Binne

Ponurá krajina, mlha vznášející se nad polem a nad ní se tyčí šedá budova s depresivním vzezřením, kolem které se vine nepřátelský plot. Umaštěné vlasy, tváře bez výrazu a smích uprostřed ticha a noci. Skoro jsem měla pocit, že vím, jak se Marika cítí, v cizím prostředí a bez jasné vize o své budoucnosti, unášená institucemi a rozhodnutím jiných. Film má správnou atmosféru, zmatek i strach. Herecké výkony jsou neuvěřitelné. Počínaje Aňou, Soňou Valentovou a končívaje Barborou Hrzánovou (samozřejmě). Líbí se mi nálada, kterou nám film nabízí, je nenucená ale jasně podaná. Vím, že je film na motivy skutečné události, nicméně si myslím, že pakliže by se jednalo o lidské drama bez takto vyhroceného konce, nebylo by to vůbec špatné. Film patří mezi mé nejoblíbenější z Československé tvorby a to především kvůli první polovině.

Předem chci říct, že "odpad" nedávám. Není mi příjemné hodnotit takto práci kohokoli jiného, nicméně, z etického hlediska mi to přijde skutečně velmi nepatřičné. Ač ten člověk seděl (možná) 20 let nespravedlivě ve vězení za dvojnásobnou vraždu, ve vězení nespravedlivě neseděl za ostatní zločiny. Najdu v sobě obrovskou dávku pokory i pochopení s tím, že se člověk dostane do vězení vlivem několika zdánlivě náhodných událostí (vlastně do jakékoli situace). Nemůžu ale najít pochopení ke glorifikaci někoho, kdo nadšeně vypráví příběhy o tom, jaké škody působil lidem a ještě se u toho bavit. Rozumím tomu, proč třeba pan Jákl natočil v roce 2010 film Kajínek - fenomén o Monte Christovi je dobře znám každému z nás. K milosti se vyjadřovat vůbec nebudu, jelikož se mi nedostalo výsady nahlédnout do jeho spisu, utvořit si na to logický názor na základě důkazů (a jsem za to ráda), jeho vinu nebo nevinu soudit vůbec nebudu. Nicméně pan Kajínek v dokumentu otevírá téma zločinů, kterých se reálně dopouštěl (ne jen údajně) a to mi přijde zcela bizarní a nepochopitelné. Více, než cokoli to vypovídá o charakteru naší společnosti a o tom, jak je nemocná. Přeji mu mnoho štěstí a odpovědnosti za svobodu, kterou po takové době získal ale také dostatek sebereflexe a uvědomění si toho, co ještě vodné je a co překročilo hranice bizarnosti.

"Některé meze by se neměly překračovat" je tak strašně špatná fráze, která popisuje charakter tohoto filmu. I tenhle film má na to, aby byl jednoho dne hodnocen jako kultovní. "Co všechno před sebou vlastně skrýváme?" Vymyslet relativně velké množství stereotypů, které se dříve nebo později dostanou do života každého z nás (ať přímo nebo nepřímo) je velmi složité a nelze se vyhnout ani určitému klouzání po povrchu. Snímek se nám snaží napovědět, že zodpovědnosti a především sobě samotným musíme čelit, s odvahou a sebeobětováním protože možná, některé věci, morální zásady a čisté svědomí má větší hodnotu, než přežívání ve strachu. Možná se nás snaží dotknout "náboženskou" hodnotou vlastní duše? Možná se nás jen ptá, kde jsou naši démoni, zda pod postelí nebo v nás. Myslím si, že atmosféra filmu je příjemně temná, mysteriózní a napínavá. Herecké výkony jsou dobré a charaktery k filmu velmi padnoucí (Julii Roberts mám ráda pouze v tomhle filmu). Nabízí se možnost film hodnotit rozsáhleji a hlouběji, nicméně cestu k němu si každý musí objevit sám.

8 let čekám na to, až budu schopna náležitě zhodnotit tento geniální počin. Uklidňuje mě fakt, že se k mé recenzi nikdy nikdo nedostane. Počínaje prvním dílem jsem se do tohoto skvostu přímo zamilovala. Je to jako nahlídnutí do duše jinému člověku a přesto nedojdeme k pochopení. Každý den a každá minuta života nás posouvá do jiných míst a přesně tak to dělá i Lynch. Není možné uchopit jednu konkrétní myšlenku, které se držet, není ani možné vytvořit si jasný názor. Můžeme se nechat unášet atmosférou a náladou jednotlivých scén, poezií jednotlivých postav a stejně nedojdeme k rozuzlení. Je to jako určitá pyramida, kdy v první řadě leží výborný melancholický děj odehrávající se kolem vraždy jedné zajímavé středoškolačky, druhá řada nám nabízí pohled na hutnou atmosféru malého a tísnivého města, které je vše, jen ne prosté. Skrývá mnoho záhad a někde tam i velké zlo. Další řada nám odhaluje všechnu tu nehmatatelnost, která se za jednotlivými postavami ukrývá, předobraz toho zla i velkého světla těsně vedle, obrazy smrti a místa, kde leží. Do poslední řady dle mého názoru dohlédne jen pan Lynch.

