waits

První hodina má, bůh ví proč, snahu koketovat s s hlubokomyslnější podívanou s vypíchnutými morálními aspekty, v čemž záhy hluboce selhává a vstupuje do půli druhé, takové, jako měl být celý film, tj. povrchní akční jízdě, u které nevadí, že děj je poslepovanou vykrádačkou všeho možného. Na takovou podívanou je ovšem herectví Scarlett Johanssonové škoda, bohatě by ji zastoupila Jessica Alba, McGregor by snímek utáhnuli s ní. Film by byl pak poctivější, u bezduchého akčnáku s občasnými vtipy by ani tak nevadily logické nedotaženosti, kterých je tu na pováženou a děj, u kterého člověk ví patnáct minut dopředu, kterým směrem se vydá. Slabší tři.

Trochu suchý dokument o soudružce aktivistce, indiánce, která se dostane ve volbách do parlamentu, ještě naposledy pohovoří o tom, jak porazila imperialismus, pomodlí se za Che Gevaru a měsíc nato se už s novým účesem a v novém kostýmku pochválí, že je "hezké debatovat v parlamentu o politice". Do toho Morales znárodnuje, ale bolivijské dělnice stále nemají práci a navíc politicky tápou a pochybují o soudružce odborářce Ester (na mítinzích jsou ovšem pěkně ostré, jen co je pravda). Amerika od rovníku dolů je ovšem svérázná, známá věc.

Silný film, možná příliš přímočarý, ale sdělení a emotivní náboj to hravě vyrovnají. Takhle nějak to, ve větším měřítku a pomaleji, slutečně probíhá, možné i poměrově - zatímco Vlna (daleko příhodnější název než ten distribuční) na sebe nabaluje stále nové studenty (většinou normální, příjemné typy), proti nebo mimo stojí marginální skupinka , která má vůči podobnému chování instinktivní rezistenci. Ta může být v tomto případě ráda, že šlo jen o experiment. Závěrečné minuty jsou nabité emocemi (scéna s Marcem), včetně úderného projevu proti globalizaci a kapitálu, které si lze vyslechnout od vůdců některých našich sdružení (Svaz mladých komunistů, Národní odpor a podobná svoloč). Chyběla tam nějaká ta protižidovská zmínka, ale to by byla jen otázka času, nepřátelé jsou pořád stejní (v první řadě kdokoliv, kdo má majetek, židé, cizinci obecně). Německo si proti takovému chování v současné době je schopné vytvořit protilátky (viz pochody proti nacistům nebo ostatně tento film), spodní proudy jsou ale latentně přítomny téměř všude. I u nás.

Příšerné dialogy si koledují o čistý odpad a myslím to fakt vážně ("Chtěla bych tě chránit. Chráníš mě už tím, že jsi." Chtěl bych tě chránit. Nemůžeš mě chránit pořád.""Jsi jediný důvod, proč ještě žiju" Bylo lehké odejít? Byla to ta nejtěžší věc ta posledních sto let""Jediný důvod, proč jsem odešel, bylo, že jsem tě tím chránil.atd..celé dvě hodiny..). Chápu, že se teenagerky vcítí raz dva do srdcervoucího milostného dilematu (Edward nebo Jakob, šmárjá?), ale jdou scénáristi naproti dívčímu vkusu i s laškováním osmnáctky Belly se sebevraždou a přemítáním o tom, jak to stáří rychle postupuje? No potěšpámbů. Délka filmu je hrozná, triky trochu zastaralé. Jedna hvězda za zdařilý soundtrack (Thom Yorke z Radiohead, Killers, Sea Wolf) a za bitky, které trochu té temné atmosféry měly. O upíry a vlkodlaky tady v podstatě nakonec nejde, což je škoda, mám příběhy o těhle temných stvořeních v oblibě. To ovšem musím jinam, at už do Pratchettova Uberwaldu, do Rodrigeuzova sprostého baru nebo na Aljašku za Nilesem.

Sotva jsem si postěžoval u Spláchnutýho, že jde o nervozní dětský film, ve kterém se poříd křičí a bouchá jeden druhého do hlavy a hned jsem si, asi za trest, musel absolvovat podobnou záležitost s dětmi u TV. Já nevím, to fakt děti vyžadujou, aby všechny postavy byly hyperaktivní a hluční jedinci? Holčička se příkladně budí takto: zavřené oči se otevírají, detailní záběr na hlavu. uííííí, záběr na budící roštandy uíííí, frkačky,to jste vy, ano, uíííí. Legrace, zábava, lekla se. No, nechám stížností, abych se neprezentoval jako týpek, co v tramvaji volá "To máme mládež" a hrozí pěstí směrem k nejbližší střední škole. To zatím nedělám, snad až za deset let. Ale zpět k filmu: Nápad je trestuhodně promarněn, zábavných momentů bych očekával minimálně trojnásobek (uznávám, že jsem se párkrát pobavil) a poučení pro děti jsem nezahlíd ani koutkem očka. Ještě, že je film přestal v polvině bavit a šli hrát stolní hokej. Další film v řadě, nic jiného.

