nichts

Pokud bych neznal případ Sacco a Vanzetti již předtím, patrně bych sledování dokumentu předčasně ukončil. Je plný výživných informací, kterak zbourali továrnu a postavili parkoviště, kde kdo bydlel, co si o tom myslí tehdejší děti a podobně. Kromě nekonečné řady takových atmosférotvroných prvků obsahuje, pro mne nedocenitelnou, výpověď experta na balistiku a jistého historika, jež vcelku přesvědčivě vysvětlují jak bylo zfalšováno obvinění. Ke konci filmu začne nabývat dosti palstických forem atmosféra americké levicové scény, její kontinuita, nudné scény se navrší a dostanou aspoň trochu význam. Zkrátka stojí zato vydržet do konce, i kdyby to nazačátku vypadalo jako nadlidskej úkol.

Měl jsem silný pocit, že film předpokládá alespoň rámcovou znalost klasického textu na němž je založen, očekává kanadské publikum. Pojednává modernistickou antiklerikální prózu, řekněme asketicky, mnoho náznaků, nesoustředí se zrovna na plynulost příběhu, což mi, neznalému předlohy, v recepci filmu kladlo klacky pod nohy. Nicméně mnohé obrazy jako je nespoutanost zotročeného koně, jejž autor zamýšlel jako metaforu dospívání Quebecku a hlavního hrdiny, brutalita matky, úžasné komunikační překážky, projekce milenčiny tváře do tváře mladé matky a soulad jezdce-milenky s koněm v jízdě jsou vskutku působivé. Nakonec, film poskytne dobrý zážitek i bez znalosti předlohy, ačkoliv její znalost k němu mnohé přidá, nám ji poskytl režisér bohužel až v diskuzi po filmu.

o filmu se zmiňuje Žižek v perverzním průvodci ideologií, pokud to již někdo nezmínil a vskutku je pojednání anti-ideologie jako brýlí, jež si nechceme nasadit zajímavě pojednáno v absurdní scéně bitky u popelnic, i s jejich náhodným objevem jak diktuje tradice, tajemný původ poznání.

co pro mne tvoří hodnotu tohoto filmu, co v něm je to podstatné... jistě nikoliv konstrukce milostného trojúhelníku. jedním motivem je tajemný předmět ženské touhy - Vysockij, má vůbec vlastní essenci? jiným motivem je, že lepší život vůbec nevede ke štěstí, zosobněný nejen v nešťastné přítelkyni Muratové. je zde pozoruhodný vztah dobře odvedené práce řízené představou určitého konečného cíle a její vztah k lidským potřebám, jsou dlouhodobé dlůležitější a co ten pomýlený proslov, nebylo by lepší nic neříkat a nebo co říkat? pro mne vcelku zarážející přetrvání buržoazního světa s celou jeho vyděleností, nedosažitelnou vyzvednutostí nad dělnický svět v rámci komunistického zřízení, kde soudruzi z ndr udělali chybu?

situace vysokoškoláka, který chce poznání a očekává je od vědy. naráží na volbu specilizace, o které vlastně nic neví, taková náhodná volba životní trajektorie, třeba tohle. způsob úsečného vyprávění je výborný, nic nepřebývá, ale překvapivě ani nechybí - ukazuje pouze essenciální obrazy situací a není je třeba spojovat, stačí vedle sebe postavit.

film je "semi-dokumentem". režisér dle svých slov, manipuluje s životy herců, tak aby odpovídaly životům postav. herečka z norska je herečkou z norska přijíždějící na skok do Chile, vousáč pronajímající pokoje je vousáčem, jenž do filmu vložil část svého života, kluk z předměstí zapletený do gangů je klukem z předměstí, jenž na kasting přišel jen kvůli své přítelkyni, hraje fotbal a s vousáčem se setká poprvé až když se poprvé setkají ve filmu. výsledkem je velice přirozená a odkrývající hra herců, kteří porožívají své postavy. srdce filmu leží v ideových, neboli situačních pozicích jednotlivých aktérů a jejich bravůrní konfrontaci, ve které se odhalují ve své plnosti. formálně je svět norky, odhrávající se venku barvený, snímaný v long a full shotech zdraňujících prostornost jejího světa oproti čtyřem bílým stěnám nehybného světa vousáče. Ikdyž režisér zamýšlel film jako čistě chilskou analýzu, tak její výsledky jsou aplikovatelné na všechny rozvinuté společnosti - nejde o žádnou turistickou exotiku.

nepřítomnost pochytitelné hybné síly ve filmu, možná ztěžuje divákům přístup, ale je perfektní formální expresí prázdnoty a nehybnosti buržoazního života, není kam jít, jen jistá každodennost oné "pseudokorupce", údržba postavení. skončil čas budování, všechno je již postaveno. Drama začíná na proto-operním předstvení a matka projde jevištěm na zavolání přítelkyně - o nic nejde. stejně tak ani nejde o to zdali syna zavřou, příběh to vůbec neřeší, matka s ním tak jako tak není. náplní jsou kařododení konflikty, které končí odjezdem syna, předmět vyprávění - co konflikty jednotí, co je jejich smyslem, co odhalují - zmizel. obdivuhodně intenzivní dílo.

se znalostí režisérových záměrů, využití autority znémého herce, jenž hraje role zamyšlených postav, což tak na mne konečně i působilo, se mi zvedá žludek z takto propagandistické konstrukce, která otázku co je umění zahaluje mystickou mystifikací, tak jako náboženství zahaluje otázky po smysu odkázáním na to, že je to věc toho nahoře, nikoliv naše. rozplizlé mínění které nelze brát vážně, ač si vážnost nárokuje - snipova interpretace je velmi zajímavá.

kromě jiných otázkek to klade otázku na co všechno se dají přilepit emoce, a co to pak vůbec znamená, že je něco spojováno s emocemi.

ženy brr... ale jak jsou svůdný. to je pravé mystérium.