Binne

"Slovenští kriminalisté vyšetřují smrt investigativního novináře a jeho snoubenky, dle dostupných informací se jedná o trestný čin" Informovala na začátku roku 2018 všechna média na Slovenku i u nás. Nastal velký šok, který provázelo prozření. Kdo v dnešní době umírá kvůli pravdě, kvůli svobodě slova a spravedlnosti? Dnes, s ohledem na Slovenskou politiku od 90. let, která je dle mého názoru v ještě horším stavu než ta naše se nedivím tomu, že naši sousedé udělali krok a zvolili si čerstvý vítr politického směřování. Touha po skoncování se starými praktikami vynesla o rok později do prezidentského úřadu do té doby neznámou občanskou aktivistku Zuzanu Čaputovou. Snímek stojí v podstatě na základních aspektech každého dokumentu, představí nám rodiče, kamarády i kolegy, následně hrubou kostru života Jána a Martiny, jejich společné záliby a plány do budoucna...což nás vtáhne do dění. Poté přichází to zásadní, důvod, proč sedíme před obrazovkou a je z nás cítit nervozita...proč musel mladý člověk zaplatit svým životem za pravdu a spravedlnost. Předně, protože je (ne)jen Slovenská politická scéna prorostlá korupcí a mafiánským systémem, protože vysocí političtí představitelé, kteří jsou propojení s mafií se nechovali nikdy jinak - jen nyní předpokládali, že to neupoutá pozornost, jako vždy. Média se toho ale okamžitě chytila a po celém Slovensku začaly masivní demonstrace, které byli největší od roku 1989. Všechny tyto události vedly k několika zcela bizarním momentům (namátkou Fico stojící před novináři s nabídkou, která se neodmítá - tedy  1 milion EURO výměnou za jakoukoli informaci vedoucí k pachateli). Vražda Jána a jeho snoubenky odhalila ubohé základy, na kterých stojí dnešní politika - nechci to generalizovat ale nepochybuji o tom, že je to doména především zemí bývalého východního bloku.  A proto museli zemřít dva mladí lidé. Protože v takové zemi žít nechtěli a nechtěli v ní jednou vychovávat sví děti. (Rok 2022, Fico je ve volbách opět první) 

Kvalitní náhled do života ženy, která neví, co se sebou. Vlivem toho jsou ale všichni kolem ní zmatenější než ona sama. Její nepředvídatelné chování, názorová nestálost a vyhýbání se závazkům ji nutí k tomu, aby činila stále nové začátky a tvořila si tím i nové konce. Film nám nabídne celou škálu emocí, nepříjemných situací a vyhrocených konfliktů. Překvapivě jsem při sledování filmu zjistila, že Julii fandím, ačkoli mi její charakter sympatický není. Je nevyrovnaná a sebestředná. Svým sobeckým jednáním ubližuje lidem kolem sebe a očekává od nich pochopení navzdory tomu, že ona jim takový komfort nikdy nenabídne. Nicméně, film nese naprosto přesný název. Kolikrát jste si řekli, že jste nejhorší člověk na světě?

Navzdory všem slovům chvály ohledně vizuální stránky filmu - nezaujalo. Postavy jsou protivné a hlavní dva hrdinové mezi sebou nemají žádnou chemii. Příběh je předvídatelný a tím pádem nudný, nenabízí totiž nic víc ani nic nového.

