Binne

Dokument je v podstatě rozdělen na dvě části, první se zabývá osudem jedinců, kteří čekají na svůj poslední den. Druhá je složená z rozhovorů s jejich nejbližším okolím. První část je samozřejmě zaměřená na téma smrti a dobrovolného odchodu ze světa, kdežto druhá část se mnohem více zabývá životem. Nacházíme tak oba pohledy na eutanázii, z čehož v závěru vychází jasná odpověď, což bohužel ničí objektivitu dokumentu. Téma smrti obecně, nezmiňujeme-li eutanázii je v naší společnosti stále velké tabu, jelikož schopnost vyrovnat se s něčím nám natolik vzdáleným, se jeví jako téměř nemožné. Eutanázie je bohužel poté téma, které budí velké emoce i kontroverze (především pak v náboženském směru), což poškozuje nezpochybnitelnou racionalitu tohoto tématu. V dokumentu je patrné, že život může být natolik nesnesitelný, že jediná odpověď je pro nás "smrt". Obrovská deviza lidí trpících nevyléčitelnou nemocí je fakt, že jsou plně (mluvím o pacientech v dokumentu) závislí na svém okolí, což jim brání udělat fatální krok sebevraždy samotné - což je samo o sobě velkou měrou ohrožení důstojnosti člověka, o čemž se v dokumentu také hojně hovoří. Zároveň máme možnost poslechnout si názory erudovaných pracovníků hospice, filosofa i některých lékařů - ti mají velmi zajímavé postřehy, které vnášejí do tématu přidanou výpovědní hodnotu.

Dokument pojednává o dříve fyzicky velmi aktivní ženě, kterou postihla roztroušená skleróza. Nezabývá se pouze aktuálním vývojem nemoci ale také životem před ní. Helena prožila velmi zajímavý život, kterého se ani po diagnóze nechtěla vzdát, díky manželovi a blízkému okolí se jí do jisté míry podařilo se i nadále těšit svým zájmům, což je obdivuhodné. V dokumentu se nedozvíme příliš informací o nemoci jako takové, spíše o životě s ní.

Hodně specifický dokument, který nabízí zcela odlišný pohled na život hendikepovaného člověka. Jana je zcela nehybná, potýká se s řadou zdravotních problémů, které jsou bohužel z velké části nevyléčitelné a je závislá na své matce, která by sama potřebovala odbornou pomoc. Jana je ale vedle toho 28 letá žena, která touží po normálním životě, prožitcích, sexuální zkušenosti i přátelích z vnějšího světa. V dokumentu je zachyceno velké množství relativně výjimečných okamžiků, které ve standardních dokumentech o životě hendikepovaného člověka nevidíme. Matka je na Janě emocionálně závislá mnohem více, než Jana na ní. To vede k Janině touze po samostatnosti, která je bohužel nemožná. Na vysvětlenou, Jana se v jedné fázi dokumentu ocitá v instituci zaměřující se na lidi s podobným osudem, není ovšem zvyklá na sterilní prostředí postrádající autenticitu vnějšího světa. Jana je zvyklá na to, že k ní okolí přistupuje jako k mentálně zcela zdravému člověku (kterým ona i je), bohužel se opět vracíme k tématice podfinancované institucionální péče, která nemá prostor zabývat se individuálními lidmi, na všechno tak existují jasně dané škatulky, od kterých se následná péče odvíjí. Ocitá se tak v pasti vlastního těla i vlastního domova. Martina se cítí zrazená světem a jediný člověk, který ji nabízí útěchu a pocit zadostiučinění je právě její dcera, která se bohužel v několika momentech ocitá v pozici toho moudřejšího a dospělejšího navzdory tomu, že ze světa kolem sebe neměla šanci příliš pochopit a poznat. Je ale nutné brát v potaz fakt, že Janino chování vůči své matce (respektive důvěra a upřímnost) má největší vypovídající hodnotu právě o Martině, tudíž skutečně nejsme v pozici toho, kdo by rodinné poměry mohl jakkoli odsuzovat. Z dokumentu je naopak patrné, jak upřímný vztah mezi sebou hlavní aktéři mají. Jana je v blízkosti lidí, mezi kterými se nebojí mluvit o svých potřebách a tužbách, což je velmi důležitý aspekt pakliže jsme do konce života přímo závislí na svém okolí. Dokument je srozumitelný a jasný, atmosféra je nezvykle optimistická a v závěru může divák přát pouze štěstí všem hlavním aktérům.

