Binne

Nemyslím, že v tomto dokumentu hraje jakoukoli roli kariéra zpovídaných aktérek. Otázky nejsou příliš dobře pokládány a tím pádem se nelze divit odpovědím. Tento počin sám sebe popisuje jako dílo, které se zabývá otázkou postavení žen ve společnosti, což v dané době bylo marginální. Je to ovšem jen další z řady dokumentů, který se více zabývá atmosférou a prostředím, nikoli lidskou filozofií a porovnáním dvou úhlů pohledu. Nehledě na to, že marginální to bylo pro většinovou společnost (nebylo nutné to téma otevírat v mediálním prostoru do takové míry, v jaké se téma propírá dnes) - pro ženy bylo úplně stejně, jako pro každou lidskou bytost důležité hledání vlastního "místa" na slunci a každý člověk je přirozeně jiný, bez ohledu na pohlaví. To, že nějaká žena v dobách minulých toužila po rodině neznamenalo, že tomu tak bylo i u jiné - úplně stejně, jako dnes. Pakliže by se režisérka zaměřila spíše na postoj k těmto ženám ve společnosti, na jejich chápání rovnosti a práv, možná bychom do rukou dostali mnohem zajímavější počin s výrazně větší vypovídající hodnotou. V závěru se celý dokument tváří jako oduševnělé a feministické dílo, které ale postrádá patřičnou hloubku i cit.

Historický seriál, který poměrně bulvárně představuje své pojetí historie anglického dvora za vlády Jindřicha VIII. Tudora. Tato historická osobnost nebyla pouze hýřivým panovníkem, který měl rád ženy a zábavu. Byla to v mnoha aspektech přelomová persona anglické historie, která se postarala o velké množství legislativních změn, podpory objevů i kultury a především o nový přístup k náboženství. Jindřich VIII. byl panovníkem, který se postaral o odklon Anglie od Vatikánu, prosazoval do té doby nemyslitelné a kacířské myšlenky a větší část svého života byl téměř neotřesitelný na svém trůnu. Vedle těchto skutečností měl také velmi pestrý osobní život, který byl ovlivněný jeho věčnou touhou po mužském dědici. Vlivem několika faktorů tak v ústraní a chudobě končí jeho první žena, druhá královna končí na popravišti a mužského dědice se dočká až od té třetí, která velmi záhy po porodu umírá. Celý seriál se snaží zachytit fascinující a velmi obsáhlý život tohoto vladaře - od počátku jeho vlády až do konce jeho dní. Seriál je příliš uhlazený na 16. století, snaží se být líbivý a jedná se na můj vkus až příliš o bulvární historii.

K seriálu jsem se dostala díky knize od Maria Puza "Rodina", který velmi dobrým způsobem mapuje život a postupné stoupání na vrchol hlavy této rodiny. V seriálu se přesouváme do Říma, kde o moc bojuje snad každý, kdo chce něco znamenat. Na obrazovce se nám postupně představuje každý jednotlivec z rodiny Borgiů a každý z nich vyrůstal v realitě 15. století, kdy nebylo možné žít na vrcholu bez ustavičného boje. Nejen, že tento počin je výborným prostředkem k pochopení tehdejšího fungování Vatikánu, také relativně dobře mapuje tehdejší politické prostředí a mentalitu společnosti, jejichž jediným zdrojem pravdy bylo právě náboženství. Setkáme se s problematikou vztahů mezi jednotlivými zeměmi, ale také s nelehkou pozicí rodiny (původem ze Španělska) v rámci sňatkové politiky. Setkáme se s několika dnes již významnými malíři, sochaři i vynálezci a s rodinou podstoupíme nejedno krveprolití a různé zrady. Jedná se v podstatě o lepší formu historické telenovely, která se stále opírá o neověřená fakta historie, lpí na dobových drbech a domněnkách a přikládá velkou váhu mileneckým vztahům spíše, než politice.

Poetika a zároveň krvelačnost Francouzských hororových seriálů je bezbřehá. Počínaje ZONE Blanche, i zde se ocitáme na malém Francouzském městě, které žije svým relativně pomalým tempem. Několik událostí dohromady přivádí mladou ale velmi úspěšnou spisovatelku hororové série zpět na toto místo, kde se narodila. Spolu s ní ale přichází i její démoni, na které se v šumu velkoměsta rychle zapomíná a v šeru barových stoliček nejsou tak viditelní. Ani ona sama netuší, že její démoni jsou skuteční, a že její příchod zpět do rodné vesnice ovlivní život každému, kdo si na Marianne důvěrně pamatuje. Některé scény jsou skutečně nepříjemné, závratnou vypovídající hodnotu bych v tom nehledala - snad kromě svědomí hlavní hrdinky, která jej pod vlivem některých situací objevuje a zase jej ztrácí. Není to pouze boj proti tajemné čarodějnici, je to boj proti všemu špatnému, co představuje - Marianne dokáže využít každé temnoty, která se v nás nachází, sledujeme tedy pouze ustavičný boj s minulostí, se kterou jsme nebyli schopni se vyrovnat. Vyjma bizarních dílů, které slouží jako prostředník k dalšímu, ne tolik povrchnímu dílu, je série neuvěřitelně komplexní a propracovaná. Každá postava je zajímavá a jsou velmi dobře vyprofilovaní - a ač je Marianne pouze přízrakem, i ona má svou osobnost, díky které nabývá na své hrůze.