"Moderní a radikální drama vypráví o proměně dívky v ženu, jež ochutná sílu moci, osciluje mezi manipulací a spalující vášní a stane se někým, kým pravděpodobně nikdy být nechtěla." Hm, až na to, že vůbec. Slečna Kateřina je totiž sociopatka od začátku až do konce, tahle postava je tak prázdná, že ji lze naplnit pouze skutečným dramatem. Nejedná se o žádné psychologické drama, které by mělo být počinem roku. Nejedná se ani o pokus nahlédnout do duše skutečně narušenému člověku. Ocitáme se před obrazovkou jako zcela vzdálený pozorovatel, který nedostane příležitost utvořit si názor na hlavní postavu. Zamýšlela jsem se, zda tam nemám vidět pokus o vhled do krutého osudu žen v dobách minulých nebo pokus o feministický pohled do duše ženy, která se pokouší o nezávislost. Ne, sledujeme jen velmi prázdnou hrdinku, která považuje vraždu za jediné možné řešení všech svých problémů. Od určitého bodu je každý její krok předvídatelný a naopak se obáváte o všechny vedlejší postavy, které do příběhu vstupují. Každopádně, jedná se o komorní drama, které nevídaně rychle a svižně plyne. Vizuálně je to velice působivé a svým způsobem neotřelé a nadčasové. Příběh sám o sobě špatný není, herecké výkony jej drží vysoko na úrovni (až na hlavní hrdinku ale myslím, že s touto postavou nešlo udělat nic víc, než co jsme dostali). Kdyby se tvůrci snažili o gradaci (v rámci psychologického ohledu) nefungovalo by to. Činy, kterých se Kateřina dopustí nenacházejí ospravedlnění v žádné životní situaci, do které se člověk dostane, bylo tedy nutné hrdinku charakterizovat jako psychopata již od samého začátku, což se zcela jistě podařilo. Zda se jedná o dobrý nápad na to, aby film vstoupil na plátna nebo zůstal na prknech jeviště, to je na pováženou.

Tohle bylo zábavné. Příběh odehrávající se ve sportovním prostředí v 90. letech. Hlavní hrdinka vyrůstá jako white trash a je na to patřičně hrdá, její původ jí ovšem nebrání v tom, aby prokázala nevídaný talent, který v sobě má. Přesně tak, jak byla vychovávána tak také žije, neočekává od svého okolí nic jiného a na základě toho si také vybírá své partnery. Respektive jednoho osudového, který ji změní život. Z hlediska kvality filmu, skvělá volba hlavních představitelů, Allison Janney byla neskutečná, po hudební stránce to nemělo chybu. Od snímku jsem dostala vlastně vše, co jsem chtěla nebo potřebovala vědět. V rámci tohoto tématu a vzhledem k žánru, při hlubším zamyšlení mi z toho nebylo příliš veselo. Ač jsem se v několika momentech opravdu zasmála, té ženě to možná velice nespravedlivě zničilo kariéru. Komedie je možná na místě, jelikož do dnešní doby nevíme, zda nebyla iniciátorem úroku ona sama. Co když to ale skutečně bylo tak, že pro krasobruslení na vrcholové úrovni neměla ten správný původ. To, že se jedná o nákladné a poněkud elitářské sportovní prostředí, o tom není sporu. Ale samotná mediální stránka zde hraje nepochybně zásadní roli. Už jen kvůli sponzoringu, bez kterého by se žádný profesionální sportovec neobešel. Fakt, že Tonya v očích porotců i sponzorů ponižovala tento sport na "svou úroveň" mohlo sehrát významnou roli ve veřejném mínění a následně v rozsudku. "Proč nemůžete hodnotit jen bruslení?! Proč musíte hodnotit i mě?!" 

Jedna z knih, kterou jsem četla až po shlédnutí filmu a knihu jednoznačně hodnotím jako lepší počin. Příběh nám představuje jednu z pěti rodin New Yorského organizovaného zločinu, která podléhá pevné vládě Vita Corleone. Ačkoli se z mého pohledu jedná o značné romantizování si mafie z poloviny minulého století, příběhu to neubližuje. Kniha má oproti filmu samozřejmě značné výhody. Příběh je v podstatě nevyčerpatelný, jelikož se nám v knize představí řada zajímavých a méně zajímavých postav, které ale sehrají důležité role. Charaktery v knize procházejí různými životními situacemi, které je postupně mění, v knize je to mnohem pochopitelnější a pozvolnější než ve filmu - což zde hraje zásadní roli, jelikož první díl je především o dramatické změně hlavní postavy - tedy nejmladšího bratra Michaela. Kniha je čtivá, krásná a především jednoznačná. Se čtenářem si nehraje - pakliže chce něco říct, řekne to a nenechává příliš prostoru pro představivost, což je u podobné tématiky (subjektivní názor) velmi důležité. Film je ale jedním z kultovních mezníků v historii stříbrného plátna - a to oprávněně. Neuvěřitelný výkon Al Pacina, který měl do té doby zásadní roli pouze v "A spravedlnost pro všechny...!" (Pokud se nemýlím), mě zcela odzbrojil. Vedle toho husí kůži nahánějící výkon Marlona Branda, u kterého jsme na tento druh geniality zvyklí - to vše dává krásný a plynulý dojem z celého filmu - i na vzdory dlouhé stopáži. Obzvláště první díl je mafiánské románové drama, které dává vyniknout každému detailu mezilidského vztahu. Zároveň se věnuje problematice mužského prostředí a morálnímu boji, který v sobě jednotlivec svádí.