Dokumentu bych vytkla určitou neucelenost názorové linie, jelikož je místy velmi zmatený a měla jsem problém zjistit, zda jednotlivý aktéři s touto formou ústavní péče souhlasí nebo nikoliv. Pro pochopení problematiky kojeneckých ústavů je také nutné dovzdělat se v rámci jednotlivých pojmů, které se v dokumentu opakují. Je velký rozdíl mezi adopcí, pěstounskou péčí (dlouhodobou a krátkodobou) a poručnictvím - tyto pojmy jsou důležité proto, že se v dokumentu několikrát hovoří o finanční pomoci rodinám, ve kterých může být dítě ohroženo, nicméně se nezmiňuje, zda by tato pomoc měla směřovat rodinám do náhradní péče nebo biologickým rodičům. Myslím, že stejně jako je dlouhodobě podfinancována sociální správa v České republice, byl značně podfinancován i tento dokument, který se problematikou zabývá velmi okrajově, nekonkrétně a v závěru se nic nedozvíme. Historie kojeneckých ústavů se datuje do roku 1922, posléze, po příchodu socialismu se upřednostňovala kolektivní výchova, tudíž před jakoukoli formou pěstounské péče (která se maximálně eliminovala) se volila péče ústavní. Nicméně, již tehdy vznikaly reportáže, které zpochybňovaly funkčnost této alternativy a upozorňovaly na možný dopad na tyto děti (což je mimochodem jeden ze světlých momentů dokumentu). Myslím si, že v první fázi je nutné se věnovat podfinancované sociální správě a zefektivnit přístup terénních pracovníků, byrokracie v kombinaci s minimální mzdou a nedostatkem personálu vede k nedostatku kontrol, přímé a individuální pomoci a k častému syndromu vyhoření. Dalším problémem kojeneckého ústavu (vyjma akutního nedostatku fyzického kontaktu s miminkem) je právní rovina, která nařizuje, že pakliže se nefunkční rodič, jehož dítě bylo do kojeneckého ústavu umístěno zajímá o svého potomka - je stále jeho jediným potenciálním opatrovníkem on (zájem o dítě v tomto případě znamená například pohled jednou za půl roku) a dítě tak nemůže být umístěno do funkční rodiny (ač třeba pěstounské péče, která částečná práva rodiče ponechává též) - opět to ale souvisí s podfinancováním a neindividuálním přístupem k jednotlivým případům. To se ale z dokumentu nedozvíme, aktérky o této problematice hovoří tak, jakoby předpokládaly erudovaného diváka, který tuto tématiku perfektně zná.

Velmi hezky zpracovaný dokument, který nám skrze vidění světa mladé dívky vypráví o událostech roku 1989. Slečna nám představuje běžné problémy domácnosti té doby, které jsou ovlivněny tehdejším režimem ale i klasické překážky, které jedinec svádí každý den i dnes. Hovoří o svém maturitním plese, večírcích i o jejím vnímání povinných akcí pořádaných režimem.

Dokument spíše připomíná reportáž o sdružení Anima. Činnost, kterou tato skupinu občanů dělá je záslužná ale o problematice nám toho "film" příliš neřekne.

Předně, antisemitismus není v lidském společenství žádná ojedinělá záležitost, kterou zavedli nacisté ve 20. století. Pogromy, nenávistné nálady a systematické vyvražďování židovského obyvatelstva sahá hluboko do naší historie (Jidáš, Ježíš, Mel Gibson...). Tyto nálady se stupňovaly pokaždé, když společnost procházela určitou krizí a bylo nutno najít společného nepřítele, který za problémy obyvatelstva nesl odpovědnost. Židovská komunita je velice uzavřená a liší se také svým vzhledem, vedle toho mají velmi složitou historii (co se týče příslušnosti k jakémukoli státu), je tedy pravděpodobné, že zjevná jinakost v lidech budila iracionální obavy. v 19. století, v rámci vlády osvícenství Josefa II. došlo ke zrovnoprávnění této menšiny, což jako v minulosti tolikrát, spustilo jistou nelibost veřejného mínění. Situace se měnila stejně tak, jako se měnila obecná spokojenost obyvatelstva, nicméně tyto nálady ve společnosti nikdy zcela nevymizely. Vzhledem k okolnostem této vraždy si vesničané vzpomněli na pověry, které kolem židovského společenství panují a způsob, jakým byla oběť zabita odpovídal jejich domněnkám. Následoval už jen veřejný lynč, lidový soud a euforie ze vzájemného utvrzování se v této nenávisti. Nutno říct, že Masaryk se svým původním přesvědčením příliš nelišil od veřejného mínění v židovské otázce. Samozřejmě se ale jednalo o renesančního člověka, který se už v té době aktivně scházel s velkým množstvím vlivných osobností, psal eseje a angažoval se ve veřejné diskuzi. Vlivem jeho odporu vůči předpojatosti se dostal do justičního kolotoče, který vyústil v ostře sledovaný případ. Chápu špatné hodnocení dokumentu, není příliš dobře natočený, hrané záběry jsou poměrně trapné a ubírají tématice na vážnosti. Je ale dobře, že se tato kauza dostává minimálně tímto způsobem do podvědomí diváků a slouží jako připomínka toho, že netoleranci, předpojatost a rychlé soudy nás provázejí od nepaměti.

