Binne

Tereza Nvotová se v několika rozhovorech vyjadřovala o "bosorkách", tedy údajném tématu svého, již v pořadí druhého filmu. Navzdory tomu je snímek poněkud neuchopitelný v rozsahu toho, co se snaží sdělit. Šarlota se po dvaceti letech vrací do své domoviny, ze které uprchla. Setkává se zde s mentalitou obyvatel, která je staletí neměnná a bez jakékoli patrnosti vývoje civilizace. Děj je příliš chaotický na to, aby z něho divák cokoli pochopil. Postavy mají na plátně dostatek prostoru, navzdory tomu ale působí uměle a plytce, tuto skutečnost svádím na složitý a neuchopitelný scénář. Další ostrou hranou, na kterou celistvost vyprávění narážela byla kamera, které chyběl kontext s příběhem, byla chaotická a k tempu vyprávění neseděla. Děj jako takový plynul poměrně rychle, dostalo se mi určitého napětí i mysteriózní atmosféry, která se bohužel vytrácela s psychotickým chováním hlavní hrdinky, která zároveň nedokázala do postavy vdechnout patřičnou hloubku, aby ono chování působilo věrohodně. Příběh nám postupnou (a nenásilnou) formou vykrystalizuje dvě hlavní protagonistky, které spolu sdílejí zvláštní vztah. Od poloviny filmu se do děje dostává notná dávka sexuálního napětí, které postupně vrcholí. Je to poměrně osvěžující, nicméně nedostatečně rozvinuté. Závěr filmu se již točí pouze kolem ženské sexuality, která bohužel nemá žádný opodstatněný základ. Pocit osvobození a uvědomění bych ocenila spíše v přístupu tmářských starousedlíků, kteří přes vlastní předsudky a zaběhlé pravdy nebyli schopni vidět zlo, které v sobě nosí. Této satisfakce, ke které celý snímek nápadně směřuje se bohužel nedočkáme. Každopádně se jedná o poměrně zajímavý snímek z neobvyklého prostředí, který nepovažuji za ztrátu času, znovu jej ale vidět určitě nechci a nepotřebuji.

Nebe to je místo, které se často spojuje s božskou přítomností a věčným štěstím. Měl by to být prostor, který se nachází nad námi a je obklopený nekonečným nebem, plným hvězd a jiných astronomických objektů. Někteří zase vnímají nebe jako místo, kde se nachází jejich zesnulí blízcí, a kde jsou v bezpečí a míru. Ale nebe, které je nám představeno ve filmu je vytvořeno námi samými. Nebe totiž není to, co chceš, ale to, co potřebuješ. A přesně do tohohle světa přichází malá myška spolu s lišákem. Oba zemřeli společně, ve svém strachu, zlobě i naději a lásce. A přesně s těmito emocemi budou muset bojovat ve světě, kde nic jiného neexistuje. Vše se točí pouze kolem duševního bohatství a míru - než se vrátí opět na zem, kde budou muset zvládnout každou jednu bitvu znovu. Pohádka je krásný prostředkem, jak dětem vysvětlit pojem "smrt" ale i zdánlivou konečnost všeho. Dospělý divák se naopak může setkat z řadou podmětných otázek, na které možná do dnešní doby nenašel odpověď. Celý svět je pojat kouzelně a barvitě, loutky jsou půvabné a na mě působily velmi přátelsky. Myšlenka snímku je vcelku prostá ač neobvyklá. Oproti např. "Jak přicházejí sny" nám nenabízí tak zdánlivé dobrodružství a objevování života...po životě (logicky). Naopak je film podstatně přímočařejší a nedává na vybranou. Je o nekonečné cestě, kterou musíme jít znovu a znovu, aniž bychom došli jakéhokoli pomyslného cíle (třeba toho, že jednou nedostaneme kartičku se svou atrakcí), pro každého je to jednoznačně nejstravitelnější alternativa smrti. Jenomže, co se stane, pakliže svou kartičku nedostaneme? Bude to znamenat, že jsme dokonalí? Tolik jistí sami sebou? Nebo se jedná o nekonečný cyklus? Otázka je na každém z nás stejně, jako naše nebe, které nebude takové, jaké ho chceme...bude takové, jaké jej potřebujeme.

