Binne

Snímek mě na samém začátku zaujal krásným prostředím, dobovou atmosférou, kterou byl schopen na diváka přenést a určitou nepřenositelnou lidskostí, kterou v sobě měl. Vnitřní monology, které se sebou hlavní protagonistka na začátku vedla, mi připadaly logické a zapadaly do situace, ve které se ocitla. Po nalezení svobody a objevování světa kolem, mi tento vnitřní monolog připadal místy rušivý. Prošli jsem s protagonistkou životy několika postav a jejich příběhy, které byly velmi zajímavé a do celkového obrazu snímku zapadaly. V jednom z příběhů se nám představila Noomi Repace, která mi poprvé připadala jako herečka první kategorie. Jeden z hlavních a nejlepších příběhů, které nám byly představeny, byl příběh, kde jsme mohli hlavní hrdinku sledovat v těle malého děvčete až po jeho dospívání. Vzhledem k tomu, že protagonistka vlivem kletby přišla o celé své dětství a jakýkoli zdraví vztah s jinými lidmi, byl tento příběh z jejího úhlu pohledu fascinující a okouzlující. Zavrženíhodný čin hlavní hrdinky jí vrátil vše, co jí v životě bylo upřeno - aby byla následně stižena trestem za čin, který udělala. Jak ale odsoudit něco takového? A jak se případně napravit, když jsme neustále pronásledováni svou minulostí, která je i pro nás samotné tím nejtěžším břemenem. Opět se dostáváme  k tomu, že zlo vždy plodí jen další zlo. Nejpůsobivější byl určitě začátek snímku a následný závěr. Necelé dvě hodiny snímku uplynulo jako nic. Rozhodně bych to nedala do kategorie hororu. Myšlenka je ale krásná a ve své podstatě skutečně děsivá. Neustálý koloběh života, který nám tvůrci nabídli je podmanivý a ucelený. Každý příběh má svou výsadní roli a nabízí nám odlišný pohled na svět kolem nás - a především pak na dobro a zlo v nás.

Máme zde tři faktory, které činí z filmu jeden z vůbec nejlepších počinů historie filmografie. Protagonistu, který zná budoucnost, která je pro něho přítomností, navrací se do minulosti, která pro jinou postavu znamená přítomnost (stejně jako pro diváka), tato postava pro něho byla, je a bude osudová, nakonec se setkává s posledním z ústřední trojice, protagonistou, který propojí veškeré aspekty času. Snímek se nám představuje obrazem z roku 2025, svět byl zničen záhadnou (vlastně ne až tak) nákazou, která z něho vytvořila ponuré a smutné místo. James Cole je vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, relativně dobré kondici a faktu, že je dobrovolníkem nucen podstoupit test strojem času, kterým jako jediný projde. Vydává se tak na nebezpečnou misi do roku roku 90.let, aby získal informace o záhadném viru, který stojí za zničením světa takového, jaký známe a zároveň za účelem sběru informací o tajemné organizaci "12 opic", která za jeho vypuštěním stojí. Divák se rychle ponoří do příběhu Jamese, který, jak se později ukáže, je pouze nástrojem vládní organizace, která nemá za cíl záchranu světa, pouze sběr dat. Brad Pitt hraje roli zdánlivě psychicky narušeného jedince, jehož nesouvislé teorie jsou v závěru klíčem k samotné organizaci a Medeleine Stowe dodává celému příběhu ucelenost a citlivost. Děj filmu není o čase ani osudu, je o přístupu člověka ke své životní cestě a vnímání sebe samotného. V závěru filmu sledujeme jen smíření z osudu, který nelze odvrátit, smíření s koncem, kterému se nelze vyhnout. Vše je spojeno v jedno, což nelze definovat jako minulost, přítomnost či budoucnost, čas přestane být relevantní - jeho počítání na sekundy, minuty i hodiny je výsadou a luxusem, který není samozřejmostí. Film je inovativní především pro své jedinečné pojetí času, determinismu a volného výběru. Z filmu lze přímo cítit melancholii a bezvýchodnost, vizuál je stejně originální jako jeho myšlenka. Celkově lze říci, že "12 opic" je film, který dokáže diváka vtáhnout do svého příběhu a zanechávat silné dojmy. Kombinace inovativního příběhu, vynikajících hereckých výkonů, silného vizuálního stylu a tematických prvků z něj činí jednoho z nejlepších filmů v žánru sci-fi.