Neuvěřitelný důkaz toho, jak se 41 let v socialismu podepsalo na několika dalších generacích. Dokument sám o sobě skvělý není, jelikož nevytěžil z daného příběhu to, co mohl. Musím říci, že pakliže bych nepřemýšlela nad každým Karlovým slovem, nesnažila si představit danou situaci - s velkou pravděpodobností bych z dokumentu ani necítila žádné emoce. Karlův příběh je ale nesmírně silným příběhem, který je nezáviděníhodný. Padesátá léta minulého století byly jistě vrcholem toho nejhoršího, co v sobě socialismus měl - a my to poznali. Nemluvím o tom, co možná ještě skrývá a my naštěstí tu čest nemáme. Rudolf Slánský byl jistě přesvědčený komunista (doporučuji dokument "Kdo jinému jámu - Rudolf Slánský), všechny řeči o rovnosti mu byly dobrým sluhou, zlým pánem...a doplatil na to. To, že to rodina Rudolfa Slánského neměla jednoduché už před monstrprocesy je fakt, který nelze popřít. To, co následovalo pro jeho rodinu po popravě je ale něco zcela neomluvitelného. Žádné dítě nemá pykat za hříchy svého otce. Tím přenášíme vinu stejně, jako ve stroji času a spolu s vinou přenášíme i samotný "zločin", nikoli pocit "špatného svědomí". Pocit viny, který si museli oba chlapci po celý život nést byl dle mého názoru tím určujícím jmenovatelem traumatu. Přemýšlím-li nad tím, co nám chtěl dokument přinést...od dokumentu nečekejte, že se dozvíte něco nového o Rudolfu Slánském (pakliže máte nějaké základní informace), dozvíte se o příběhu jedné rodiny, kterou utlačoval režim za zločin, který ani nebyl zločinem proti režimu samotnému.

Tak byl to žert, nebo nebyl? Rozhodně nebyl. I proto patří Kundera mezi mé nejméně oblíbené autory v mém seznamu nejoblíbenějších autorů. Jak lze z lidského zla těžit po desítky let. Zažehnout malou jiskru, která spálí zevnitř každého, kdo se k nám přiblíží. Tento snímek rozhodně řadím k těm povedenějším stejně, jako knihu. Mám-li srovnat dva filmy podle knihy Milana Kundery, které jsem viděla, tedy, "Žert" a "Nesnesitelná lehkost bytí" (na které se velmi podepsala primárně výroba v USA) rozhodně se knize více podobá právě žert, který nám podává skrze 82 minutovou stopáž svědectví o zoufalství jedince, který se chce bouřit proti utlačovatelskému a nelogickému režimu, nicméně ví, že by mu to bylo k ničemu. Jako jednu z nejlepších scén, kterou ve filmu hodnotím je ta, kde Ludvík sedí na vítání občánků během kterého se mu současně promítá jeho veřejný lidový soud o vyloučení z vysoké školy. Nepovažovala jsem za trapný okamžik moment, kdy mu došlo, že s paní Helenou to byl zásadní přešlap, rozuměla jsem jeho zoufalství a celý film je pouze svědectvím o tom, že "jen hlupák může žít s nenávistí", což řekl František Slimáček (Radek Brzobohatý ve filmu "Všichni dobří rodáci"). Každopádně, film mi v některých momentech připomínal "O slavnostech a lidech" což jsem ocenila, i rukopis Jaromila Jireše byl nepřehlédnutelný, určitá poetika, kterou tomu vnesl a která Kunderovi velmi chybí (ač je sám přesvědčený o tom, že ne) mi byla ve filmu velmi příjemná. Jediné co, a velmi mě to mrzí...Josef Somr mi jako Ludvík vůbec nesedl. Ocenila bych někoho, kdo působí mnohem více "věkově neurčitě" a komu bych věřila i určitou naivitu a emoční nevyspělost.

