Binne

Celý snímek je krásně zarámovaný obraz irské krajiny na staré kamenné zdi. Šumící moře, řev racků, žádná slova, žádné hlasy. Příběh nezačíná velkolepým přátelstvím, nýbrž jeho koncem. Prostý Pádraic se jako každé ráno vydá za svým přítelem Colmem, který bydlí v malém domě, co bys kamenem dohodil. Toho rána je ovšem něco jinak, Colm Pádraicem náhle pohrdá a nechce se s ním bavit. Od toho momentu je Pádraic, obyvatelé vesnice i divák zvědav na to, jaký je za touto náhlou změnou v Colmově chování důvod. Na druhé straně břehu se mezitím odehrávají historické události, které jsou pro Irsko tolik příznačné a tolik zásadní, my však prožíváme jeden prostý, nicméně z pohledu jedince neméně dramatický příběh na břehu opačném. Jedinou zábavou tamních obyvatel je hospoda, ze které se linou jen tóny houslí a skupinový zpěv. Čas od času někam dopadne Colmův prst, někde zemře oslice a jindy shoří dům. Napětí ale nehoustne, nerozplétá se zapeklité tajemství, nevedou se hlubokomyslné dialogy o lidském životě. Prostě se jen žije, zatímco na druhé straně břehu se odehrává boj za svobodu vykoupený krvavými jatky. Ale život jde dál, lidské příběhy i jejich dramata. Volba prostředí je fantastická stejně, jako ústřední dvojice (ostatně, je to sázka na jistotu). Mám ráda pomalé, vleklé snímky, ve kterých je velký prostor pro divákovy domněnky a pocity.

Rakouský seriál, který vypráví příběh ženy, jenž při tragické nehodě ztratila manžela. To je katarze pilotního dílu, která rozvíří vody malého městečka v zasněžených horách. Smutkem a ztrátou zmítaná žena si začíná všímat znepokojivých detailů na chování jejich přátel, manželových kolegů i sousedů. Podezření v kombinaci s vůlí ji nutí odhalovat stále více z tajemstvích, které jsou skryté za pozlátkem spokojených rodin. První díl mne donutil ve sledování pokračovat, stále více se z toho bohužel stávala nelogická spleť na způsob skandinávských kriminálek, která mi zaváněla zbytečným kýčem. Hlavní protagonistka byla natolik nedostupná, že chování jejích nejbližších k ní samotné bylo nerealistické. Samotná zápletka přehnaná nebyla, nicméně chování hlavní postavy ano. Nejedná se o minisérii, která si drží tajemství či napětí do posledního dílu, kde dojde k finální gradaci. Jedná se o minisérii, ve které od druhého dílu přesně víte, kdo je protagonista, kdo antagonista a kdo je skutečnou obětí. Zbývá tak pouze prostor pro pozorování počínání hlavní hrdinky, které prostě nebylo uvěřitelné.

Ocitáme se v bezútěšné krajině, která je poznamenaná druhou světovou válkou. Rozlehlá pole se skrývají pod hustou mlhou a cesty jsou mokré a bahnité. Uprostřed této dříve úrodné krajiny se nachází starý statek z něhož opadává omítka a kusy střechy, statek bez života a bez svého dřívějšího půvabu, jen uprostřed stojí nenápadný povoz. Uvnitř statku právě vydechla žena, matka a manželka, která naposledy ulehne na tento povoz a pojede svou poslední cestu. Nechává za sebou cholerického a despotického manžela a mladou, nevinnou a na tehdejší dobu velmi naivní dceru. Ta, jakožto věřící a praktikující katolička nachází útěchu v té nevlídnější lidské bytosti, kterou jí radí logika. V jeptišce. Jeptiška ale nepřináší spásu, pochopení a milosrdenství, přináší sebou smrt, vztek a bolest. Die Werwölfe byla Německá skupina, která vznikla za jediným cílem. Provádět partizánskou a sabotérskou činnost, právě ty si s sebou Salome přivádí. Všichni společně a bez cíle začnou činit zlo na jediné samotě, která se v okolí nachází. Prožíváme tak, spolu s dvěma hlavními protagonisty, agónii spojenou s nejistým osudem a zároveň značnou dávkou apatie. To vše v kombinaci s péčí a laskavostí dívky, která pomáhá zraněnému vojákovi v chlévě a jeptišky, která ubližuje nejvíce sama sobě a je si toho vědoma. Později sundává svůj šat a dává tak najevo, že tuší, jakého zla se dopouští - především pak sama na sobě. Toto zjištění umocňuje její setkání s nevinným a věřícím děvčetem, které svou laskavost neprožívá skrze boha ale skrze své přesvědčení. Depresivní náladu umocňuje bolest a krev v kombinaci se scénami plnými vášně a touhy. Animální potřeby opustit vše pozemské a na chvíli zapomenout. To vše v temnotě noci, za chladných rán nebo dusného dne. Film je přesně tak temný, jak temná to byla doba. Veškeré světlo a láska vychází z nevinného děvčete, které navzdory krutému světu nepřestává věřit v dobro v lidech. Snímek není popisem beznadějné doby, krutých lidí či rozporů v nich. Je poselstvím toho, že dobro se nachází v jednotlivci a i ten je schopen zvrátit zdánlivě nevyhnutelné. Film končí stejně hořkosladce jako začíná. Smrtí i novým začátkem.

