Binne

Celou dobu jsem se těšila na názorový střet těchto dvou slečen, který bohužel nenastal. Nacházíme se v předvolebním období a každá z kandidátek jej prožívá jinak, věnuje se odlišným věcem, tématům a především pak odlišnému názorovému spektru. Každá ale dokument evidentně pojala po svém a proto je tam cítit velký nesoulad a rozpor v rámci sympatií. Dokument je relativně hodně zaujatý ale zároveň nemá žádnou výpovědní hodnotu. Minimálně se jedná o zajímavý vhled do života mladých politiků.

Předně bych chtěla dokumentu vytknout, že nehovoří o transsexualitě také z medicínského spektra, které je minimálně v ČR stále podstatnou součástí této tématiky. Je to z toho důvodu, že transsexuálové (respektive organizace zastupující transsexuály) se veřejně vymezují proti medicínskému přístupu ačkoli právě diagnóza a hodnocení ji jako poruchy je jediným předpokladem pro plnou úhradu operace ze strany pojišťoven. Těmto skutečnostem se ovšem dokument vůbec nevěnuje ač pro pochopení celé problematiky jsou relativně důležité. Dále mi chybí i biologické vysvětlení, které by mohlo toto téma naopak znormalizovat. Každopádně, jedná se stále o lidské příběhy, které procházejí nelehkou změnou, které předně oni čelí. Mají za sebou nějakou minulost, kterou musejí přijmout ale zároveň i budoucnost, ke které se mohou upínat. Horší je přístup jejich okolí, které svůj úděl (v mnohých případech) považuje za složitější než úděl člověka procházejícího tranzicí (ač je to krátkozraké  a absurdní). Jednotlivé případy ale nejsou příliš dobře rozebrány a některé jsou naopak stále natolik citlivé, že neobsáhnou tématiku skutečně do hloubky. Je určitě důležité podobné téma otevírat ve veřejném prostoru, myslím si ale, že by si to zasloužilo důstojnější zpracování.

Vidím zde dvě roviny, především pak proto, že jsem první shlédla "Násilí na dětech" a poté tento díl. Je nutné si uvědomit, že děti mají velmi omezenou škálu emocí a stejně tak i způsob, jakým řeší konflikty. Frustrace, vztek, nepochopení nebo strach řeší agresivitou. Smutek, lítost nebo bolest zase pláčem. To je podstatný rozdíl mezi dětskou duší a vědomím chováním dospělého jedince. Pakliže dítě nedostane prostor pro rozvoj emocí, instinktů a pro pochopení sebe samého, zůstane petrifikováno v těchto jednoduchých způsobem řešení jakéhokoli konfliktu. Tohle učení spočívá v pochopení a převzetí vlastní odpovědnosti. Vzorce chování samozřejmě nepřebíráme pouze od našich rodičů, také od svého okolí a přátel ale první roky našeho života a emoce s tím spojené jsou formované především matkou a otcem. Problém nastává, pakliže i u rodičů spatřujeme jediný způsob zvládání své frustrace, vzteku nebo nepochopení - čímž je fyzické násilí. Odnášíme si poté tento vzorec do dospělosti a pakliže nad svým chováním nepřemýšlíme, aplikujeme jej i na našich potomcích. A bohužel ne pouze na nich. Obecně je to způsob řešení konfliktu mezi námi a kýmkoli, o kom se domníváme, že je v podřízené pozici. Samozřejmě nechci tím tvrdit, že týraní senioři v dokumentu jsou sami tyrany - ale konsensus ve výchově a našim jednáním v dospělosti tam z psychologického hlediska je. Nedokáži k těmto případům zaujmout objektivní postoj, chybí mi tam pohled potomků těchto seniorů. Není to ale jednoduchá tématika a ať je to jakkoli, jakákoli forma násilí (především pak na slabších) je odsouzeníhodná. (Abych se pokusila najít vysvětlení pro *Nugat*)Co se týče přepisování majetku na děti. Myslím, že faktorů může být hned několik, v prvním případě je to určité "zavděčení se" jelikož v pozdním věku (obzvláště muži) ztrácejí vitalitu a snáší to velmi špatně. Pocit, že zůstaneme na někom závislí v nás může probouzet pocity viny a máme tak pocit, že předáním svého majetku potomkům se "vykoupíme" (ač je to absurdní). Dalším aspektem je určitě intenzivní nátlak z jejich strany ve věku, ve kterém už toužíme po klidu. Nebo například vydírání, skrze vnoučata a podobně - důvodů je samozřejmě velké množství.