Pubertální dívka Sara to nemá příliš jednoduché, rodiče, kteří nerozumí kolektivu, v němž se dívka pohybuje, nezájem ze strany opačného pohlaví, těžká nadváha a šikana se vším tím spojená. Sara je na světě sama, tento efekt ještě zdůrazňuje fakt, že žije na malém odlehlém městečku, kde se zná každý s každým a za hranicemi její domoviny končí celý svět. Jednoho parného letního dne se dívka vydá k vodě, kde ji začne šikanovat skupina jejích trýznitelek. Na cestě domů se jí dostane řádné satisfakce v podobě únosu této skupiny s Sara tomu všemu nečině přihlíží. Situace se ovšem ve městě začíná komplikovat a čím více graduje panika obyvatel, tím více se psychicky hroutí i Sara. Film je místy rozčilující, nelogický a do hlavní hrdinky se v podstatě nelze vžít. Většinu trvání snímku se točíme kolem dívčiny nadváhy, která je zdrojem nenávisti vnějšího světa k ní a zároveň zdrojem její nenávisti vůči sobě samotné. Pakliže je film založen přímo na tom a snaží se předat myšlenku jakéhosi řetězce zla, který my jako lidé působíme druhým, tak se to nepovedlo. Myšlenka totiž není nijak nová ani originálně pojatá, postavy jsou nesympatické a dialogy jsou bezobsažné. Hlavní antagonista samozřejmě není vrah ale pomluva jako taková. Vyvrcholení děje bych ocenila jiné, ačkoli závěr odehrávající se na jatkách má určitou symboliku.

Čtveřice vysoce postavených mužů v období fašistické Itálie znásilňují sexuální otroky, sebe navzájem, psychicky i fyzicky je trýzní (i sebe samotné), mučí a nakonec vraždí. To vše prokládají diskuzemi o hranicích morálky a citacemi Nietzscheho. Film je adaptací literárního "skvostu" napsaného Markýzem de Sadem v 18.století. Film se snaží o maximální dekadenci poměrně křečovitým způsobem, vyhýbá se jakémukoli očekávání diváka příliš okatě, z hlavních představitelů lze cítit přílišnou snahu po zvrácenosti, která plyne spíše z potřeby šokovat než z jejich přirozených tužeb a chování sexuálních otroků je místy nepochopitelné. Kniha je výjimečná tím, že se nesnaží působit na emoce, nechává čistě na čtenáři, jak si s obsahem poradit, film je pravým opakem. Vyhýbala jsem se mu poměrně dlouho, především pak proto, že převést něco obdobného jako je tato kniha na filmové plátno, může být relativně trpkým zklamáním. V závěru to tak zlé nebylo, velmi tomu pomáhalo usazení děje do této zajímavé doby, nic to ale nemění na tom, že kouzlo knihy se zcela ztratilo. Nezůstala hlubší myšlenka, kterou literární dílo nabízí, nezůstal prostor pro tajemství ani prostor pro divákovy pocity. Samotný snímek se snaží pouze šokovat, posunout hranice únosnosti člověka a nastavit nové hranice dekadence - škoda, že je to nejjednodušší strategie, jakou se zapsat do dějin a zároveň se nemuset příliš snažit, stačí dát průchod bezbřehé animálnosti, která se nachází v lidské bytosti.

Jedna z dalších minisérií, která těží na tom, že mezi sebou lidská společnost má zvrácené, masochistické psychopaty, kteří z nějakého zvláštního důvodu lidskou mysl fascinují. Existuje velké množství úhlů pohledu, jakými lze k podobným případům přistupovat. Z pohledu vraha (Dahmer), čistě z pohledu kriminalisty (Zodiac) či kombinace výše zmíněného, což je Des. Zde byla potřeba velká víra v konečný výsledek, jelikož přistupovat k tvorbě s tím, že budou pouze tři díly a zároveň s faktem, že to bude pojato z širší perspektivy, mohlo dopadnout podstatně hůře. Jedním z problémů filmu tak mohl být nedostatečný prostor věnovaný oběma stranám, čehož se v závěru tvůrci vyvarovali. Především pak proto, že postava sériového vraha neměla čím zaujmout. Denis Nilsen rozhodně nepatří ani mezi jednoho z nejhorších vrahů britské historie, která má statisticky největší počet sériových vrahů. Zásadní rozdíl v tom ale je, že většina těch nejhorších případů jsou za hranou lidského zájmu. Povedla se tak relativně sterilní minisérie, která je britským způsobem citu prostá. Docela neobvyklý ale dobrý byl herecký výkon Daniele Mayse.