Štěstí je hmatatelně obsaženo v každé scéně v tomto snímku, navzdory tomu se nejedná o snímek šťastný. Vše se ve filmu vyhýbá jakékoli negativní emoci či depresivnímu nádechu, přesto divák cítí smutnou poezii za chováním jednotlivých postav i příběhem jako takovým. Z prostého důvodu, je to esence života, která je koncentrovaná do 79 minut přezíravosti, neúplnosti a určité zkratkovitosti. Jako lidé zapomínáme na nepříjemné situace, jako lidé vnímáme řadu věcí pouze povrchně a neprožíváme emoce skutečně do hloubky, neboť by nás v opačném případě spálily. Snímek je o hledání štěstí a o tom štěstí, které již po celou dobu máme. Navzdory tomu, co se interně v jedinci odehrává jde každý z nás stále vpřed. Za půl roku, rok jsme stejně schopni vytyčit pouze zásadní okamžiky, které se staly. Většinou prožitků, nepříjemných momentů či tíživých pocitů zapomínáme nebo vytěsňujeme. My nedostali možnost nahlédnout do upřímnosti a skutečnosti jednotlivých postav, dostali jsme pouze to, co jsme schopni získat od svých známých, vzdálených přátel a sousedů. Jen povrchní pohled na to, co je vidět zvenčí. Na souseda, o němž tušíme, že prožívá své osobní drama, které lze slyšet pouze tlumeně za tlustou zdí. Přesto jej můžeme spatřit s nákupem na ulici, jak zdraví a usmívá se na známé. Snímek popisuje příběh, který se stával, děje a stávat se bude a popisuje jej ze zcela nezaujatého pohledu. Film jsem si velmi užila, má krásnou atmosféru a lze nad ním přemýšlet nekonečně, stejně Vás přivede k tomu stejnému závěru. Ke štěstí.

Nuže, Olivia je v podstatě velmi dobře napsaná postava. Jako divák jí rozumíte, ač Vám není příliš sympatická, rozumíte jejím motivům. Prostředí je stejně jako jeho atmosféra vystavěno velmi dobře a jsme víceméně nuceni být na straně hlavních protagonistek, ač je jejich chování odsouzeníhodné. Snímek ale selhává především na motivu, který je od zrodu sociálních sítí neustále opakovaný a nepřináší nic nového. Pakliže to porovnám s polským snímkem " Sala samobójców. Hejter" ,kde jsme byli svědkem toho, jak anonymní moc přeroste svědomí a osobnost jednotlivce a zároveň, který je ve svém motivu velice originální a zároveň uvěřitelný, je "Jane" jen velmi slabým dramatem na způsob "Gossip girl", kde hlavní hrdinky prožívají osobní selhání, která jsou v kontextu se skutečným životem pouhým zakopnutím o chodník. Nelze snímků upřít to, že gradace děje a postupné zahušťování atmosféry od poloviny filmu je velmi vydařené a přirozené. Herci jsou dobře vybraní a postavy dobře propracované (na to, jak malý prostor měly). Hlavní hrdinka je uvěřitelná v postupném rozkladu své osobnosti - spíše v postupném rozkladu masky, kterou celou dobu měla. Nejedná se o velkolepé dílo, které má poukázat na neduhy dnešní společnosti nebo psychické nemoci jednotlivce, předpokládám, že scénář nedovolil toto téma ani otevřít, tudíž je vše velmi prosté, jednoduché a přesto se nejedná o úplnou ztrátu času.