Dokument, který je ve své podstatě svědectvím naší lidskosti, která se po staletí nemění. Ačkoli pro nás obraz smrti není natolik běžný, jako pro průměrnou osobu v 15. století, naše fascinace fyzickým koncem je v podstatě neměnná. Naopak, dnes je pojem "nihilismus" nebo klasický ateismus velmi běžnou realitou více než 70% obyvatel naší země. Smrt dítěte, souseda nebo rodinného příslušníka pro nás znamenala neštěstí nebo šok vždy, "Tresty v Čechách" nám dávají hodnotný důkazní materiál o pojetí zákona ve středověku, v politické branži nebo u psychicky nemocné osoby. Přesně tak, jak se vyvíjelo naše pojetí smrti v kultuře, justici i vlivem náboženství, ruku v ruce se vyvíjelo i trestání násilného ukončení života jiné osoby. Jedná se o dokument věnující se společnosti a její historii, jejímu pojetí spravedlnosti a hodnotě života. Je hraný, propracovaný a výklad pana Chmely je sympatický. Prostor dostávají také velmi zajímaví lidé, kteří téma znají, jsou věcní a srozumitelně odpovídají na otázky.

,,Pravidla se měnily bez jakéhokoli důvodu" Velmi silné a nelehké téma, které se hluboce dotklo těch nejslabších mezi námi, dětí. Je zcela irelevantní, že dnes na kameru mluví čtveřice dospělých lidí, jelikož ve vzpomínkách se z nich stávají opět ti bezbranní. Nutnost být stále ve střehu, nebezpečí a strach - to jsou aspekty, které spojují všechny příběhy. Ti lidé nám předávají svědectví o tom, jaké to je narodit se s pocitem nepatřičnosti, neschopností nalézt kolem sebe lásku a především pak v sobě. Což je dle mého největší kříž, který byli tito rodiče schopni na své děti naložit. Velmi špatná průprava do života založená jen na obrovské nejistotě z vnějšího světa i z toho, který každý z nás nosí uvnitř sebe. Tento pocit méněcennosti, který se přenáší s generace na generaci je plíživý a tichý, dává o sobě vědět v závěru velmi hlasitě a předně pak v momentech vypjatých mezilidských vztahů. Tyto vzorce si člověk nosí v sobě a musí najít nesmírnou sílu proto, aby koloběh bolesti ukončil a nepřenášel jej dál. Paradoxem je, že některé z obětí mají potřebu své násilníky omlouvat, nalhávat si, že to mělo vyšší význam, nebo že to nebylo tak hrozné - naše vnitřní realita odmítá připustit, že se toto bezpráví děje bezdůvodně, do té doby než v nás nevygraduje stejná frustrace a my ji nepřeneseme dál. Dokument je věcný, dává prostor obětem, ty se na počátku představují a hlavně pak představují ty důležité antagonisty v jejich příběhu. Jejich monolog postupně graduje stejně, jako chování rodičů. Svědectví je silné a hluboké, otevřeně hovoří o obrovské nejistotě, kterou v sobě celý život nosí. O frustrujících momentech fyzického násilí bez nejmenšího důvodu (neexistuje důvod pro fyzické násilí na dětech), strachu, bolesti i sebedestruktivních myšlenek. Odmyslíme-li si fakt, že nám tyto příběhy předávají dospělí lidé ale jsou to vzpomínky malých dětí, je svědectví alarmující. Bohužel většina aktérů se narodila v době, kdy těžiště důvěryhodnosti  nebylo nakloněno těm nejmenším, naopak, ti byli upozadění a hlasu se jim nedostávalo.

Drama, které se vůbec nezakládá na hororovém žánru ale pouze na jméně: Edgar Allan Poe. Absolutně bezduchá záležitost, která trvá celou věčnost. Kromě toho, že se Dudley Dursley zbavil své plnoštíhlé postavy a Christian Bale hrál roli, kterou umí nejlépe (tedy chladného, vážného muže), se divák téměř nic nedozví. Film je únavný, místy příliš křečovitý (dobovým pojetím) a ke konci příliš předvídatelný - a ten konec je opravdu v nedohlednu, jelikož 80 minut ze 115 se tam skutečně nic neděje.