Ptám se, jaký je ideální styl hodnocení Gangsterek, protože očekávat od nich, že film bude příběhově zcela originální úplně nejde. Možná bych do jedné kolonky dala Goodfellas, pod které by se vešlo Casino, Reservoir Dogs, Scarface nebo American Gangster. Další kapitola by byla "the Godfather" jelikož je to propracovaná série mapující minulost jedné rodiny, v níž má každá postava propracovaný charakter a mezilidské vztahy se tak posouvají na vyšší příčku, nejde zde o "krmení pro ryby" ani o bezhlavé přestřelky jako spíše o politiku, morální zásady (ač to zní směšně) a o určitou proměnu charakterů pod vlivem životních zkoušek. Další kapitolou by byly filmy, které se sice odehrávají v mafiánském prostředí ale není to hlavním jmenovatelem či hybatelem děje. Přesněji by se pod danou kolonku ukryly tituly jako: The Usual Suspects nebo Donnie Brasco. Připadá mi, že příběhově je to vždy jednoduché a neméně napínavé. To platí také pro Goodfellas, kde je několik pravidel a Gangsterských klišé jasných, už od začátku filmu: 1) Nezvykejte si na hlavní postavy 2) Přijde zrada 3) Scéna v kufru 4) Závěrečná super akční scéna. Nemění to ale nic na tom, že Gangsterkám nejde o příběh, o překvapivou pointu nebo jakýkoli druh "Mindfucku", jako spíše o atmosféru doby. A to se i v tomhle případě povedlo.

Nebudu zapírat, že pro filmy podobného ražení mám slabost. Tento film nám ale představuje celou strukturu zrodu mafiánské postavy. Vývoj jeho charakteru a konstruktivně nám poodhaluje motivace, které jej vedou k bezskrupulóznímu chování. Moc a peníze. A moc peněz. Je to jednoduchá postava, která svým jednáním připomíná spíše Jonáka mezi Českými mafiány, než Františka Mrázka. Na nic si ale nehraje, není to Hlava jedné z pěti rodin, není to ani Cicero. Má jen ruce, odvahu, chuť a postrádá hloubku emocí. Samozřejmě do chvíle, než se mu pod nohy připlete žena, a jaká žena. Neuvěřitelný prostor (dle mého názoru ve filmu zásadní) dostala právě Sharon Stone, která má propracovaný, zajímavý a zároveň pateticky vystavěný charakter, že vše, co dělá, jak se chová je předvídatelné ale zároveň nebývale lidské, jemné, pochopitelné. V touze po dosažení svých povrchních tužeb se oddá muži, o kterém je přesvědčena, že může být jejím prostředníkem k osobnímu ráji, materiálnímu. Její minulost a nedostatek sebevědomí ji nutí se neustále vracet k muži, který nikdy nebude obdivovat to, co druzí. Nikdy ji nebude obdivovat, milovat, pouze využívat. V kontrastu s majetnickým De Nirem, který vše "co mu patří" bere jako investici se dostáváme do začarovaného kruhu frustrujících vztahů, lží a manipulace. Což vyústí v dramatický konec tohoto atmosférického filmu.

Mám ráda nové filmy v černobílém formátu. K tomuhle snímku mohu říct ovšem jen několik vět. Touha být šokován, vyvolávat silné emoce sobě samému nebo se snažit o jejich vyvolání přivádějí na svět přesně tyto filmy. Jakoby nestačilo, že stáří, nemoc a umírání je samo o sobě jedna z nejdepresivnějších aspektů lidského bytí, my tomu musíme dát ještě Sudety. Zvětralou, smutnou a mnohdy zapomenutou část naší krásné republiky a ještě se ocitneme v tom historicky nejveselejším roce naší malé země - 1945. Regulérně neexistuje jediná nová myšlenka, která by film posunula směrem, jakým byl odhodlán se vydat. Není ani vhodný pro kohokoli, kdo o dané problematice (historickém traumatu) nic neví, jelikož přesně díky tomuto snímku jej přejde chuť cokoli dál zjišťovat. Příspěvek je čistě artový, zajímavý kamerou a zpracováním. Pohled na krajinu je velkolepý a jednotlivé úseky jsou atmosférické. Bez děje a postav, pouze artový snímek by na mě působil jako umělecké dílo, které bych 85 minut obdivovala. Takhle držím v jedné ruce igelitku a v druhé hrstku prášků na spaní.