Brouzdám si takhle hlubinami internetu vyhledávajíc podnětné dokumenty. Do očí mě praští název: Propaganda, továrna na souhlas (2017, tohle by ČT dnes už nepustila). Pomyslím si, že je poměrně zajímavé, že má někdo potřebu dopustit se takové jedovaté věty i v názvu dokumentu. Nicméně, poznej svého nepřítele, praví se. A jsem přesvědčena, že pokud by dokument byl o úroveň výše, neměla by ČT žádný problém jej pustit. Nejedná se o univerzální návod na ovládání lidského podvědomí. Dokument nám vypráví příběh o tom, že v době informačního smogu v podstatě neexistuje nic, jako je svobodná vůle. Každý jedinec je deformován prostředím, kterým se obklopuje a právě to prostředí mu též filtruje pouze nějaké informace. Není to ale žádné tajemství, ať už hledíme na algoritmy, reklamy apod. Dokument nám ale nevysvětluje žádná psychologická či sociologická fakta, z větší míry se věnuje pouze člověku jménem Edward Bernays, která je považován za zakladatele "poradců pro komunikaci s veřejností", a který spolupracoval s velkými osobnostmi minulého století. Jednalo se v podstatě o první lobbistické služby, které byly veřejně zdokumentovány. Kromě faktů o Bernaysově životě (já jsem se s tím jménem setkala poprvé) se ale nedozvíme nic, co již nejsou veřejně známé informace. Dokument je ve své podstatě zajímavý, plynulý a relativně věcný.

Jeden velmi zajímavý fakt, kauza lehkých topných olejů spočívala primárně v tom, že např. z Ukrajiny k nám byla dovážena nafta, která byla ovšem deklarovaná jako lehký topný olej (za který podnikatel neplatil spotřební daň). Po prodeji "nafty" benzínkám tak nebyla odváděna spotřební daň, ale veškeré finance proudily do kapes jednotlivým skupinám organizovaného zločinu. Především pak skupina kolem Vratislava Kutaly pozvedla tento obchod o patro výš, když začala vyvážet fiktivně naftu za hranice, aby si následně nechala vyplácet DPH od státu. Vratislav Kutala se posléze stává jedním z porevolučních podnikatelů, kteří, ač v podstatně menší (a poněkud amatérštější) míře, následovali stejný vzorec chování jako František Mrázek, Antonín Běla a podobně. Mezi jeden z aspektů tohoto vzorce chování byla i "vlastní armáda", v jejíchž čele stanul Jiří Večeř, muž, o němž je tento dokument. Pan Večeř je jednoznačně prototypem psychopata, který je schopen přemýšlet nad svým chováním, jeho následky, je schopen sebereflexe i zcela opominout emocionální stránku vlastní osobnosti. Chlad a pragmatičnost s jakou vypráví o zločinech, kterých se dopustil je neuvěřitelná. Dokument je velmi podnětný pro ty, kteří mají znalosti v problematice kauzy LTO, může odpovědět na velké množství dotazů. Bohužel (i vzhledem k roku, kdy byl snímek vytvořen) zcela chybí hořký konec, který kauza měla - v podobě nápravy pachatelů. V dokumentu chybí také širší pohled na období kolem roku 1990 až 1996 a úzké napojení na politické kruhy, které se postaraly o to, aby daň na naftu nebyla rovna dani za LTO (navzdory faktu, že firmy jako BENZINA apod. několikrát upozorňovaly na soukromníky, kteří okrádají stát). Tato kauza je podstatně složitější a rozsáhlejší pro jeden dokument. Navzdory velké snaze předstírejme, že se jedná o snímek popisující vztah jednoho zločince k jeho vlastní minulosti. Pakliže to budeme předstírat, dostane se nám do ruky jedinečná záležitost mapující turbulentní období jednoho nájemného vraha a novinářky, která se málem stala obětí skupiny organizovaného zločinu. Dokument je důkazem toho, že stačí pouze dvě výrazné osobnosti, které si mají co říct, a vznikne tak 60 kvalitně strávených minut.