U tohoto snímku se obávám zaujatého názoru. Pan Miko mi byl velmi sympatický lidsky, názorově i svými postoji ke světu. Dokument samotný už tolik ne, ačkoli několik zajímavých prvků ukazuje. Především pak v momentě, kdy se Jaroslav setkává s politiky. V momentě, kdy je mediální zájem směřován na jeho osobu, obestoupí jej řada politiků a každý z nich (včetně Jana Farského) jej opěvují, třesou si s ním a děkují mu. V momentě, kdy opadne první vlna tohoto zájmu, je pan Miko ten, kdo iniciuje jakékoli další schůze a jakoby naši čelní představitelé najednou vůbec netušili, že ještě nedávno si s ním tykali. Je patrné (respektive pro mě bylo) pokrytectví a pozérství, které se řídí spíše mediálním zájmem než vlastním svědomím. To je příznačné, neboť Jaroslav Miko je v dokumentu postaven na piedestal onoho svědomí národa, což já považuji za přehnané, zcestné a nadnesené. Protagonista si jde za něčím, čemu věří. Jde si za tím s vervou ale velkou laskavostí stejně s takovou, jakou věnuje lidem kolem sebe. Jako člověk je velmi sympatický a osobnostně půvabný. Ruku na srdce, je také kontrastní. Člověk, živící se tím, že jezdí v kamionu, poloviční Rom, který se stýká převážně s romskou komunitou se bije za lidská práva, založí iniciativu a tvrdě hájí přijmutí dětských uprchlíků - je to dokonalý námět na dokument. V závěru je to stejně pozérské, pokrytecké jako chování našich čelních představitelů v tomto snímku (nikoli pan Miko, ale důvod toho, proč snímek vznikl).

Mimořádný dokument, který vypráví příběh masové integrace dětí do organizace s příznačným jménem Kuratorium zachycuje naději, disciplínu, zmatek i sounáležitost dětských i dospívajících duší. Organizace nesoucí název "Národní kuratorium pro vědu, vzdělání a lidovou výchovu" byla vytvořena za účelem dosažení absolutní kontroly nad vzděláváním v souladu s Německou ideologií. Jak se v dokumentu dozvídáme prostřednictvím svědectví pamětníků, v případě, že by druhá světová válka skončila jen trochu jinak, podařilo by se. Starší generace, která vnímala svět konstruktivně a byla poznamenaná především výchovou svých rodičů pociťovala značné znepokojení nad tím, kam se ubírala názorová linie jejich mladších kolegů. Ti naopak v dokumentu mluví především o tom, že pro ně tato organizace byla pouze volnočasovou aktivitou, ze které si nebyli v dané době schopni odnášet jakékoli názory či světonázor. Máme zde velmi objektivně předložená fakta, která jsou nám servírována zcela bez obalu, konstruktivně a chronologicky, vedle toho zcela subjektivní názory a pohledy pamětníků, kteří zapírají, mluví pravdu, zatajují informace především sami před sebou, svalují vinu na druhé a proč? Vyčítala by jim společnost, že v dětském či dospívajícím věku byli nuceni přidat se k organizaci, která se tvářila zdánlivě přátelsky, sportovně a edukativně? Ne. Období druhé světové války je stejně jako období totality smutným šrámem na našem národě, který nezmizí do posledního pamětníka, do poslední generace, která bude tímto pamětníkem a jeho osudem zasažena. Otázkou je, zda posléze nepřijdeme o jediné historické bohatství, které zocelilo náš národ v novodobé historii. Domnívám se, že jen díky podobným snímkům ne. Dokument je fantastický, plynulý, archivní záběry jsou pouze doplněním do kontextu svědectví. Doporučuji.

Rozhodně se jedná o snímek, který cílí na silné emoce a divákův sentiment. A já nejenže si velmi ráda užívám silné emoce, ale jsem občas ráda sentimentální. Se střízlivým ohlédnutím zpět musím podotknout, že některé pasáže byly příliš nereálné a hlavní protagonista je ve svých povahových rysech až příliš ryzí. Jeho optimistický pohled na jiné lidské bytosti, které se mu v životě míjí je místy příliš umělý. První část nám představuje život hlavního hrdiny, druhá hlavního hrdinu a důvody, proč je tím, kým je. Nebo vlastně ne. Obezita je následkem řady nešťastných událostí, které na už tak velmi citlivého Charlieho měly zásadní dopad. Hlavní hrdina si tak hledá psychickou berličku v přejídání se, které je ve snímku velmi dobře popsané jako druh sebepoškozování. Problém snímku je především v jeho černobílém pojetí. Charlie je velmi dobrý člověk, který je laskavý, přátelský, inteligentní, sentimentální a láskyplný. Opustil svou rodinu, nicméně ne z důvodu toho, že by byl alkoholik, který nesnesl odpovědnost, že by si hledal milenky nebo zpronevěřil milion a odstěhoval se do Karibiku. Zamiloval se. Zamiloval se do muže, což je polehčující okolnost v rámci veřejného odsouzení - je homosexuál, tudíž nedává smysl další soužití se ženou, že? O dceru zájem projevoval vždy, nicméně matka mu v tom samozřejmě bránila. Neexistuje téměř nic, co bychom Charliemu mohli vyčíst. Vedle toho na sobě nosí čtvrt tuny tuku, které mu brání v tom, aby ukázal byť jen svou tvář na webovou kameru. Velmi frekventovaných slovem ve filmu je "nechutný", což probouzí pocity soucitu a lítosti s hlavním protagonistou. Ostatní postavy jsou osobnostně rozmanitější, nicméně jejich chování vůči hlavnímu hrdinovy už tolik ne. S Charliem se ocitáme na straně oběti mezilidských vztahů, lidských předsudků, citů, minulosti i obezity, která se ve snímku tváří jako důsledek, nikoli příčina jeho stavu (ačkoli je pravda přesně uprostřed). Ocenila bych podstatně širší škálu emocí, která donutí diváka přemýšlet o tom, co hlavní postavu vedlo k sebepoškozování tohoto typu - nejen emocemi zabarvené vylíčení minulosti. Vedle toho bych ráda zdůraznila, že se snímek odehrává pouze v jedné místnosti, což je pro emocemi znásilňovaného diváka téměř nepostřehnutelné. *po dvou měsících* Hlavní protagonista si zvolil cestu absolutní nenávisti sám k sobě, jelikož to bylo pohodlnější než nenávidět svět kolem sebe. Raději se utápí v sebepoškozování, čímž prohlubuje onu nenávist a ve svých očích glorifikuje každou jinou lidskou bytost.

