hermiona

Mnoho otců, málo mám... Tolik lidí se pere o jedno mimino, a to je v některých scénách nahrazeno panenkou! Nějak se mi nechce věřit, že v té době bylo něco takového možné, obchod s dětma jako v Americe. A to v době sametové! Nakonec se stejně člověk nedoví, komu to mimčo zůstalo – a jestli vůbec zůstalo, když se s ním ten kočár tak šíleně převrátil. Ale hudební složka hezky dramatická. V závěrečných titulcích se uvádí 1990 (tady 1991).

Každý vidí zločin jinak. Kdo je oběť, kdo vrah a kdo třeba sebevrah? Tolik scénářů, až se mi málem zamotala hlava. V druhé polovině už jsem nevědela, jak to vlastně bylo nebo mělo být. Jiří Kodet trochu méně cholerický, ale nezapřel se.

Trošku vleklé, ale nakonec se to vybarvilo. Marek Vašut nezklamal.

Tak takhle to vypadalo, když byli nesprávný lidi na nesprávných místech. Kdo to uměl, ten to dělal, kdo to neuměl – dělal to taky! Hlavně, že každý měl práci. Takhle bych začínat nechtěla. I když dobré rady Gábiny Vránové by v prvním zaměstnání pomohly i dnes...

Herecký koncert Jiřiny Bohdalové a Radka Brzobohatého v podobě neustáleho hubování, pejskování a ponižování nepovedeného mužského jeho „dokonalou“ ženuškou. Nejdelší Bohdalkin monolog, jaký jsem kdy slyšela :-) „Velký bratr“ tě vidí. A slyší!

Stokrát ohraté téma, jak děti odejdou z domu a nechají máti u štědrovečerného stolu samotnou. Pak se ve všech hne svědomí a nakonec přijedou. Laciné zpracování, nezajímavé charaktery, žádný výrazný počin – ani herecký, ani režijní, ani autorský.

Duel Jirásková – Bohdalová, který dámy spolu rozehrály už ve Fany, zde dotáhly do úplné dokonalosti. Jiřinky pořád dokazují, že i přes slzy se lze smát. Dlouho jsem váhala, jestli se na tenhle film podívám, protože nemám ráda katastrofické filmy jako povodně, zemětřesení, konec světa... Zvědavost na herecké umění hvězd českého filmu zvítězila a teď lituji jenom toho, že jsem film nezhlédla už dřív. Není tak o katastrofě přírodní, je o katastrofách lidských. Zůstat v životě sám je horší jako nemít střechu nad hlavou. A že nebýt sám stojí daleko víc jako mít kde bydlet. „A je to Fučík!“

Příjemný příběh neuplné rodiny. Očekávala bych happyend. Nejisté vyznění závěru je ale nepřesvědčivé a nedotáhnuté. Tvůrci diváka obelhali – po hodině se stejně nedoví, jestli u toho stolu některá někdy usedne. Možná si chtěli nechat prostor pro pokračování...

Umělecké sólo pro Jiřinku Jiráskovou. Její pověstný ironický humor tady dostal nádherný prostor. Tohle nejspíš nemusela hrát, zřejmě to tak žila. Skvěle sekunduje Karel Heřmánek.