Po delším přemýšlení nad snímkem jsem dospěla k závěru, že je vlastně velmi vydařený. Je založen na velmi jednoduchých emocích a především pak na postavě Diany. V první části filmu působí scény s Dianou poněkud nepatřičně, nesourodě k prostředí i sobě samotné. V podobném duchu se nese i zbytek filmu, nicméně se stává podstatně těžkopádnějším a méně stravitelným. Nestoupá napětí ani tlak na Dianu, stoupá pouze tlak hlavní hrdinky na diváka, což v závěru působí poněkud trapně. Nepochopila jsem monology ohledně Tudorovců, které nejenže byly doslova zavádějící, byly také historicky nepřesné. Rozplétá se příběh jednoho víkendu a my přicházíme k názoru, že nás nečeká nic, než Diana a jeden pokoj se zašitými závěsy. Co jsem vnímala jako relativně výrazný prvek byl fakt, že si Diana tvořila vlastní scénář v tomto snímku, vlastní ve své hlavě i v jednotlivých méně či více zmatených situacích. Byli jsme svědkem originálního pokusu o nahlédnutí do lidské mysli - zda se povedlo či nikoli, nechám na druhých, za mě se jedná minimálně o velmi originální snímek, který neměl za cílem Dianu poškodit, naopak. Nepřehlédnutelným prvek bylo také obsazení vedlejších postav, jelikož díky Dianě jsme si připadala, že já jsem postava vedlejší a "oni" hrají tu hlavní roli. Symbol krásného starého domu s rozsvícenými okny a životem někde tam uvnitř...nikoli v Dianě. Zvláštností filmu je obsazení hlavní hrdinky, Kristen Stewart je výborná herečka, které ovšem chybí charisma a sex appeal, čímž naopak Diana disponovala. I zde jsem si našla vysvětlení, ve filmu se dostáváme do situací, kdy je Diana uvězněna ve svém nitru, problému a zaseknutá na svém traumatu, prožívá hluboké lidské neštěstí, kterému se odmítá postavit čelem. Vedle toho ovšem trpí poruchou příjmu potravy a velmi lpí na vlastní vzhled. Její otázky "Jak vypadám?" posléze vyplňují celý prostor scény tím, že nad tím divák vlastně přemýšlí, hodnotí ji a posuzuje. Zároveň ale její vzhled nehraje ve filmu žádnou roli, je zcela irelevantní v rámci příběhu - nejsme tak daleko od mediální pozornosti, která je ve filmu několikrát skloňována, a která zároveň byla velmi blízko Dianiným posledním chvílím. V závěru se dá říct, že je snímek velmi rozporuplný a komplikovaný pro objektivní hodnocení. Asi jako jakýkoli film založen primárně na lidských emocích. Oceňuji obsazení a herecké představení K. Stewart, kostýmy, krásné prostředí i zpracování (vedlejší postavy, o kterých víme, že jsou neustále kolem a hrají zdánlivě nejdůležitější roli).

Tématika umělé inteligence mě baví asi stejně, jako každého druhého člověka. I na to tedy vsadili tvůrci, a vytvořili půvabnou a takřka dokonalou kamarádku pro velmi zranitelné děvče. Celý tento proces je poměrně těžkopádný a nelogický, počínaje panenkou, která je schopná od samého začátku (ještě před útokem zvířete) simulovat autentické lidské emoce a chování, až po vztah společnosti zabývající se výrobou hraček k této panence. Na filmu je po logické stránce velmi špatný scénář i stopáž snímku. Herecké výkony jsou dobré, i to ale spočívá v tom, že výběr těchto hereček byl tah na jistotu (Allison Williams (Dokonalost) nebo Violet McGraw (The Hauting)). Film je zábavný, plynulý a utíká rychle. Zcela v něm chybí napětí nebo snaha o vyvolání strachu u diváka.  Panenka je schopná relativně explicitního násilí, které dokáže překvapit (asi jako jediný aspekt filmu).Hledáme-li ve snímku logiku, dostáváme se k několika problémům, pakliže by nebylo dopředu zcela evidentní, že minimálně na to dítě bude mít autenticita panenky velmi negativní dopad, mohlo aspoň společnosti, která se rozhodne, že budou tuto "hračku" propagovat dojít, že by bylo dobré ji nejdříve otestovat. Problematika umělé inteligence je voda velmi zrádná a snímek se odehrává v tomto čase, nikoli ve vodách budoucích. Žádná vývojářská společnost si nedovolí takového hazardu s AI a počínaje již Isaacem Asimovem (autorem skvělé knihy "Duch ve stroji") se potýkáme s teoriemi o tom, že AI bude mít jednou na svědomí vyhubení lidstva. Vděčné jednoduché téma, plytký scénář, průměrná kamera, explicitní násilí, příjemné prostředí a sympatické, kvalitní obsazení - vzorec na výdělečný film.