Vzhledem k práci, která za tím stojí nejsem schopna dát méně jak tři hvězdičky. Charaktery postav mi ale přišli prvoplánové a nedostatečně propracované. Kritika vztahů, které si volíme pouze proto, abychom nezůstali sami je logická. Je také běžná a rezonuje každým, kdo se pohybuje jakkoli v mezilidských vztazích. Povrchní vztahy, které navazujeme - dle mého názoru - odrážejí pouze povrchní vnímání sebe samotných. Místo potravy duše hledáme potravu konzumu a místo lásky hledáme přílišnou toleranci a osobní svobodu, která je zároveň tolik nekonformní ve vztahu k zodpovědnosti za sebe samotné, že potřebujeme někoho, kdo nám dá pocit "standardu", rovnováhy a kritiky, proti které se můžeme postavit. Charakter, postava matky mi přišla jednoznačně nejhůře vystavěná. Zcela typická matka, která skrze vlastní dceru vidí chyby, kterých se dopustila sama a ona dcera je pravděpodobně jednou z nich. Ale kolikrát se tato typická postava objevila na televizních obrazovkách? Mnohokrát, je to totiž univerzální. A otázky, díky kterým se do sebe vzájemně zamilujeme? Též typické, ne pro filmy ale pro lidi.

Důležitější dokument, než se zdá. Dokument o planetě zvané Ruská federace, která velmi dlouhou dobu ležela nám příliš vzdálena, než abychom ji brali jako cosi reálného...nebo jako velmi reálného nepřítele. Naše historická zkušenost se rozplývá s naším vnímáním času a stejně tak rychle, jako se objevují konspirační teorie, znaky politické rehabilitace masových vrahů, diktátorů a potlačovatelů lidských práv, stejně tak rychle mizí kritický pohled na tehdejší dobu, názory pamětníků jsou zastřeny problémy dnešního světa (ačkoli právě historie je zdrojem poučení) a blahobyt je všudypřítomný standart (ve střední a západní Evropě). Ve skutečnosti se v Ruské Federaci, v SSSR, Ruském carství nežilo nikdy dobře. Země je nehostinná a velmi rozlehlá. Většina východního Ruska stojí na permafrostu, kde panují boje o nerostné bohatství, které zároveň nemá, kdo těžit. Lidé několik kilometrů od Moskvy bojují s hladem a chudobou. Jenomže oni mnohdy nemají obraz kvalitního a ideálního života. Standard jejich blahobytu je položen daleko za tím naším, jejich časový horizont sahá pád dní dopředu. Mají ale stejný ideál, ideál velkého a mocného Ruska. Ideál země, která se stala planetou sobě vlastní. Důležité na tom je, že z přesně takového prostředí vzešel Vladimír Putin. Jeho pofidérní úspěch a kariéra (nevím, zda je zde rozdíl mezi jeho životem a jeho kariérou) jsou vystavěny přesně na výše uvedeném. Stojí na tisících Potěmkinových vesnicích, stojí jen na iluzi, přetvářce a pokrytectví. Je to ve skutečnosti obraz moci - nehraný, prost každé přetvářky před západním světem a plný kouzelnického umu v jejich světě. Vladimíra Putina jsme pomohli stvořit i my, stejně, jako stojíme na vykořisťování a utrpení v Číně, jako Čína stojí na bojích ve východním Kongu, jako západní svět stojí na všem špatném, co se odehrává v zemích třetího světa. Ale bez toho bychom zde neměli blahobyt, neměli bychom se lépe, než se mají oni. Je to o přirozeném výběru? O tom, kde se narodíte? Nebo je to o ideálech a víře v utopický lepší svět, který ve skutečnosti (postaven, na lidském nynějším chápání) nemůže nikdy existovat. Proto je tahle myšlenka zbytečná stejně, jako myšlenka na ukončení bojů na Ukrajině zvenčí. Vše musí vzejít z nitra...z člověka, z nitra společnosti, státu, světa. A bude to tak dobře? V některých případech ano, v jiných ne...a kdo jsme, abychom to hodnotili. Coby kdyby, co by se stalo, kdyby boje v Kongu ustaly a produkce kobaltu se zmenšila, jaký dopad by to mělo na náš životní styl? A je to skutečně vyšší princip, pakliže si máme představit život bez elektřiny, teplé vody...i dnes můžeme najít odpověď v naší společnosti.

Dokument působí téměř tak, jakoby člověk v určitém věku ztratil vlastní osobnost. Zbyde pouze strach, křečovitost a jakási smutná agrese plynoucí z pocitu nepochopení. Emoce se vyjadřují hůř a stále více se zmenšuje škála na oné paletě emocí. O Lubě Skořepové se v dokumentu téměř nic nedozvíte, dozvíte se ovšem o tom, jak neobyčejně je lidský život pomíjivý, jak tísnivá je samota a pocit, že jsme světu ještě dlužni nějakého záslužného činu. Paní Skořepová měla v podstatě jedinečnou příležitost "něco" skutečně předat, bohužel viděla pouze směr, kterým byla učena od mládí. Nebyla schopná přijmout jinou skutečnost, než tu vlastní. V opačném případě by se byla schopná ohlédnout zpět nebo minimálně kolem sebe.