Snímek je koncentrovaný lidský život. Po dobu několika desítek let sledujeme osudy pár přátel. Bohužel, doba je dynamická a přátelství do konce života nepřála - tedy, aspoň pro někoho. Stejně jako naše společnost se vydala ve své historii množstvím cest, každý z přátel hledal zase ty své. Snímek je romantický a citlivý, nechybí v něm nadsázka ale není v něm sarkasmus ani jedovatá ironie. Je plný hezkých a poetických momentů, které dříve nebo později potkají každého z nás - jen stačí si daný okamžik uvědomit. Je smutný a každý veselý moment pouze předpovídá hořký ocásek, který se na dně sklenice skrývá. Pakliže bych se nemohla obejít bez politiky a společenského dění dané doby. Zaujalo mě několik prvků. Celý náš příběh začíná na jaře roku 1945, což je datum konce druhé světové války (ač zlý jazykové tvrdí, že u nás skončila v říjnu), na obrazovce běží záběr, kdy jako první obraz z celého filmu spatřujeme krásné, zelené a rozkvetlé panorama vesnice na jaře roku 1945. Stejně tak nám běží několik dalších obrazů, které po celý film určují společenské milníky, které nás v historii potkaly. Jakoby chtěl autor zdůraznit, jak málo se celkového chodu všeho dotýká naše proměnlivá lidskost. Nic co je rozkvetlé a zelené není kulisou filmu, prostě to je a v tom je koncentrace veškerého života. Jednoduchost, kterou mi děláme složitou. Zajímavých je pár romantických příběhů, které se nám představují v průběhu celých 115 minut. Tyto příběhy pouze vypovídají o pomíjivosti lidských citů. Úsměv střídá pláč a ten zase úsměv. Život, stejně jako tento film je hořkosladký a krátký. A s ohledem na myšlenku: „Co já bych všechno dokázal, kdybych žil jinde.“ Mi přijde film geniální!

K filmu jsem mylně přistupovala jako ke zdroji silných emocí. Týká se to přeci tak závažného tématu, že nelze podobný snímek natočit bez silných emocí. Ono lze a lze to výborně. Na počátku jsem měla obdobné pocity, jako při sledování "Občan Kane", shlédnutí tohoto snímku pro mě znamenalo určitým způsobem osobní povinnost, jelikož oba tyto snímky považuji za kultovní (samozřejmě je nelze srovnávat a dopouštím se toho pouze v rámci emocí, které ve mě vzbuzovaly). Oba snímky jsem totiž, jak jsem výše uvedla, považovala za kultovní ale neočekávala jsem, že by mě mohly bavit. Což se také nestalo. "Démanty noci" ve mě nevzbudily žádné emoce, stejně, jako "Občan Kane", ani jeden ze snímků mě nebavil ale po jejich shlédnutí jsem si oddechla s tím, že mám splněno. Až po čase, kdy jsem přemýšlela, zda vůbec budu psát recenzi nemám-li ve skutečnosti cokoli užitečného na jazyku mě napadlo, že vlastně po "Démanty noci" něco zůstalo. Zůstal temný les, praskající větve s strach z toho, že je někdo uslyší. Zůstal pocit nicoty a apatie vůči snímku i vůči hlavním hrdinům. Snímek nebyl natočen proto, abychom soucítili, chápali nebo se báli o dva židovské mladíky prchající před smrtí. Takoví my lidé ani nejsme přeci. Snímek vznikl proto, abychom to viděli, byli toho svědky. Že někdy není třeba duchaplných slov o lidstvu, které se poučilo z vlastní minulosti. O napravených zločincích a obětech, které jsou plné odpuštění. Někdy je to skutečně jen bezduchá cesta za jedním dalším nádechem, která zcela postrádá větší hloubku, než je potřeba se napít. Někdy se prostě stane, že tento civilizovaný svět pro někoho přestane být domovem a stane se nehostinnou pouští, kde jde láska, něha, soucit, pýcha i hrdost stranou a z nás se opět stanou jen vyděšená zvířata.