebojí (alébrž touží) a ochotně následuje svého spolužáka, krasavce s medovým úsměvem a porcelánově bělostným třistaletým chrupem, klidně i na hřbitov. A všude okolo ty kočky. Spousty koček, přímo celá smečka. Devadesátková horůrková blbina, ale milá a kreativní. Škoda že neviděno tenkrát, dal bych tomu "pac!" i čtyřikrát. DENTISTOVO OKÉNKO: [][] Preventivní půlstoletní prohlídka chrupu zjistila, že:  A) Upírmutr někde udělala výchovnou chybu. Synáček sice sháněl mňamku pro mamku, ale vilného učitele vysál sám a ani jedinou krevní destičku mamince nenechal! B) Praktická upírka, pidly nemaje, vrazí šerifovu zástupci do zad klidně i kukuřici. C) Ideální místo pro ztrátu panenství je samozřejmě hřbitov, zejména má-li miláček kladný vztah k náhrobkům a řídí se heslem "láska prochází žaludkem".  D) Při svém maskování upíři jen lusknou drápy... Tak. A autolakýrníci nebudou mít co žrát. [][] Pobavilo i velké zrcadlo, zlomyslným scenáristou do upíří domácnosti tajně propašované, asi aby návštěvníci dostali férovou šanci prozřít. A rejpal Omnibus aby se měl čemu divit :-).

"S maskou? Radši bez ní? To moc dobře nezní!" Crypt Keepera jsem podezříval z falešné hry, zejména když propíchnul krvavé srdce a s cynickým chechotem utrousil: "PÍKY přebijou srdce pokaždé!" A co na to ostatní hráči u stolu? Vůbec nic, drží své doslova mrtvolné poker faces. Btw, jednou se ten poker už fakt musím naučit! Nyní k příběhu. Tajemná kočka na mejdanu masek mi připomněla klasickou hlášku Miroslava Šimka: "Všichni si masky nasadili, já svoji sundal." Ovšem ne každá maska dá se... Temperamentní Carl není jen macho par excellence, má hluboko v sobě i neklid a nenávist k ženám. Setkání s femme fatale, v masce zvané Pytel na mrtvoly (v pozvánce stálo "přijďte jací jste"), její horký klín, pád do postele a její povzbuzování k tvrdému bezohlednému sexu, to vše ho krásně zklidnilo. Konečně našel ženu pro život! A jaká je to šikovná domácí kutilka, například s rozbrušovačkou...

"Potkal pizdu náramnou, strhnul brzdu záchrannou." Cestuje-li vlakem Liam Neeson, ostatní cestující by měli dostat výraznou slevu. Svá příruční zavazadla odložit na peróně a pokud ne, tak u průvodčího nafasovat papírové boty do rakve. Diváci by měli, kromě dramatické slevy na film, nafasovat i mast na klouby, zničené lomením rukama nad scénářem, který v závěru zdivočel víc než blahé paměti sparťanští hooligans v Košičanu. Proč? Proboha, Liame, proč jsi nezatáhnul za záchrannou hereckou brzdu ještě na nádraží a nešel raději pěšky! Nemusel ses přimotat do spiknutí tak rozsáhlého, že falešné přistání Američanů na Měsíci byla pouhá rozcvička. Do "sprisahania všetkých proti všetkým" se v Dojížďákovi zapojila půlka USA, počínaje policií, FBI, NYPD ve spolupráci se sdružením nezávislých výhybkářů, až po hajzlbábu v cílové stanici. V závěrečném pokecu pak Vera Farmiga machruje víc, než kdyby její babička makala pro CIA a zastřelila JFK. Poučuje Neesona o rozsáhlosti nitek, vedoucích k dalším nitkám tak dlouho, až na ni vytáhnul... policejní odznak. Co taky jiného, v jeho věku. Jen dvě tašky jsem ve vlaku našel.

"Brýle na oči, trauma útočí!" Zasloužený (říká Francie) relax pro hrdiny (co tady v Afghánu vlastně dělám) v luxusním all inclusive letovisku na břehu moře (bolesti), skvělé jídlo a pití, vybavené fitko, diskotéka a karaoke u bazénu (traumat). Místo úlevných slz jen alkohol proudem teče a rány na duši se (před celým sálem) doširoka rozevírají. I sůl se do nich sype, to aby se pak doma (divné slovo) v prý normálním (změkčilém a poživačném) světě ty rány rychleji zacelily. Takhle divně zdůvodňují vojákům a vojačkám (bezva nápad, ty ženy v bojových jednotkách) jejich mučení virtuální realitou vymydlení a nažehlení armádní psychologové. Srát se vojákům do hlavy zkoušejí samozřejmě chytře, tzn. podle idiotských manuálů, sepsaných dobroserskými civilisty v bezpečí kanceláří. TRAUMA OKÉNKO:  [][] Jaká nejzávažnější otázka zůstala nezodpovězena?  A) Kdo kde koho nechal ve štychu? B) Kdo komu zasedl místo na sedadle smrti? C) Kam přišla ta utržená noha? D) Proč (de facto veřejné) znásilnění, vedle chcípající přejeté kozy, zůstalo zcela bez odezvy? Ve scénáři i v jednotce! [][] Uhodli jste, nezodpovězená zůstala otázka D). To nevadí, letíme přece domů. :-/ Stupeň stresu, od 1* do 5*? Jen tři.

"Adéla ještě nevečeřela, Hausnerka kéž by nenatáčela." Včera faux pas. V květinářství fronta jak kdysi na banány, jdu domů s prázdnou. Co jen dám své ženě k MDŽ? Vášnivý polibek, samozřejmě, ale co ještě? Už vím. Kytičku štěstí a co jednu, rovnou celý skleník! Žena bude ráda. No, nebyla. Chybělo málo a omlátila mi Malého Joea o hlavu i s květináčem. Prý pořád čekala, co z toho vyleze a ono nic. Nechápu. Co mělo jako vylézt, snad žížala? Přitom takový hezký botanický art se "strojově odlidštěným chováním postav" (čti prkenným hereckým projevem), navíc s úžasně sympatickou vědkyní Alicí, očividně taky někde vypěstovanou. Teplota filmu pro vysemenění vhodná, vlhkost dostačující a výzkumu šéfuje zrzavý debil, čili úspěch zaručen. Skleníky prostorné, myšlenky hluboké, kytičky jedovatě barevné a jejich čuchací virus, vonící po covidu a marihuaně, bude distribuován do všech škol! Velmi vizionářské. Podbarveno tak epickou hudbou, že i Enrico Morricone by záviděl. A ani to moc nestálo. Místo velkého orchestru postačily dudy, bubínek s paličkami, mírně přiškrcený kohout a pes se skřipcem na koulích, to vše hozeno do barelu, kutáleno dolů z kamenitého kopce a honěno zvukařem, který co chvíli zakopnul, zakurvoval a jebnul sebou a mikrofonem na tyči do barelu, až to zadunělo. No jo, ale co s kytičkami? Posílám dva barely... herbicidu Travex.