hermiona

Tahle povídka se v televizi vysílá v pořadu 3+1 s Miroslavem Donutilem pod názvem Synáček.

Vždycky jsem si myslela, že moc mluvím. Ale jsem si jistá, že za 40 minut jsem nikdy neřekla tolik slov co hlavní postava tady. Nejdelší a nejnudnější monolog v mém životě. Mělo to zůstat u toho divadla, jako one-woman-show. Odtrpěno celkem dvakrát, protože jsem si po létech nepamatovala pointu. Myslím, že za pár týdnů si ji nebudu pamatovat zas. Není o co stát.

Tenhle film jsem viděla pouze jednou. Ne z vlastní viny. Od té doby čekám, jestli ho ještě někdy někde budou reprízovat nebo ho alespoň někdo někam na internet pověsí (originál DVD je pouze ve francouzštině). Byla sobota po Velikonocích, 2. dubna 2005, dávala ho Slovenská televize na prvním programu. Jacques Dutronc nádherně umíral, byl už vlastně málen na druhé straně, když vysílání střihli a přepli na Vatikán, kde právě zemřel papež Jan Pavel II. Asi po třičtvrtě hodině přímého přenosu z Vatikánu se televize vrátila k filmu a Jacques mohl klidně zemřít. Pro mě to teda mělo opravdu sílu daného okamžiku, dojem z celého filmu byl několikanásobně emotivnější. Také smrt tohoto papeže se pro mě stala vážnejší událostí, jako by tomu bylo v jiné chvíli, jiný večer, u jiného pořadu. C'est la vie!

Škoda, že pan Kemr už zemřel. Mohl kníže Karla naučit zpívat státní hymnu... Žeňte se, Čechové, ať jsou Češata!

Princ převlečen za šaška nebo zahradníka, budiž, to k pohádkám o princeznách tak nějak patří. Ale že se choval jako její pejsek - vždycky se přitulil a ona ho pohladila za ušima - tak to se na mě nezlobte... Scéna s drakem postrádá jakoukoli hudební složku, která by určitě vystupňovala napětí. Ten hudební podklad je v celém filmu tak nějak opomenut. Chápu, že Bajaja hrál němýho, ale divák nemusí hrát hluchého. No možná mi to vadí jen proto, že jsem pohádku víc poslouchala, než se dívala a u všech "hluchých" míst jsem zvedla oči, jestli nevypadl proud. A že jich teda bylo dost. Ještěže to má nějaký exteriéry a hezký koně, když už ani herci mě svými výkony neoslovili.

Zakázané ovoce nejlíp chutná - asi proto ten humor chutnal docela jinak, když ho tvůrci pojídali ze zakázaného stromu. Byl to kumšt dělat si legraci z něčeho, z čeho se legrace dělat nesměla. Teď si každý dělá srandu z toho, co vůbec legrační není. Dnes nevznikají zábavné pořady takových kvalit jako za předchodzího režimu. Asi proto, že ty geniální herce, humoristy, zpěváky a všechno hezké odnesl čas. Proto vzdávam dík archivům a těm málo zbylým opravdovým hvězdám tady dole alespoň za retropárty z dob minulých, nádherných a veselých. A hlavně - na úrovni hodné slušného diváka, odchovance inteligentní zábavy.

Novodobé podobenství o podstatě dědičného hříchu. Jestli si člověk přeje něco, co ve skutečnosti nepotřebuje, dostane to někdo, kdo o to možná vůbec nestál. Zázraky pomáhají jenom těm, kterí na ně věří. Televizní ateliér je malý prostor pro takové herecké umění, jakého je schopná Simona Stašová, Vilma Cibulková, Vladimír Dlouhý nebo Ladislav Mrkvička. Je to jako pokoušet se tančit tango v komůrce pod schody nebo na půdě plné harampádí. Mládež kolem se do takového kamrlíku se svým hraním vešla tak akorát.

"Není strašnějšího dobrodružství na této Zemi, než jdeme-li cestou, na které pochováváme, čím jsme chtěli rozkvést, a nerozkvetli." Tato myšlenka, ledabyle napsaná na kuse papíru na Mahenově psacím stole, přečtěná v mysli Zdenou Herfortovou, mě zvedla z postele. Až do té myšlenky mi toto brněnské dílko přišlo tuctové, nudné a málem jsem u něj usnula. I když mladej typicky namyšlenej Donutil v úvodě vyvolal nepatrný úsměv. Ten kousek papírku zvedá mé hodnocení o 2 hvězdy. Bylo to jak závěr Šestého smyslu - úplně změní pohled na celý film. Myslím, že ta slova zcela vystihují životní cestu Jiřího Mahena i její konec.

Tyhle instantní pokojové pohádky mě jaksi neberou. Chutnají opravdu jako polévky z pytlíku, samej glutamát. Jo, mladičkí Preissovi byli hezký páreček, jako král a královna vypadali opravdu pohádkově. Jako když do tý pytlíkový polívky uvaříte opravdový domácí játrový knedličky. Neustále pletoucí hraběnka Stradová mi přišla jako promyšlená satira.

Holt, už to není, co bývalo... Starej dobrej videostop byl nabitej filmovými ukázkami, teď je rozbitej reklamou. Soutěžíci poznají 20 nejčastěji reprízovaných filmů a dost. Udržovat při životě něco jen pro zašlou slávu, tradici a snad nostalgii nemá význam. Copak to na Barrandově nevědí?