Uf, opravdu je zde tak vysoké hodnocení kvůli rekonstrukci zločinu? Je tomu 2023 let, co byl v Jeruzalémě zbit, zbičován, týrán a nakonec ukřižován muž se jménem Ježíš z Nazaretu (do dnešní doby je Blízký východ mimořádně známý tím, že s oblibou kamenuje a popravuje, především pak ženy). Ohledně jeho samotné osoby existuje řada historických pramenů, které některé skutečnosti dokazují - jiné ale ne. Režisér (známý antisemita) vytvořil snímek, který by se dal popsat dvěma slovy, názvem filmu. Nenabízí nám hluboké myšlenky mesiáše, který má promlouvat k našim srdcím. Nabízí nám pohled na to, jak je někdo 120 minut mučen a nakonec zabit, není nouze o sentimentální scény bez jakéhokoli podtextu, pouze "silné" scény hrající na divákovy emoce. Dvě představitelky hlavních ženských rolí neřeknou za celou dobu jediné slovo, pouze se snaží hrát "očima", k čemuž jim stačí kapky do očí a zdánlivě utrápený pohled. Hlavní představitel je po celou dobu natolik zbědovaný, že z jeho očí naopak nelze vyčíst vůbec nic (ano, jsou scény, kde je velmi krásný a má moudrý pohled v dál - bez jediného slova). Vedle toho horda naštvaných židů se jeví jako pěkně buranská partička hloupých individuí, kteří neumí nic jiného, než nesmyslně opakovat "UkŘiŽovat" - nad čímž se pozastaví, jak Poncius Pilát, tak Herodes (který jen tak mimochodem nechal zavraždit neviňátka a přesto z celého filmu vychází lépe, než skupinka židů). Máme zde první mrtvolu v podobě Jidáše, který trpí vinou, kterou spáchal a za neustálé křeče v obličeji a neschopnosti zahrát skutečný pláč končí na provazu, dvě ženy, které chodí a pláčou, papaláše, kteří to tak vlastně vůbec nemysleli, rozohněný dav (oblečen ve stejném židovském mundůru a řvoucí stejný nesmysl pořád dokola) a zbitého, zmrzačeného, svůj trpký osud statečně nesoucího a buranský dav milujícího muže, který všem žehná...Vyjde nám z toho vstupenka do nebe pro Mela Gibsona...Na konci filmu jsem pociťovala nutkání vytvořit další koncentrační tábor...Mel uspěl. Ráno jsem se naštěstí z tohoto pocitu probrala, dala si facku a něco tak otřesného a laciného snad už nikdy neuvidím.

Po shlédnutí druhého dílu a přečtení zdejších recenzí se domnívám, že tato minisérie bude podhodnocená. Druhá část nám nabízí nový pohled na okolí Stanislava Pekárka a jednotlivé charaktery, které se v porovnání s průměrností a tmavě šedou barvou hlavního hrdiny, postupně vybarvují podle toho, jak si okolnosti žádají. V plné kráse se nám otevírá svět tehdejšího marasmu a všudypřítomné deprese, která je podtržena jednotvárností doby. V rámci vývoje minisérie je velmi podstatný charakter Stanislava, který nás příběhem bude provázet. Nedomýšlí následky svých rozhodnutí, je vypočítavý a pomstychtivý, ambiciózní ale nepříliš schopný, žene ho vpřed pouze vidina vlastního prospěchu, není bojácný (spíše vzhledem ke své inteligenci než vzhledem ke své odvaze) a navozuje vztahy se svým okolím pouze podle toho, zda jsou nějak užiteční jemu (především pak na jeho vztahu k ženám je to evidentní). Není to tedy hrdina ani prvoplánový antagonista - ve výsledku se jedná o postavu, která diváka dokáže pobavit.

Češi jsou velmi špatní na jakékoli moderní filmy všech žánrů. Co nám jde povětšinou relativně dobře jsou dobové snímky popisující naší vlastní historii, lehce depresivní filmy nebo filmy z doby před rokem 89. První díl minisérie "Volha" je poměrně překvapením z hlediska hereckých výkonů. Přijde mi, že herci přehrávají podstatně méně, než v minisérii "Devadesátky", kde to bylo místy nesnesitelné. Scénář je relativně jednoduchý a smysluplný, karty jsou přesně rozdány a každá scéna mapuje charakter hlavního představitele - Stanislava Pekárka. Jediné, co mi upřímně velmi vadilo a kazí to celkový dojem je kamera, která je velmi kýčovitá. Vyvolává retrospektivní dojem pomocí archivních záběrů, zrnitého efektu apod. v závěru to působí lacině. Poměrně trefný je znázorněný charakter doby, kdy národní zábavou byl sex a alkohol (protože co jiného se dalo dělat?), nicméně opět je příběh silně přetažený za vlasy. Je ovšem sympatické, že se tvůrci snaží ukázat veškeré aspekty tehdejší doby (všudypřítomnou šmelinu, zcela normální a společensky přijatelnou nevěru, sex ale i proces před potratem, přístup funkcionářů a prospěchářské smýšlení).