Už Isaac Asimov věrně popsal ducha ve stroji a tím započal novou kapitolu teorií o umělé inteligenci. Ta od té doby lidstvo nepřestala fascinovat, děsit i bavit. V podstatě se jedná o dokonalou formu "života", která nepodléhá zubu času ani nebezpečím, která skýtá prostý cit. Cit je prostoupený každým konáním lidské bytosti z prostého důvodu, bez něho nelze oddělovat různé protipóly. Bez citu je lidský život šeď, která nemá volbu ani možnosti. Ať už se nacházíme ve vesmíru Orwella nebo Bradburyho jsme stále obklopování příběhy o budoucnosti bez emocí, taková budoucnost totiž neskýtá riziko bolesti, války, vzpoury a čehokoli negativního. Zároveň jsme ale ochuzeni o protipól všeho negativního, což z nás sice dělá bytosti bez identity, nicméně není nic, co by nás oslabovalo. Umělá inteligence nás fascinuje proto, protože byla vytvořená bez schopnosti cítit a vnímat lidské bytí. I proto se nyní nacházíme v paralelní přítomnosti Británie. Nadnárodní korporace zaměřená na výrobu umělé inteligence začala dodávat své výrobky do domácností střední třídy - ale také s podporou státu těm, kteří jsou sociálně slabí. My pozorujeme průměrnou rodiny ze střední třídy, která vlivem dočasné nepřítomnosti matky koupí androida, v podobě velmi půvabné ženy. Tato umělá inteligence je ale výjimečná, jelikož je jednou z prvních vůbec vytvořených v takové podobě. Její minulost je stejně komplexní jako minulost každého běžného smrtelníka a navzdory systémovému nastavení se v ní její lidská část ozývá velmi hlasitě. Po dobu tří sezón máme možnost sledovat příběh této rodiny a jednotlivců mezi androidy, kteří začínají cítit. Mít vědomí. Seriál není zajímavý pouze vývojem a postupným učením se citu jednotlivých androidů, je i zajímavým vhledem do lidského smýšlení a jeho chování. Do chování vůči někomu, kdo je mu téměř identicky podobný ale je mu odosobněn. Je to zajímavý zdroj psychologického vhledu do našeho chování vůči někomu, koho považujeme za nižší formu čehokoli, za něco méně, než jsme my. I kdyby se jednalo o pouhou věc. Jako vždy, 1. a 3. série jsou nejlepší, 2. série funguje jako univerzální můstek, který nám má příběh spojit - což se podaří velmi dobře. Každá postava je sympatická a chová se velmi realisticky. Děj příběhu není předvídatelný a o emoce není nouze. Protože i my jsme jen duch ve stroji. 

Ocitáme se na krásném místě, v prostorném domě a kolem nás jsou samé krásné děti. Matka je charismatická a inteligentní, oplývá sensitivitou a jemností. Otec je šikovný kutil, který je milujícím manželem a vzorem svým synům. Každé z dětí je nějakým způsobem výjimečné. Některé cítí více než druhé, jiné má bujnější fantazii a další je inteligentnější. Dům má ale jedno velké tajemství, má osobnost. Cítí každého, kdo do něho vstoupí a nehodlá se jej jen tak vzdát. Vlivem několika velmi tragických událostí dochází k náhlému odstěhování rodiny, která již navždy bude tímto domem poznamenána. Přesouváme se do budoucnosti, v nichž by se mohlo zdát, že život začal být krásným místem a věci se staly stabilními. Není tomu tak. Každý ze členů této rodiny totiž ve skutečnosti zůstává uvězněn v tom domě, v té jedné noci, kdy jejich životy popadaly jako domek z karet. Hororový seriál plný nejrůznějších forem traumat a vyrovnáváním se s nimi. Každý z hlavních hrdinů nahlíží na život jiným úhlem pohledu a každý úhel je do detailu popsaný především jejich vztahem ke svému okolí. Některá místa jsou hlubší než jiná, seriál je smutný a ponurý. Umí ale také zahřát, proto se k němu ráda vracím.