Se smutkem na líci musím vyjádřit obavu o zdejšího hororového experta, jelikož jeho (zcela neoriginální) komentář zde trochu postrádám, každopádně, Barbar je spíše zábavná jednohubka, nežli horor. První část je rozhodně velmi napínavá, v závěru člověk očekává, že antagonistou bude někdo zcela odlišný. Na to ale příběh vsází, jelikož obsahuje velmi velké množství hororových stereotypů. Dočkáme se první gradace příběhu abychom postupně přešli na další, zde je velmi zajímavé vyprofilování hlavní postavy a její chování v krizové situaci, toto chování je relativně předvídatelné ale na horor (s ohledem k jeho povaze) reálné. Poslední část je v podstatě určité rozuzlení filmu, které se tak nějak dalo očekávat. Film mi trochu připomínal "Smrt ve tmě", kdy se postupně z oběti stává ústřední antagonista a my postupně přestáváme bojovat za sebe a začínáme bojovat za spravedlnost - mírně řečeno. Příběh má velice dobře vystavěnou atmosféru, hraje především na strach z očekávaného - což je relativně běžný postup u dobrých hororových filmů, jen aby jej vzápětí porušil (vždy si vzpomenu na pravidla hororového žánru podle Rendyho Meekse (Vřískot 1)). Dále máme několik velmi sympatických postav od začátku filmu, jejich dialog, který je ústředním dialogem první části, o rozdílu vnímání mužského a ženského světa dovede diváka k pochybnosti. Nastává samozřejmě zvrat, několik předvídatelných částí a vyděšených výkřiků abychom zjistili, kde leží pravda. Druhá část hraje na zvědavost diváka od první fáze až do setkání dvou ústředních postav. Konec je jen dovysvětlením zbytku. V závěru mi připadalo, že stačí obrátit polaritu smýšlení o stereotypech hororového žánru a zůstane nám tohle. Je dokonce úplně jedno, jaký motiv měl ústřední antagonista, jelikož onen motiv působilo pouze šílenství. Můžeme se samozřejmě do nekonečných chvil lidského bytí otáčet na podstatě metafory, ale ani ta nepřináší žádné nové téma. Toxické mateřství, toxická feminita, toxická maskulinita...v podstatě jsou všechny horory pouze o tom. Každopádně, příběh je napínavý, bavil mě. Hlavní postavy jsou uvěřitelné a velice sympatické. Doporučuji.

Vizuálně velmi povedený film, který nabízí značný prostor pro úvahu nejen nad naším vztahem k jídlu, ale také nad krátkozrakostí elit. Předně se film zabývá rozdílem mezi nižší společenskou třídou jejíchž úkolem je služba třídě movité a vyšší společenskou třídou, která se dotkla komfortu nedosažitelného pro běžného smrtelníka. Bohužel extrémní míra pohodlí vede tyto elity k nenasytnosti a trvalé nespokojenosti, která deformuje ty, kteří jim "slouží". Nejlepší příklad, který můžeme na tento začarovaný kruh použít, je právě jídlo. Jídlo, které společnost žijící v přebytku posunula na úroveň umění a postavila jej na zlatý piedestal lidské rozmařilosti. Žijeme ve světě, kdy lidé nekonzumují aby žili ale žijí aby konzumovali - nebo ještě lépe, ochutnávali. Poslední metou je enormní přebytek peněz v kombinace s egem, které dává jedinci vědomí své vlastní nadřazenosti nad chudší vrstvou obyvatel, což vede k přirozené hierarchii mezi elitou a "poddanými". Celý tento koncept je v závěru destruktivní pro každou část společnosti. Určitě by se dalo říct, že skupina elitářů mohla být více různorodá, vyprofilovaná - aby divák neměl pocit, že šéfkuchař je v podstatě zahořklý psychopat, který se chce pouze pomstít těm, ke kterým cítí největší zášť. Na druhou stranu i to svědčí o absolutní profesní deformaci. V závěru musím říct, divák nedostane prostor k nudě, je to zábavné, relativně promyšlené a má to myšlenku - ač v závěru povrchní, věřím, že filmu ublížil nejvíce střih.