Snímek je poměrně výjimečný tím, že se v něm nenachází žádný antagonista ani protagonista. Nélii lze označit jako hlavní hrdinku, nicméně pouze počtem minut, kdy se objevila na scéně, nikoli charakterem a jeho barvitostí. Ocitáme se na počátku první světové války, Nélie je hospodyně, která je závislá na přízni majitelů domácnosti, ve které slouží. Hned na začátku filmu zjišťujeme, že si je schopna vydělat peníze i amorálnějším způsobem, což je způsobeno jejím pohnutým dětstvím a nuznými poměry. Nélie má ale dobré srdce, v touze za přežitím je schopna ublížit pouze sama sobě, nikoli druhým. Nastupuje jako zdravotní sestra a odjíždí na frontu, kde se setká s mladou uprchlicí před válkou. Nélie zjišťuje, že mladá Rose je z vyšší třídy a má se stát schovankou zámožné dámy. Záhy na to jí zasáhne střepina a Nélie v domnění, že je Rose po smrti, odcizí její identitu a odjíždí na cestu za novým domovem. Dále se příběh odehrává velmi předvídatelným směrem. Důležité jsou otázky, které se divákovy nabízí v jednotlivých pasážích filmu: Dostal bych se do podobné situace? Zachoval bych se takto? Myslím, že i proto je důležité, že je hlavní hrdinka poměrně nevýrazná, dává nám tím výsadu vžít se do její kůže. Činí amorální rozhodnutí ale vždy jen protože cítí, že musí. Ze snímku není cítit žádná snaha šokovat, držet diváka v napětí nebo zbytečně zacházet do slepých uliček. Je to čistá, příjemná a srdečná práce.

Snímek, který si pozornost rozhodně zaslouží. Příběh je víceméně jednoduchý stejně, jako směr kterým bude postupně gradovat. Třiadvacetiletý Alex nemá vzdělání ani rodinné zázemí, snaží se vydělat si peníze rychlým a relativně snadným způsobem, tedy prodejem drog.  Prostředí noční Prahy odhaluje hierarchii založenou na bohatství, konexích a socioekonomickém postavení, které není jednoduché překročit. Alex tak prodává říznutý kokain s omítkou, pracím práškem, lakem na vlasy, pervitinem a kypřícím práškem Pražské smetánce, která mu na oplátku ochotně dává desítky tisíc do kapsy s tím, že si v budoucnosti připlatí za operaci nosní přepážky. V jádru hodný, nicméně zakomplexovaný a cílevědomí Alex má totiž jeden cíl, vydělat 5.000 EURO během několika hodin s očekáváním, že se z něho stane úspěšný rapper. Snímek je výjimečný také tím, že je natočen na mobilní telefon, je ale schopen zachytit v každém záběru atmosféru prostředí i každou emoci. Velkou pozornost a potlesk si zaslouží ústřední dvojice, která hraje tak, jakoby si totožným příběhem sama prošla. Snímek nemá sloužit jako memento proti drogám, je výhradně o emocích, naději i trpkém zklamání. Alex postupně zjišťuje, že každý jeho bezohledný krok bude mít zásadní vliv na jeho budoucnost i okolí. Snímek v sobě má řadu humorných okamžiků a atmosféru filmu dokresluje patřičná muzika. Text, který si Alex sám napsal a hodlá jej přednést Sergejovy je, dle mého názoru, záměrně prostý a hloupý - divák sleduje jeho nekonečné snažení, vymýšlení alternativ, potenciální ohrožení života jeho odběratelů (kteří nevědomky budou šňupat omítku a lak na vlasy), blížící se střed s albánskou mafií a to vše kvůli sloce o tom, jak by každého pochcal. Vše je založeno na Alexových ambicích a nedostatku sebereflexe, která je umocněna jeho ctižádostí a nedostatkem uznání od okolí. Závěr je hořkou oslavou Alexových snah, je zkouškou žebříčku priorit a odpovědí na to, co jsou nejdůležitější komodity na světě. Mimochodem, všechny jsou přeceňované.