Příliš nerozumím špatnému hodnocení tohoto počinu. Mě to upřímně přišlo docela vtipné. Hlas moderátora, který komickým hlasem předčítá titulky z novin "Čechoslovák zbyt Araby - měl se učit ve škole lépe", "Státní autobus přerazil koni nohu", Uctívači ďábla rouhají se bohu!", "Utopil se a závěť nechal v troubě". A takhle my jsme si tady žili v roce 1930, kouříc doutníky, vlastně kouříc stále to samé, co dnes. V novinách jsme mohli narazit na téměř totožné senzace. Dokument není dokumentem samozřejmě, je to stupidní a povrchní ohlédnutí za něčím, co nemá výpovědní hodnotu o kvalitě lidského života v tehdejší době - obzvláště s ohledem na to, jaké události této době předcházely a jaké budou následovat. Jako zdroj zábavy je to ale dobré, zasmála jsem se.

Pro pamětníky jistě velmi příjemné zavítání do dob dávno minulých. Pro poměrně mladší pozorovatele relativně unikátní vhled do standardu lidského bytí, které se ani s dobou příliš nemění. Jsou patrné agitační prvky, které mají zdánlivě plnit výchovnou úlohu. Na druhé straně se jedná o dokument natočený na poměrně těsném prostoru v blízkosti velkého množství lidí. Každé sousto svého párku prokládají vřelými úsměvy na cizí tváře, přičemž sdílení jednoho pultu s někým, koho nikdy neviděli je pro ně zcela přirozené. Ocitáme se v době socialismu, kde rovnost byla nad rovnost a všichni jsme byli jednotou, která kráčela ke společným zítřkům. Jak harmonické prostředí s přátelskou atmosférou, které nebralo ohled na společenské postavení. Spíše, než aby dokument odrážel jakýkoli režim, který v té době ovládal život každého z těch lidí, zaměřuje se na všední radosti, které do dnešní doby zůstávají stejné. Dokument sám o sobě nemá příliš velkou výpovědní hodnotu, je ale zdrojem jiného úhlu pohledu na rok, v němž jsme si zvolili dobrovolně komunisty. Z roku, který odstartoval krvavá padesátá léta a spolu s nimi i monster procesy v plném rozsahu, doba, kdy nadšený hlas Josefa Urválka hovořil k drahým soudruhům o zradě Trockysticko sionských zrádců, doba masivního zatýkání a prvních propagandistických akcí. Dokument je o lidech a jejich párcích.

Jeden z dokumentů, který věcně popisuje stavbu tohoto relativně jedinečného mostu. Zaměřuje se spíše na technickou stránku věci a není cítit politický podtón, který u většiny dokumentárních děl z dob socialismu patrný je. V rámci vyhledávání informací o tomto vodním díle jsem se setkala s dokumentem popisujícím stavbu Gottwaldova mostu (dnes znám jako Nuselský most), který je velmi specifický zabudovaným tubusem v ně své konstrukce. Doba i název tohoto mostu však nahrávali politické glorifikaci a dokument tak přišel o svou věcnost - je to na škodu, jelikož jestli našim soudruhům něco skutečně šlo, bylo to zaměření na technickou stránku v kombinaci s kvalitním projevem.

"Vyber si úvěr, vyber si auto, vyber si dům, vyber si ženu, vyber si práci, vyber si školu" Ano, může se to zdát, že všichni před sebou máme volbu, ta volba leží ale úplně jinde než v naší budoucnosti. Už Katka v dokumentu od Heleny Třeštíkové řekla, že drogy jsou nejlepším prostředkem k tomu, abychom se vymezili většinové společnosti. Oni nechtějí být, jako všichni ostatní. Trainspotting věrně odráží smýšlení plné beznaděje, nevyužité svobody, zmaru a strachu z budoucnosti a transformuje ho do 90 minut směšných i smutných situací. Opět máme možnost hledět do očí závislosti, která už od počátku lidstva pomáhá zapomenout na svět zdejší. Každý operujeme s jinou závislostí a ne všechny jsou tak patrné a destruktivní jako závislost na tvrdých drogách. Paradoxem ale je, že nejnebezpečnější postavou v celém filmu nebyl feťák. Byl to prvotřídní psychopat, jehož závislost spočívala v násilí, vyhrocených situací, které mohl dál eskalovat - ovládat je. Tenhle film odráží věrnou podstatu drog, které v nás probouzí tu část, která si umí poradit v absolutní anarchii. Na počátku milénia a obecně kolem něho se z drog stalo univerzální téma, které fascinovalo i děsilo. Trainspotting je ovšem jedním z těch filmů, které podstatu drog nijak neglorifikují - ale ani je kompletně neodsuzují. Film mu dává přesně takovou váhu, jakou mají i v naší společnosti. Existují, jsou mezi námi a lidé je pravidelně užívají. Film má lehce depresivní nádech, nicméně ten je v kombinaci s humornými situacemi. Některé věci nepotřebuje vyslovovat nahlas.