Souhrnem, narodíte se v roce 1906, matka je nevýrazná a sestra hloupá, protože se zajímá jen o hru na klavír a módu (a také je hloupá protože není bezpáteřní a sadistická psychopatka). V rámci vašich tužeb po dobrodružství jste nadšení z příchodu bolševického nového vzduchu (první světovou válku jistě nevnímal ale okolnosti po ní a nástup komunistické propagandy ano). Zapojíte se do této prapodivné agitace, ve které setrváte po dobu studií jakožto nejprůbojnější propagátor komunismu v první republice. Přichází druhá světová válka a s ní i příchod fašismu, který je sice milenkou/bratrem/dvojčetem, zkrátka jednou krví Vašeho milovaného komunismu jen s tím rozdílem, že má nějaké slušné vychování - to vy ovšem netušíte, nebo předstíráte, že netušíte. Po otřesných 7 letech (počínaje rokem 1938) přichází osvobození, jehož krvavý průběh vyčistí vzduch a udělá prostor lidem, kteří v sobě nosí úplně stejnou špínu, jako vůdci předchozí a padlé ideologie. Zde v podstatě začíná příběh plný krutosti, zinscenovaných procesů, zabíjení, poprav, mučení, vydírání, lhaní a zapírání. Tento člověk se dopustil strašných činů, a ani podstata svědomí mu nebránila v tom, aby se odvolával proti rozsudkům (Josef Urválek  jej zprostil obvinění a propustil na svobodu) nebo později napsal knihu "Má perzekuce v právním státě". Při sledování tohoto dokumentu mě zcela vážně napadlo, že to nejhorší čeho se Stalin dopustil bylo, že takoví lidé, jakým byl Karel Váš dostali prostor. A bohužel naše neschopnost vyrovnat se s minulostí nám bránila v tom, abychom vše rudé zakázali a řádně potrestali ty, kteří v době, kdy měli funkci a moc ničili, zabíjeli a utlačovali druhé. Dokument je v podstatě změtí výpovědí nejen Karla Vaše ale také těch, kteří měli tu "čest" se s ním setkat. Vedle toho jsme provázeni jeho životem a skutky, kterých se dopustil. Dokumentu bych vytkla hudbu, která mě z počátku velmi iritovala a přišla mi nepatřičná, poté také střih, který byl zmatený a nepůsobil plynule.

Fantastický počin, který otevírá téma industrializace a zrodu kapitalismu v českých zemích. Dokument je chronologicky vystavěný, v prvním díle se seznamujeme s počátky manufaktury a jejího postupného rozvoje do velkovýroby, ale také politickými okolnostmi, na kterých byla industrializace založená. Druhý díl mapuje transformaci podnikání, které  do té doby spočívalo výhradně v ekonomické rovině do transformace myšlenkové - přijetí pravidel a aspektů kapitalismu. Následně je český průmysl ovlivněn válečnými okolnostmi, respektive první světovou válkou, která znamenala příležitost pro další rozvoj do velkovýroby (navzdory velkému neštěstí, které sebou přinesla). Dvacátá léta se nesla v optimistickém duchu nového začátku, zvyšuje se efektivita a ekonomika se stala podstatně pružnější - dokud svět nezasáhne pád burzy na Wall street. Veškeré události, které postihly naší zemi se automaticky projektovaly do zásadního odvětví, čímž průmysl dodnes zůstává. Ať se jedná o období protektorátu, reformního řízení v podobě komunistů (kteří přispěli zásadním způsobem především těžkému průmyslu), normalizace ale i divokých devadesátých let - vše nám dokument popisuje velmi věcně a poutavě. Zabíhá také do okolností jednotlivých změn, do politických okolností ale také do přístupu společnosti k továrnám, průmyslu a velkovýrobě obecně. Reakce společnosti se postupně vyvíjela od čistě pragmatického smýšlení, po naléhavost velkovýroby, ideologii vytvořenou kolem práce a efektivity až po návrat čistě pragmatického smýšlení. Jednotlivé díly jsou ve 30 minutové stopáži a každý z nich nabízí jiný časový úsek vývoje průmyslu v České zemi/Československu/České Republice.

Domácí násilí je složité téma pro každou oběť, její okolí a pro samotného pachatele je to většinou tabu. U mužů hovořících o fyzickém i psychickém týraní  v tomto dokumentu lze vidět několik zaběhlých frází, kterými si velmi ubližují (sami sobě, nikoli v očích veřejnosti), jedná se o fráze typu "Vím, že jako chlap jsem měl..., musel...", "Normální chlap by něco udělal...". Neměl, nemusel, neudělal. Pakliže jako oběť čelíme patologickému agresorovi, není chyba v našem chování ale v tom jeho. Určitě se jedná o odvážné muže, kteří otevírají toto téma, ačkoli je ve společnosti stále přehlíženo nebo tabuizováno (což je, s rukou na srdci, logické s ohledem na historické i statistické skutečnosti). Proto máme pojem "domácí násilí", které se nevyhýbá nikomu z účastníku této skupiny (tedy rodiny). Na druhou stranu je také nutné si připustit, co spojuje každé z témat v tomto cyklu a zároveň, co dramaticky selhalo. Justice. Justice, která připouští existenci těchto případů ale vzhledem k zaběhlému tabulkovému systému nejedná individuálně s ohledem na případ a oběť. Muži to bohužel v rámci viktimizace mají podstatně horší, jelikož statisticky se stále jedná o zanedbatelné množství jedinců a v justici na vysokých postech i u policie je stále převaha mužů, kteří k tomu budou s velkou pravděpodobností zaujímat spíše odmítavý postoj.