Strašně dobře navoněná paráda, která nemá nouzi o akční ale krásně estetické scény, půvabné muže i ženy, hezká prostředí a důmyslné dialogy. Děj nepostupuje chronologicky ale zpětně vysvětluje vývoj hlavní protagonistky, kterou je mladá a velmi krásná Anna. Hrdinka se nám představuje jako sebevědomá a okouzlující dívka, která má touhu poznat svět. Něco podstatného k jejímu věku ovšem postrádá, naivitu. Za to má nebetyčnou dávku intuice, rozvahy a inteligence, která jí zavede k branám KGB. Za každým jejím krokem se skrývá podezřelá plytkost a uzavřenost, které divák není z počátku schopen příliš dobře porozumět. V kontextu s její minulostí, která se nám postupem příběhu uceluje, si dáme řadu věcí dohromady, nikoli ovšem povahu protagonistky. Anna je schopna být kýmkoli, nicméně je v závěru nikým. Hlavní mužské duo předvedlo velmi charismatické postavy, kýžený efekt sexuálního napětí mezi nimi a hlavní hrdinkou se ale nedostavil. Částečně bych to přisuzovala hereckému výkonu představitelky Anny, částečně pak malému prostoru ve scénáři, který paradoxně její postava dostala. Zůstane nám totiž jaksi vzdálená a téměř nic se o ní nedozvíme. V rámci charakteru postavy by se to dalo pochopit, nicméně zde figuruje také velmi podstatná touha po svobodě, která je v závěru v rozporu s povahou protagonistky. Příběh je víceméně velmi dobře vystavěný špionážní thriller, který plyne tak rychle, že si divák nebude přát konec.

Žijeme v době, kdy se neustálým moralizováním společnosti snažíme dobrat změny jedince, což není vždy zcela možné. Jsou mezi námi tací, kteří ignorují jakékoli hodnoty (jak morální, tak společenské), do vínku nedostali příliš vysokou inteligenci a v tomto případě ani krásu. Kombinace všech těchto faktorů vyústila, mimo jiné, v absenci empatie i hlubšího prožitku. Ten je omezen na základní a animální pudy. Fritz je přesným příkladem evoluční slepé uličky, která si sáhla na pomyslné dno. Na pohled odpudivý muž, který je ještě zdeformovanější uvnitř, bez sociálního zázemí, inteligence, peněz i jakýchkoli morálních hodnot se každý den potlouká ulicemi Hamburku za cílem opít, zneužít, brutálně zavraždit, zneužít, rozřezat a schovat do svého bytu ve třetím patře, jakoukoli prostitutku. Víceméně se celý snímek točí kolem téhle animální odpornosti, která je tak realistická, smrdutá, špinavá a krví lepkavá, že si divák může pouze užívat vlastní hranice, které se opatrně posouvají. Ke gradaci příběhu dochází v momentě, kdy hnijícími těly ztrouchnivělé dřevo, jejichž zápach překrývají pouze vonné stromečky do aut, praskne a celý obsah malého přístěnku se vysype na prostřený stůl sousedů ve spodním patře. Navzdory tomu, že částečně souhlasím s tím, že některé hranice jsou již dostatečně posunuté a mohou vést k emoční plytkosti společnosti, v tomto případě si dovolím udělat výjimku. Existují mezi námi tací, a není jich málo, kteří navzdory výšce případného trestu, odsouzení společností a dalším následkům, budou naslouchat jen svým primitivním pudům. V závěru není nic špatně na společnosti, není možné zamezit vzniku těchto individuí, je problém s těmihle individui. A Fritz rozhodně problémem byl. Téma je tedy v závěru odlehčené ačkoli brutální a nesnaží se prvoplánově šokovat. Nebo je se mnou možná něco špatně.