V roce 2018 byla zveřejněna nová série American crime Story: Versace, myslím, že to byl jeden z prvních signálů, který předznamenal trend obdobných příběhů. Protože, co lidstvo kdy přitahovalo více než láska a peníze (což jsou mimochodem dva nejčastější důvody vražd) a když se k tomu přidá přepych, móda a luxus hrajeme na jistotu. Klan Gucci se mnohem méně zabývá okolnostmi a větší váhu přikládá hereckým výkonům a slavným tvářím. Příběh pojednává o jedné manželce, která se v rámci své marnivosti a nenasytnosti rozhodne zabít vlastního manžela. Manželem samozřejmě není nikdo jiný než dědic klanu Gucci, který vyrůstal v bohatství, finance mu tak nepřijdou příliš důležité. Ve své skromnosti ale praktičnosti v podstatě žije, vedle toho se jedná o oduševnělého muže, který má rád vědomosti - samozřejmě je to i vlivem velkého množství času, který mu bohatství nabízí. Vedle toho Patricia vyrůstala ve zcela průměrné rodině, je založená především na materiálních potřebách, nerada čte, nemá všeobecný rozhled ale umí velmi dobře počítat. Patricia má ale díky tomu obrovskou výhodu, přesně ví, co chce. Díky vlastním ambicím získá srdce Mauricia. Tato kombinace povah je ale třaskavá a povrchnost, marnivost a nebezpečné ambice Patricie přinesou do vztahu frustraci a neštěstí. Bohužel, tato frustrace vyvěrá k jednomu psychopatickému a odsouzeníhodnému činu, který zničí více než jeden život. Film je založen na krásných kostýmech, přesvědčivých hereckých výkonech a dobré kameře. Přesto mi přijde, že je povrchní jako Patricia. V mnohém je příliš jednostranný a černobílý. Na druhou stranu, nutno říct, že výkon Jareda Leta a Lady Gaga je neuvěřitelný. Jedná se o psychicky velmi labilní postavy, kde herecký talent dostal velký prostor a oni jej využili na maximum. Nevím ale zda je to kvalitou scénáře ve "slepých místech" nebo stopáží filmu ale něco mi chybělo - a bohužel něco zásadního. Vadil mi také výběr hudby, který bych v jiném filmu velmi ocenila, zde mi ale přišel příliš kýčovitý a rušivý, jakoby se snažil doplnit plytkost příběhu. První polovina byla velice dobrá, plynulá a příběh se zdál být ucelený. Druhá polovina byla třaskavá a divák se těšil na ucelený, jasný závěr, který bude ostrý jako břitva. Tento kýžený efekt se ale nedostaví. Místo toho přichází závěr nemastný a neslaný, který vezme dojem i zbytku.

Úzkost a znepokojení. Ve 100 minutové stopáži sledujeme každodenní život otce od rodiny, vdovce a bývalého inženýra, který oslavil osmdesát let. Trpí demencí a jeho každodenní život se tísní vedle bolestivých vzpomínek, obrovského zmatku a smutku ze všeho, co považoval za pravdu a byla to pouze chiméra. Anthony je zmaten vším, jeho mysl mu dává zmatené nápovědy a on ve jménu svého duševního zdraví přesvědčuje své okolí o pravdě, tak jak ji vnímá on. Lidské tváře ve svém životě dává do souvislosti z příběhy, které náleží někomu jinému, to samé jeho vzpomínky na minulost. Film je velmi depresivní a smutný, pojednává o tom, co stářím ztrácíme, o to horší je diagnóza demence, kdy máme pocit, že jsme v životě nic nezískali. Anthony byl vitálním a inteligentním mužem plným sil, byl s velkou pravděpodobností velmi dobrým otcem, což spatřujeme na vzájemných rodinných vztazích. Dnes je Anthony ztracen sám v sobě, v každém roku, který si jeho mysl pamatuje a on přestává žít v přítomném okamžiku. Vše se stává pouhou iluzí a pomalu se ztrácí ve změti slov a hlasů od lidí, které původně považoval za někoho jiného. Představa toho je téměř nesnesitelná, stále zůstáváme ale lidskými bytostmi, které si nikdy nepřáli takhle skončit. Anthony si zaslouží zlatý piedestal, nejen za tuto roli samozřejmě. Film je velmi citlivě pojatý ale velmi depresivní a smutný. Jednotlivé záběry jsou velmi dobře sestříhané, zmatené a přesto dávají smysl. "Jsem strom a ztratil jsem všechno své listí".