V prvním díle se setkáváme s panem Jonákem, jedním z kontroverzních podnikatelů, kteří nás budou provázet i následujícími díly. Dokument obsahuje výpovědi svědků, archivní záběry Jonáka, samotného dění v jeho klubu i výpovědi kriminalistů. Překvapilo mě, že je dokument relativně objektivní a nevykresluje Jonákovu osobnost pouze v takovém světle, v jakém je známa v širokém povědomí. Výše zmiňovaného podnikatele jsem z více zdrojů vnímala spíše jako excentrického, nicméně velmi schopného muže, který spíše toužil po mafiánské image, než aby jím skutečně byl. Přesně tak je také popsán v prvním díle. Poté se nám představuje pan Večeř se svým příběhem o LTO. Zde vypovídá Jana Lorencová, žena, která s panem Večeřou v roce 2004 natočila dokument s názvem "Můj přítel vrah", kde je podstatně podrobněji vykreslena problematika tehdejšího obchodu s lehkými topnými oleji. Polosvět nájemných vrahů a polosvět policajtů jsou jakýmsi pomyslným spojovacím můstkem mezi posledními dvěma díly. Nejedná se totiž o polosvěty jako takové, nýbrž o podstatnou součást těch zbylých. Dnes je již notoricky známé jméno Davida Berdycha, po němž byl (médii a obžalobou) pojmenován gang. Většina agresivní síly se rodila v tehdejších posilovnách či "na dveřích" a byla to nepostradatelná součást mafiána tehdejší doby. Ostatně, ve většině případů, které nám dokumentární pořad představuje se opakuje několik jmen, příkladem, Pavel Šrytr. Člověk, který pracoval jako bodyguard Antonína Běly a posléze Františka Mrázka. Nebo sám pan Večeřa (bývalý profesionální voják). Tyto dva díly nám spíše představují armádu, kterou kolem sebe mafiáni tvořili. Předposlední díl se přímo dotýká osudu tehdejšího krále podsvětí, tedy Antonína Běly. Může, který stál u zrodu divokých devadesátek, nicméně se jejich konce nedožil. Překvapuje mě míra pozitivních informací o tomto muži, jelikož z dostupných zdrojů je zřejmé, že se vedle velmi schopného muže, který dokázal vydělat peníze, jednalo také o velmi labilní a chaotickou povahu. Antonín Běla za sebou měl pokus o sebevraždu i několik velmi zvláštních příhod, které jej několikrát v životě dostaly do psychiatrické léčebny. V dokumentu je vykreslen jako tichá, nicméně velká síla. O jeho poměrně nuzných začátcích též nepadne ani slovo. Naopak, velký prostor je dán jeho synovy, který poměrnou část života tráví ve výkonu trestu, a který svého otce považuje za "boha". Stejně tak finální a poslední díl, který začíná vraždou Františka Mrázka. Velmi podstatné jsou výpovědi kriminalistů, kteří jsou věcní a konstruktivní (i proto doporučuji Legendy české kriminalistiky). Je patrné, že se na svět (i polosvět) dívají střízlivýma očima bez jakéhokoli radikálního postoje. Velmi mě bavila část, kde probíhala velmi okrajová rekonstrukce přípravy na Mrázkovo zavraždění. Pravdou je, že se dokument tématy nezabývá příliš do hloubky (kauzalita mezi Setuzou, vlastníkem Agrofertu a smrtí Františka Mrázka), jak by si jednotlivé díly zasloužily. V závěru se jedná o velmi povedený počin, nicméně je nutné se dovzdělat z více zdrojů a utvořit si ucelenější názor, jelikož jak je patrné, ani kriminalisté samotní na historii českého podsvětí nemají jednotný pohled. Dokumentární sérii jsem hodnotila v takovém pořadí, v jakém jsem jej viděla.