Binne

Podstatně lepší díl, než ten předchozí. Značný význam přikládám především režii, jelikož David Fincher je, dle mého názoru, mistr mysteriózního thrilleru, v jehož duchu se celý snímek nese. Třetí ze série tentokrát mnohem elegantněji navazuje na snímek druhý. Souvislosti i vysvětlení jsou zcela logické. Co je ale podstatnější, je místo, na kterém se hlavní aktérka ocitá. Prostory vesmírné věznice jsou unikátním hřištěm pro vetřelce, který nejenže má dostatek prostoru si "vyhrát" má zde i dostatek materiálu a potravy. Atmosféra filmu je odlišná od předchozích dvou dílů, je poněkud věcnější a méně gradující. Vetřelec už nepůsobí tak děsivým dojmem, jelikož jsme měli velký prostor se s ním seznámit. Hlavní aktérka se chová stejně, jako v předchozích dílech, je praktická a chová se logicky. Další postavy ve filmu jsou sympatičtější než v druhém snímku, v několika pasážích můžeme nalézt i svěží humor, který do situace zapadá. Jediné, co bych filmu vytkla je počítačový vetřelec, to bylo špatné.

Nejhorší film celé série. Dobře vím, že je všeobecně uznávaný jako ten nejlepší, nicméně Cameron natočil ve své podstatě pouze akční jednohubku, která netěží z atmosféry, scénáře ale pouze z toho, co umí nejlíp. Nejen, že chování hlavní protagonistky je poněkud rozpačité (předpokládám, že na vině bude špatný scénář, který se mermomocí snaží navázat na první díl) ale také chování ostatních postav, přičemž kromě hlavní hrdinky a androida nebyl po ruce nikdo jiný, komu bych malou schůzku s vetřelcem nepřála. Další zásadní problém filmu, který ovlivnil mé vnímání je dabing (viděla jsem film poté i v originále), kterého se nemohu ve svých nočních můrách zbavit. Dle mého názoru jim u tvorby dabingu pomáhal Ondřej Hejma a po každé scéně řekl: "Hele, to nech, to je dobrý". Pakliže bych film hodnotila aniž bych znala následující díl řekla bych, že se jedná o můstek k něčemu epickému. Co je výhodnou tohoto počinu je jistě vetřelec, zde už jej vidíme v  celé jeho plné kráse.

Některé snímky jsou neopakovatelné, výjimečné jen poprvé a naléhavé jen v konkrétní situaci. Poté jsou ovšem filmy, které se záhy po prvním uvedení stávají kultovními. Mezi ty také patří "Vetřelec", který se svým unikátním pojetím mimozemšťana, dobývání vesmíru i způsobu, jakým se chovají hlavní protagonisté zcela vymyká dosavadnímu hororovému žánru. Ridley Scott má ovšem smysl pro epické snímky, které se na rozpočet příliš neohlížejí. I zde tedy vytvořil velmi specifický horor, která dokázal šokovat. Má generace je odmala naučená tomu, že agrese, sex i násilí je součástí téhle reality a světa. Od velmi brzkého věku se nám posouvají hranice a normy a obrušují se nám hrany. Jednou, za desítky let budeme schopni posoudit, jaký vliv to mělo na jednotlivce. V roce 1979 měli ovšem diváci značnou výsadu, kdy nebyli nuceni vnímat nelogické prvky filmu (problematika cestování do vesmíru, fyzikální zákony apod.) a otevřené násilí, jaké nám vetřelec nabízí je doslova šokovalo. I v dnešní době je ovšem atmosféra filmu vystavěná na zdánlivě tichých místech, tajemném nepříteli, uvěřitelné panice jednotlivých postav a jejich snaze nalézt řešení ze své situace. Kultovní horor s fantastickou atmosférou.

Před časem jsem viděla dokument s názvem "Věž smrti". V podstatě stejně, jako "Moc má jméno šibenice" uvažuje nad tím, co pro nás znamenal lidský život a spravedlnost. Asi není překvapením, že v dobách zatemnělých myslí a úderných hesel neexistoval přílišný prostor pro soucit a lásku. Bohužel i "Moc má jméno šibenice" stejně jako "Věž smrti" jsou pojaty příliš konkrétně, je tedy velmi pravděpodobné (jako se už nyní stalo), že tato svědectví zapadnou velice rychle, příběh skončí se životem pamětníků a tento dokument někde v archivu, jelikož nemá dostatečná efekt. Tento efekt je patrný například v dokumentu o Karlu Vašovi (Vrahem z povolání - utrpení soudce Karla Vaše), zde se nabízí také rozbor osobnosti hlavního antagonisty, jeho vztah ke smrti i ke svým obětem a úzká souvislost režimu s těmito psychopaty na vedoucích pozicích. I v dokumentu "Moc má jménu šibenice" byl nezměrný prostor pro podobné uchopení tématiky, nebylo ho ale využito. V závěru se tedy jedná o zajímavou a smutnou zpověď těch, kteří si prožili jedno z velmi temných období naší historie i naší lidskosti.