Po zoufalém Medvídkovi přišel poměrně obyčejný film "U mě dobrý". Obyčejný na Hřebejka, ovšem, tudíž jde stále o koukatelný film s dobrým obsazením (Vlasáková s multimarketingem, androš Schmitzer s filmovým synem, Javorský, Forman, Polívka) a scénáristickými nápady. Skupinku osobitých postaviček diriguje Hřebejk s přehledem (u obvykle nevýrazného Vladyky se povedlo udělat z nouze ctnost) a s viditelným potěšením a divákovi ani nepřijde, že jde o trochu lepší televizní film. Proč taky, po filmu má pamětník dobrou náladu. Potěšil mě Schmizer, pouštějící si Plastiky. No tak, konečně taky někdo.

Pro mě je tenhle film ve stejné škatulce jako dejme tomu Datel Woody. Co naplat, že je ve filmu slušná animace a pár vípků pro dospělé, když veškeré dětské vtipy jsou založeny na tom, že někdo někam spadne nebo někdo někoho bouchne, celý film pak všichni křičí a celé to je v příliš rychlém tempu, aby to mělo spád. Místo takového rušného dílka příšte dětem pustím Boba a Bobka.

Pomalu se rozjíždějící snímek s postupně budovanou, ponurou, atmosférou a několika ostřejšími scénami (návštěva prostitutky na hradě). Jeffrey Coms, který jde z jednoho horroru do druhého, dovede vzbudit pohrdání (scéna v baru), a to rozhodně větší než zrůda ze sklepa, která by se ze všeho mohla ve finále dostat s šikovným právníkem za zády, poukazujícím na vnější okolnosti a roli společnosti při utváření jejích motivů a charakteru. Lítost u přísedící poroty by totiž velmi pravděpodobně vzbudila. Chvilku před tímhle filmem jsem shlédnul Jennifer ze série Mistři horroru (morbidně zaměřený horrorový večítek u kamaráda Berřicha) a překvapilo mě, jak má Jennifer s hlavním hrdinou ZZ podobně tvarovaná ústa:) Na druhé kouknutí to pro mě není, ale pro jednou, takhle po půlnoci, proč ne?

Potěšující jsou už základní parametry snímku - originální nápad (nezaměnovat s dějovou linkou, která naopak není originální vůbec), norská krajina (náhorní plošina vedle fjordu na západním pobřeží, Norové ale můžou točit v nádhené přírodě v postatě kamkoliv postaví kameru), skupina tvořená hezkými Norkami a trochu křupanskými a nesympatickými studenty medicíny (ten vtipálek!). Od pomalého, vážného horroru snímek postupně přechází k žertovně cynické závěrečné části a k stejně pojaté pointě. Škoda některých zbytečných nelogičností (volání z mobilního telefonu je nenapadlo dřív?), dobře zvolený je naopak metalový soundtrack. Bavil jsem se. Kdo je milovníkem žánru, určitě si může jednu hvězdu přidat.

Bjork v Paříži předvedla, že i po pětadvaceti letech solové kariery patří mezi špičku evropské alternativy. Se skvělou kapelou za zády dokáže připraveného posluchače (nejlépe toho z Rádia 1, hudba Bjork není pro milovníka příkladně odpoledniho Radiožurnálu!) lehce vtáhnout do světa svého osobitého hlasu a do mixu elektronického pokusnictví, ambientu a triphopu. Bjork se dokáže stále pohybovat na hraně, ze které se často padá do bezpohlavního mainstreamu nebo na druhou stranu do nesrozumitelného experimentování (u nás třeba Načeva). Na žádném z alb se nedostala pod alespon slušný nadprůměr, však jsem si taky kolekci 6 CD přivezl z Islandu jako jeden z hlavních suvenýrů. DVD Live in Paris obsahuje 34 skladeb, televize nabídla sestřih, ve kterém se najde místo pro ty z prvního výtečného alba Debut, ale působivé jsou i pozdější (Hyperbalad, Army of Me). Až zase k nám Bjork přijede, zase na ní půjdu.