Čím vícekrát viděno, tím těžší je hodnocení tohoto počinu. S odstupem času mi to připadá místy až směšné, jaký kult se z toho stal. Pro patřičné hodnocení něčeho takového je potřeba se mentálně dostat někam do roku 1999, kdy byl ještě u nás pojem "Umělá inteligence" nebo "internet" pojmy, za které by na Vás vytáhli sousedé louče a vidle, zatímco by druzí stavěli hranici. Ve své podstatě a v porovnání s jinými dobovými snímky se jedná o něco zcela převratného a plného podmětných otázek. Ústřední myšlenkou filmu je iluze, kterou si pro sebe každý vytváříme, kterou nám vytváří celá společnost. Důležitá informace je důležitou pouze proto, že jsou naše priority nastaveny určitým způsobem. Naše emoční vnímání je formováno od dětství až po dospělost, což nás opět přivádí ke schopnosti rozlišovat dobro od zla a důležité od toho méně podstatného. Matrix nám nabízí metaforu v podobě moderní společnosti, která vytvořila umělou inteligenci, jež nový zdroj své energie nalezla v té lidské. Bohužel bez patřičného psychického a emočního života není schopná tuto energii čerpat a proto pro své zdroje vytvoří realitu. Skutečnost, která se za touto realitou nachází, a kterou velmi záhy objeví i Neo je pro lidstvo velmi degradující. "Lidstvo se rozmnožuje a jen čerpá zdroje do té doby, dokud je nevyčerpá úplně, poté se musí přesunout někam dál. Víš, jaký jediný druh tohle ještě dělá? Viry". Odmyslíme-li si množství velmi zajímavých myšlenek, kolem kterých se celý děj otáčí, zůstane nám ovšem jen čistá akce bez jakékoli citové sounáležitosti s jednotlivými postavami a bez jakéhokoli prostoru pro pochopení jejich vnímání, jejich života a příběhu před pochopením Matrixe. Jakoby všechny životy ústředních postav byly stejně prázdné a šedé, jako představitel Nea. Podprůměrný život programátora, který se mu jevil jako zcela neuspokojivý, což vedlo k bádání po tom, co se skrývá za jeho dosud poznanou realitou. Právě myšlenka a uspokojivá akce je to, co film dělá kultovní. Stejně bych si ale vybrala modrou pilulku.

Jé, co jsem to právě viděla. Kdyby to byl muzikál, aspoň by to bylo vtipné a Zac Efron by měl úspěch (aspoň u mě). Tohle ale bylo tak nešikovně zpracované, bez jakékoli ucelenosti příběhu, emočně plytké a plné nesympatických postav, že se mi po 20 minutách začalo spontánně zavírat jedno oko (a odkapávat slyna od pusy). Hlavní hrdinka mi nepřišla tak dramaticky špatná, jak je v některých externích recenzích uváděno - spíše si přečetla scénář a věděla, že nemá cenu se příliš snažit.

Do roku 2000 bylo téma umělé inteligence relativně okrajové. Samozřejmě jsme měli tu čest se seznámit se například s "Vesmírná odysea", ústřední myšlenkou ovšem nebyla umělá inteligence jako taková, ale spíše lidstvo a jeho postoje k sobě samému a své historii (pokud to lze nazvat takto jednoduše). Po roce 2000 přišli snímky jako je A.I., Minority Report nebo Matrix, velký rozmach zažíváme ale až po roce 2010, kdy začala být tato tématika neustále více vyhledávaná a zisková. Tento film je toho zářným příkladem, jelikož netěží z ničeho jiného, než z hereckých výkonů ústředního tria a tématiky AI samotné. Snímek je vcelku nezajímavý, není cítit žádné gradující napětí a mezi postavami nepanuje žádná chemie. Zajímavé jsou monology mezi Calebem a Nathanem, které poskytují relativně zásadní otázky - a jsou důležitější než odpovědi. Ava je propracovaná postava a má velmi zajímavé reakce, divák je nucen si pokládat otázky ohledně její lidskosti - zásadní prozření ale přichází až téměř v samém závěru snímku a k tomuto prozření nás přivede právě zmiňovaný dialog, který vyplyne z příběhu zcela přirozeně. Film má cca 80 zcela nezajímavých a pomalých minut, které se nám snaží nalhat, že se mezi Avou a Calebem rodí láska a zároveň se v nás snaží probudit napětí - což se ani v jednom případě příliš nedaří. Otázkou je, zda s ohledem na pointu filmu, to není záměrem. Zbývajících 20 minut je velmi sofistikovaná akce, která nám vynahradí hluchá místa filmu - zůstane jen příjemný pocit z dobře tráveného času před obrazovkou.