Pakliže bychom mluvili pouze o díle jako takovém, respektive o knize, která nám nabízí jedinečný pohled do narušené mysli deprivanta a jež k nám hovoří skrze hlavního protagonistu díla, bylo by to jednoduché. Vladimir Nabokov napsal knihu ve svých téměř 60 letech, sám se ovšem za způsob, jakým nám hlavního hrdinu představil styděl, obával se veřejného mínění a to se ukázalo jako zcela oprávněné. Kniha byla přeložená snad do každého jazyka, z Lolity se stal kult a do dnešní doby je v některých institucích součástí povinné četby. V podstatě se stala neodmyslitelnou součástí vzdělávacího systému, což ve své podstatě svědčí o tom, že fantazie je pochopená zcela jasně. Dokument se ale zaměřuje na výklad lidí, kteří se domnívají, že jejich názor se opírá o jasné důkazy, nebo že jejich názor by diváka měl zajímat. Zcela upřímně mě zajímaly především archivní záběry Vladimira Nabokova, výpovědi jeho příbuzných a analýza zcela nezávislého pozorovatele. To, že je kniha pro někoho prostředkem utišení jeho traumat pro mě není vůbec podstatnou informací (jelikož Lennon údajně zemřel kvůli "Kdo chytá v žitě", Charles Manson miloval "Mein Kampf" a Isaac Asimov napsal "Duch ve stroji" poté, co měl halucinace), bohužel ale dokument je vystavěn především na tom. Hrané scény v kombinaci s působivým vypravěčovým výkonem vykreslují atmosféru dokumentu, která je následně zničena zvláštním monologem, který nepřipouští jiný úhel pohledu. To je dle mého názoru vždy špatná interpretace jakéhokoli uměleckého díla.

Zcela upřímně, dokument těží pouze z toho, že dva hlavní aktéři mají Downův syndrom. Samotný vznik něčeho tak bezobsažného zavání krásným pojmem jakým je Ableizmus. Kromě toho, že se kamera střídá z jednoho člena manželského páru na druhého, snímá jejich denní zvyky, průpovídky i dohady, nám neřekne vůbec nic. Téměř ničím (výjimkou výše zmiňovaného Downova syndromu) se manželský pár totiž neliší téměř ničím, nepřemítá o rozdílech mezi "zdravým párem", nemluví o zdravotních komplikací ani předsudcích, o překážkách, které je mohou potkat. Dokumentu dávám kladné hodnocení za zpracování, líbila se mi kamera i střih. Kamera byla kvalitní a záběry byly dobře kombinované s prostředím, střih souhlasil s chronologickým konceptem dokumentu, odpovídal na "důležité" otázky a byl v souladu právě s kamerou. Závěrem mohu říct, že umělecká stránka dokumentu je kvalitní, obsahově velmi plytké a zvláštní.

Dokument nás počátkem přivádí zpět do roku 1948, kdy Ústřední výbor Komunistické strany Československa rozhodl o vniku lidových milic, při přípravě převratu v Československu. Z těchto pochybných motivů, úmyslů a idejí tak vzniká nová restriktivní složka, která nebyla nikdy zaštítěna jakýmkoli zákonem (nepočítáme-li jedinou zmínku, která je napadnutelná a pochybná ve svém znění). To bychom se ale nemohli bavit o komunistech, kdybychom chtěli vyzdvihovat hesla jakými jsou "lidská práva, důstojnost, zákon a spravedlnost, svoboda". Dokument je velmi věcný, nechodí dlouho kolem horké kaše a od počátku je chronologický a jasný. Výpovědi jednotlivých členů lidových  milic jsou velmi předvídatelné, respektive, sebereflexe je téměř nulová. To ovšem přikládám spíše strachu podívat se do zrcadla nebo se zbavit iluze, ve které žijeme celý život. Lidové milice mi z dnešního úhlu pohledu připadají poměrně směšné. Představuji si, že obdobně by se chovala skupina vrátných, kterým by byla náhle udělena restriktivní moc nad životy druhých lidí, s touto mocí by přišel i pocit nadřazenosti, který by vedl k neobvyklým krutostem. Dokument začíná stručným představením charakteru lidových milic a jejími počátky pohledem jednotlivých aktérů. Pokračuje k dobám jejich největší slávy až po postupné utlumení jejich funkce. V dokumentu se vyjadřuje také několik politiků, členů disentu, novinářů i obyčejných pamětníků. Nabízí nám věcný a konstruktivní pohled na jeden odstavec z kapitoly naší historie.

Krásné zpracování nejslavnějších pražských legend. Koncept vyprávění je poněkud jednodušší a mohl by obsahovat rozbor ponaučení, nicméně forma je velmi příjemná, oddechová a nenucená. Seriál je vhodný především pro děti a ty, kteří chtějí získat aspoň povrchovou znalost těchto příběhů. Animace je originální a velmi příjemná. Mým oblíbeným dílem je "O Faustově domě" a "O neviňátku na Karlově mostě". Oba příběhy jsou detailněji rozebrány a citlivě pojaty.

Skupina lidí, kteří již prodělali tuto agresivní nemoc, nebo se nachází v jakémkoli jejím stádiu, se nám snaží přiblížit  život onkologicky nemocných pacientů. Dokument se opírá spíše o psychické projevy nemoci než o ty zdravotní, čímž si příliš nepomáhá. Na dokument o psychickém prožitku z této vážné nemoci je snímek příliš povrchní a na dokument pojednávající o zdravotní stránce je naopak nekonkrétní.

Musím souhlasit s tím, že emocionálně agresivní otázky za jednotlivé protagonisty byly velice netaktní. Téma dokumentu jako takové je důležité, jedná se o pokus otevírání tabu jménem smrt. Můžu ale zcela upřímně říct, že bych měla problém se na dokument podívat, pakliže bych měla děti. Jednotlivé příběhy mě zasáhly, protagonisté jsou velmi otevření a upřímní ačkoli hovoří o největší bolesti jejich života. Neumím si představit, že by podobné téma nevyvolávalo emoce, nicméně si myslím, že dokumentarista by měl cílit pouze na diváka a nikoli na zpovídaného hosta, kterému by se naopak měl pokusit ulehčit v jeho vzpomínání. Asi netřeba více dodávat, než že se jedná o psychicky náročný a vyčerpávající počin.